Psáno pro časopis Inside Pool
Kevin Fontaine
Uvnitř samostatného světa Venetian Resort Hotel Casino v Las Vegas, Nevada je stejně anonymní, jako kdokoliv jiný. Vypadá dobře, má tmavé vlasy, štíhlou postavu s hranatou tváří a trochu smutnýma očima, ale nevyčnívá z davu turistů, novomanželů a hráčů, kteří permanentně přepadávají tento pruh pouště. Navenek nevypadá nijak zvláštně – podruhé se na něj nepodíváte. Ještě tak v těch částech světa, kde je snooker králem kulečníkových sportů – tam je prakticky bohem – muž, který nemůže jít po ulici, aby nebyl poznáván. Představ si Tiger Woodse, Bono z U2, Toma Cruise. Světla, ruch a davy Las Vegas, vypadá to jako jeho dovolená, dovolená od slávy a neblahé proslulosti a od osobních zápasů, které ho někdy přemohou.
Navzdory nekompletní rodině, navzdory depresím a jejím doprovodům – nezvladatelnému vzteku a ochromujícímu strachu, navzdory různým závislostem, nechává O’Sullivan, snookerový hráč, obyčejně diváky, soupeře a komentátory v úžasu. Nikdy nebyl hráč v takové míře obdařen takovým množstvím talentu a schopností potřebných ke sražení této komplikované hry na kolena.
Jak řekl bývalý mistr světa a komentátor BBC John Parrott poté, co byl svědkem O’Sullivanova nahrání zdánlivě snadných 137 bodů na turnaji Masters 2006 v Londýně: „Víte, že ve skutečnosti je to těžká hra? Z tohohle byste to nepoznal – myslím, že je dobrý – kdokoli kdo kdy tuhle hru hrál a vzal do ruky tágo, tak ho to k tomuhle klukovi přitahuje, protože jeho hra je to nejlepší, co může být pravděpodobně hráno…Když je jeho přístup ke hře v pořádku a hraje tak, jako teď, je neporazitelný.“
Co dělá O’Sullivana tak speciálního? Co tvoří jeho snookerového génia?
Tak především má O’Sullivan snookerový mozek – schopnost vidět a promítnout si v mysli zdánlivě nekonečně možností a alternativ možných ve snookerovém framu. Vidí jemnůstky v koulích – v jejich seskupení a vidí jak velmi jemně dostat kouli do pozice, odkud může být potopena – jako osvobodit černý bod tak, aby se potopená černá vrátila nerušeně na svou správnou pozici na stole a mohla být znovu a znovu odesílána do rohové kapsy.
Hlava je také epicentrem obranné hry – jistot. O’Sullivan je jedním z nejlepších v hledání cesty ve složitém houfu koulí tak, že strk olízne kouli a odežene bílou kouli pryč od útočných možností – nejlépe za jinou kouli, která nemůže být odehrána – a tím vytvoří jmenovce hry – snooker.
A pak je tu to, za co každý platí, aby to viděl – O’Sullivanovy dech beroucí útoky. V práci na konci stolu, mezi červenými a černou, jeho schopnost rychle získat celý frame vítězným náběhem je nepřekonatelná. Bílá koule reaguje podle přání O’Sullivana tak, jako pro žádného jiného hráče. Jeho cit pro tempo a pro sílu úderu bílé koule, jak bude bílá koule reagovat na ten který úhel a kam zamířit špičku tága, to je poezie. Tajemství O’Sullivanovy geniality leží ve způsobu, jak bílá koule poslouchá každý jeho rozmar – je to jako by měl bílou kouli pod nějakým typem hypnotické síly.
