O MNĚ

Narodila jsem se v únoru 1990 v Praze. Od té doby už uplynula spousta let (teda, alespoň mi to pořád tvrdí mamka :)). Mě to nepříjde, ale dospělým se prý má věřit:).

JÁ A FOTOGRAFIE

K fotografování jsem se dostala kvůli tatínkovi, který kouzlu fotografie také už dávno propadnul. Když jsme jezdili na dovolené, často jsem si půjčovala tehdy ještě analogový fotoaparát, abych zvěčnila věci, které mě něčím zaujaly. Nikdy to ovšem nebyla taková posedlost jako nyní. Později jsem začala fotit hlavně koně. Sama jsem jezdila a kůň na fotografii si mě získal. Brala jsem si aparát do ohrad s koňmi a na dovolených už jsem také fotila hlavně koně.

Hlavní boom mého focení mě ale čekal až asi v 15 letech, kdy jsem začala jezdit ve sportovní stáji. Díky tomu jsem se dostala na závody, aneb do míst mi dříve utajených. V časopisech jsem si také začala všímat fotek od profesionálních fotografů. Mým vzorem se stala Christiane Slawik, od které mám i doma knížku "Koňská duše - má vášeň okem objektivu". Do stáje se mezitím přistěhovala jiná známá fotografka - Anna Reinbergerová. Nikdy nezapomenu na tu příšerně trapnou chvíli, kdy jsem zjistila, o koho se vlastně jedná. Každopádně chci Andy poděkovat za to, jak mi se spoustou věci ohledně focení pomáhá. Teď jsem ve stáji něco jako reportér a fotograf otrava - všech se neustále ptám, kdy něco nafotíme:). Doufám, že v budoucnu se nebudu muset focení vzdát a že dál budu spoustě lidem dělat radost těmi barevnými obrázky.

JÁ A KONĚ

Ke koním jsem se dostala už jako malá holka. Nedaleko hotelu, kam jsme s rodiči jezdili, otevřeli novou stáj. Jmenovala se Farma /Y Cunkov a její prioritou byl chov huculských koní. Na jednich z prvních křtin, co se tam konaly, mě jedna slečna vodila na koni. Jemu se to nejspíš nelíbilo a tak se vyvlékl z ohlávky a klusal se mnou nahoru do kopce, pryč od lidí. Mamka byla mrtvá hrůzou, slečna panikařila a já se prý strašně smála. Tak to všechno začalo.

Doma jsem pak nemluvila o ničem jiném, než o koních. Každý dopis Ježíškovi skýtal položku - Kůň. Rodiče mě z nouze vyslali na tábor, co se tam konal. Mysleli si, že když se budu muset o koně i starat, nejen na nich jezdit, tak mě ta má závislost přejde. Šeredně se mýlili. Vrátila jsem se ještě nadšenější. Nakonec to vzdali a začali mě v mém zájmu i podporovat. Každý víkend jsem se třeba i dvě hodiny mučila na jízdárně. První pod vedením Kamily a později mě trápila Veruna, Kýťa, Zub a Ivča. Přes léto jsem jezdila hodně, problém byl přes zimu. Rodiče mě totiž na koně vozili jen když si šli zahrát do vedlejší vesnice golf a ten se přes zimu jaksi nehraje. Začala jsem tedy hledat alternativu. Ta se našla v podobě stáje Preláta na Praze západ. Dozvěděla jsem se o ní díky nové spolužačce z gymnázia. Byla to moje první zkušenost s velkými koňmi. Jezdila jsem tam hlavně starokladrubskou kobylu Contessu, které ovšem nikdo neřekl jinak než Matylda. Byla těžší na ježdění a to mě bavilo. Něčemu novému jsem se tam přiučila, ale zcela mi to tam nevyhovovalo a tak jsem se v letních měsících zase moc ráda vrátila k huculům.

Následující rok na podzim se taťka zmínil o domělé stáji ve vesnici Bojanovice. Bylo by to blízko, protože babička bydlí vedle. Tvrdil, že nám to říkal už dřív, ale já si stejně myslím, že kecal:) Každopádně jsme se společně se sestřičkou vydaly na kolech na průzkum. Stáj tam byla! Domluvily jsme si hned ten den ježdění a dopadlo to tak, že jsem ve stáji Urban pořád. První jsem jezdila na provozních koních pana Urbana pod vedením Hanky Kopečné. Potom se ale naskytla příležitost mít napůl pronajatého jednoho soukromého koně. Rodiče jsem ukecala a nyní tedy mám svého napůl miláčka Zanzibara a trénuje mě Hanka Přechová. V roce 2008 jsem si udělala i licenci a začínám se pomalu účastnit neoficiálních i oficiálních závodů.