Moje cesta ke koním

Kůň bez jezdce je stále koněm. Ale jezdec bez koně je jen člověkem.

S. J. Lec

Moje cesta ke koním začala už asi mým narozením, protože co si pamatuji, tak mě koně fascinovali. Doma jsem sedlala cokoli, co se dalo a hrála si, že jezdím na koni. Na živém koni jsem poprvé seděla asi v 5 letech na pouti na takových těch ponících, kteří chodí stále dokola. A od té doby mířily moje první kroky na pouti právě k poníkům. A vždy jsem se musela svést.

Moje první větší zkušenost s koňmi byla u mých příbuzných. Jejich dceři koupili obtloustlou poničku Betinu. Ale měla špatná kopyta a nechtěla moc chodit. Ale přesto na ni nikdy nezapomenu, protože právě na ní jsem poprvé klusala a skočila překážku. Bohužel ji nakonec prodali, a tak na pár let skončilo období mého ježdění na koni.

Až jednoho dne do mého života vstoupil valach A1/1 Wind Pond. Windík je kůň dcery mamky kolegyně z práce. Poprvé jsem na něm byla 23.9.2001. A pak jsem na něm byla na den u nich na chalupě a nakonec ještě na víkend u nich na chalupě. Právě jeho považuji za mého prvního opravdového učitele jezdectví. Nejenom, že jsem se na něm naučila vysedat v klusu, ale také čistit, sedlat a uzdit koně. A také první nabídka, abych na něj chodila jezdit a starat se o něj pravidelně. Ale bohužel zanedlouho se Wind stěhoval do jiné stáje, a tak nabídka na ježdění padla. Přesto mě ale inspiroval, abych se o koně a jezdecký sport začala hlouběji zajímat. No a po Windovi zase na čas moje ježdění na koni ustalo.

Čím víc jsem o koních ale četla, tím víc mě to k nim táhlo. Ale mamka se o mne bála a nechtěla mi dovolit, abych se mohla učit jezdit na koni. No ale k 17. narozeninám jsem dostala kurz ježdění v jezdecké škole. Ale nějak neměli volné místo. K Vánocům jsem dostala jezdeckou helmu a rajtky, a tak jsem si začala shánět nějakou stáj, kdy bych mohla jezdit na koni. Po Vánocích jsem si dala inzerát a na pár inzerátů jsem odpověděla. Nakonec se mi ozvali z jedné stáje v Brandýse nad Labem. Pro mne úplně ideální. Asi 10 minut pěšky od mého domova, lidi, které jsem tak trochu už znala z dřívějška (aspoň některé :-)) a skvělí koně. Touto cestou jsem se tedy dostala do JK Branaldi. (V té době ještě neoficiální Jk Branaldi :-))

Zde bych chtěla moc poděkovat paní Evě Drozenové, že mi umožnila starat se a jezdit na jejích koních. A hlavně její dceři Evě Drozenové, která je nejenom mojí velkou učitelkou jezdectví, ale také jsem v ní našla skvělého člověka a přítele. Děkuji.

carrie

Já na Betině v roce 1996 (na tom houpacím

koníkovi je moje sestra Zuzka :-) První trénink na koni v roce 1997 :-)

Já na Betině