Fyzický talent, schopnost potápět koule, o které by se většina elitních hráčů ani nepokoušela, musí pramenit ze souhry mezi okem, mozkem a rukama. Krátce, není tam žádné zakřivení – zpráva putuje perfektně čistě – oko si všimne, mozek vyhodnotí a tělo vykoná. Harmonie a synchronizace mezi těmito systémy dovolí O’Sullivanovi stupeň koordinace mezi okem a rukou, jaký kdy byl vzácně, jestli vůbec, k vidění u snookerového stolu. Když je v optimální formě, je složitost strků irelevantní – lehký strk, těžký strk – O’Sullivan je nepotřebuje rozlišovat. On se jen podívá, postaví se a odehraje. Nezabývá se tím. Jeho génius převládne – výsledkem je dokonalost.
Když to nestačí, je tu další schopnost, která vyčleňuje O’Sullivana z davu a tou je jeho schopnost hrát oběma rukama stejně dobře – dokáže hrát prakticky stejně dobře levou rukou, jako pravou. Proto prakticky nikdy nepotřebuje použít mechanické hrabičky (nebo nástavec, jak se to nazývá ve snookeru) – zařízení, kterým si nastavíš své tágo, když nemůžeš pohodlně dosáhnout na bílou kouli. Při hře na stole 12 x 6 stop je použití těchto nastaveních časté, nicméně O’Sullivanova schopnost hrát oběma rukama mu dává obrovskou výhodu, protože je při použití hrabiček mnohem těžší poslat bílou kouli tam, kde ji chcete při dalším strku mít.
Je dost běžné vidět O’Sullivana při hře střídat levou a pravou ruku bez jakéhokoliv důvodu, kromě předpokladu, že tak bude minimalizovat nezájem, který ho postihuje, když ví, že nemůže minout.
O’Sullivanovy talenty splývají, aby vytvořily to, co většina lidí požaduje, jeho schopnost udělat hru na pohled jednoduchou, tak obyčejnou. Sledovat O’Sullivana v plné hře dává falešnou představu, že můžete vzít tágo a napodobit jeho výkon. Je to čistě falešná představa, protože celý život hraní a sledování snookeru tě neobdaří tím, co O’Sullivan dokáže na snookerovém stole, zdánlivě jednoduše, předvádět.
O’Sullivan má na kontě více než 440 soutěžních stovek.
O’Sullivanova prohra ve třetím kole na North American Open nebyla přijata se zoufalstvím; ve skutečnosti byl vlastně šťastný. Když necháme stranou neurčitou prázdnotu, která pocházela z odloučení od přítelkyně a jejich 5timěsíční dcery, byl živý, dokonce rozdával energii. „Osmička“, ponecháme-li stranou jeho problémy s rozstřelem, mu šla dobře, rozhodně lépe, než očekával. S pouhým týdnem tréninku před soutěží nebyl zastíněn ani těmi nejlepšími poolovými hráči světa a, co je asi nejdůležitější, u stolů ve Venetian se nepřihodilo nic, co by ho přimělo myslet si, že tyto hráče nemůže porazit.
Toto zjištění, jak se zdá, ho nadchlo. Jak řekl Britskému novináři Johnu Duncanovi: „Vrátil se mi zpátky starý oheň, cítím v sobě zase bojovníka. To mi chybělo. Před dvěma dny jsem si myslel, že mi bude trvat dva roky dobýt tenhle sport. Teď si myslím, že to zvládnu za 6 měsíců.“
Nejsou to až neslušné, pro kulečníkový sport každopádně, nabízené peníze od IPT, co ho bude motivovat při práci na osvojení si „osmičky“ – ne, moudrá investice jeho snookerových a ostatních výdělků znamená, že už by nemusel nikdy znovu odehrát kouli a žít si spokojeně po celý život – je to napětí soutěže, vášeň a pocit nebezpečí, rozruch, zodpovědnost, kterou dostává jako kabaretní umělec, a která vzniká s touto mánií. Ví, že není nejlepší hráč „osmičky“ – ve skutečnosti bude muset tuto hru hodně trénovat– a má zase důvod.
Takže, když O’Sullivan opouštěl Las Vegas byl plný odvahy – byl spokojený, že by mohl, když zapracuje na rozstřelech, hrát „osmičku“ se stejným elánem, stylem a účinností, s jako si už dlouho užívá snooker. Výzva přenést svého génia cele do nového kulečníkového sportu zanechala O’Sullivana plného optimismu.
Dva týdny po IPT Northern American Open soutěžil O’Sullivan na Northern Ireland Trophy, první ze sedmi velkých akcí ztenčujícího se snookerového kalendáře. (Ztráta tabákového sponzora po Mistrovství světa 2005 zanechala ve snookeru finanční prázdno, které se zatím nepodařilo, jestli se vůbec kdy podaří, zaplnit). Jestli někdo očekával od O’Sullivana, který před nedávnem hrál na menších poolových stolech, zhoršené představení, jeho obavy byly rychle rozptýleny. Po skřípavé hře v prvních dvou kolech, našel svůj charakteristický styl a hrál bezchybně, stejně dobře jako jindy. Zejména semifinálový zápas na nejlepších 11 framů proti Velšanovi Dominicu Dalovi byl jedním z nejlepších vystoupení současnosti. Porazil Dalea 6-0 v zápase, který netrval ani hodinu. O’Sullivan nahrál 8 breaků přes 60 bodů a přehrál svého soupeře 608 ku 29 v zápase, který může být popsán jako masakr.
Pozorné oko může zahlédnout zbytky z jeho nedávné hry „osmičky“. Jakmile je frame pojištěn, používá O’Sullivan při odehrání bílé koule smyčkový nebo uzavřený můstek. Tyhle takzvané Americké můstky, které prakticky nikdy nejsou u snookerového stolu vidět, napovídají, že O’Sullivan pracoval na své poolové hře zatímco na vysoké úrovni soutěžil ve snookeru.
I když O’Sullivan ve finále prohrál s 19tiletou čínskou senzací Ding Junhuiem 9-6, byl se svou hrou spokojený. „Užil jsem si turnaj. Přišel jsem, abych hrál útočný snooker a užil si to. To byl můj cíl a toho jsem dosáhl.“
Po asi týdenním pokusu seznámit se s komplikovanostmi „osmičky“, nastoupil Ronnie ke svému IPT debutu ve Venetian na North American Open. Ze čtyřech zápasů prvního kola do 8mi bodů vyhrál 2 zápasy a 2 prohrál a se třemi postupujícími hráči z pěti ve skupině postoupil do druhého kola.
Ve druhém kole vyhrál O’Sullivan 2 z pěti zápasů a postoupil jen díky vyššímu hernímu vítěznému procentu (hlavně díky vyrovnané prohře s Mika Immonenem 8-7).
Ronnie byl vyřazen ve třetím kole po ztrátě třech z pěti zápasů.
Navzdory závěrečnému 58. místu s odměnou 10.000 USD, tu byl důvod k optimismu. O’Sullivan, který vyhrál 50% racků, které hrál, ztratil několik těsných zápasů, včetně prohry 6-8 s Francisco Bustamante a těsné prohry s výše zmíněným Immonenem a Corey Deuelem, třemi poolovými hráči, kteří patří k nějlepším na světě.
O’Sullivanova síla, potápění koulí, byla jasná, stejně jako jeho rychlý, vzrušující styl hry. Postaví se a rychle, bez váhání, si zvolí své schéma. I proto nebylo pro něj neobvyklé potopit svých sedm koulí spolu s osmičkou za méně než 90 sekund, „dechberoucí tempo“ jak řekl jeden komentátor.
Jeho zručnost v potápění koulí a dobrodružný přístup k potápění rozložených koulí byla rozpoznána Filipínským poolovým kouzelníkem Bustamante: „Byl jsem tak nervózní – řekl jsem mu. Je skvělý hráč. Je jednička ve snookeru. Takže při poolu vím, že potopí každou kouli. To byl důvod, proč když jsem nezvládl break, nespadla mi koule, neměl jsem proti němu šanci, protože on kouli potopil. Je velmi dobrý.“
Pokračování příště...
|
|
![08%20pls%20ronnie%20trophy[3].jpg](image.php?nid=1380&oid=1189442&width=180&height=223)
