Historie cheerleadingu

Dějiny cheerleadingu se odvíjí od roku 1880. Tehdy byl zaznamenán první organizovaný pokřik na fotbalovém zápase v Prinstonu. Pokřik zněl:

“Ray, Ray’ Ray! TIGER, TIGER, SIS, SIS, SIS! BOOM, BOOM, BOOM! Aaaaah! PRINCETON, PRINCETON, PRINCETON!” V roce 1884 Thomas Peebles, absolovent Princetonské univerzity, rozšířil americký fotbal i tento pokřik na Univerzitu v Minnesotě.

Cheerleading jak ho známe dnes byl založen v roce 1889 Johnny Campbellem, studentem minnesotské university. Ten na zápasech stál před davem fanoušků a inicioval pokřiky. Minnesotský zněl takto: “Rah, Rah, Rah! Sku-u-mar, Hoo-Rah! Hoo-Rah! Varsity! Varsity! Varsity, Minn-e-So-Tah!”
Cambellova inovace byla zaznamenána ve studentském časopise “Ariel” 12. listopadu 1898:

“Níže uvedení byli vybráni, aby vedli Pokřiky na dnešním zápase: Jack Campbell, F.G. Kotlaba, M.J. Luby, Albert Armstrong, Wickersham za právníky; a Litzenverg za mediky. Tito muži jsou odpovědni za to, aby každý opustil hřiště bez dechu a bez hlasu. Protože je to poslední zápas, měli by studenti dokázat obyvatelům Minnesoty svůj entuziasmus.

Na podzim 1919 mnohé univerzity začánají stavět velké fotbalové stadiony. V té době to mělo opodstatnění, protože velký stadion přilákal mnoho fanoušků, což přispělo k popularitě univerzitního týmu a úspěchy ve sportu zvyšovaly atraktivitu univerzity. To byla také klíčový problém univerzity v Kansasu, jejíž tým “Jayhawks” musel hrát na malém McCookově stadioně, který měl místa jen pro 2000 fanoušků a tím nebyl atraktivní pro velké týmy.Jednoho studeného podzimního odpoledne se začal odvíjet příběh cheerleadingu. Celou zodpovědnost za tuhle nemalou práci si na sebe vzal Shirley Windsor (jeho skupina měla tehdy i s ním 3 členy) Kansaský tým byl tehdy pozván do Lincolnu v Nebrasce, aby hrál proti Cornhuskers, univerzitnímu týmu Nebrasky. To by byla děsivá úloha pro jakýkoli tým, a obzvlášť pro Jayhawks, protože jeho hráči byli v průměru o 20 liber lehčí než hráči Cornhuskers. Tým odjel s hlavním trenérem Forrest Allen a hráli dobře. Dokonce tak dobře, že výsledné skóre bylo neuvěřitelných 20 - 20.Mohli dokonce vyhrát, kdyby rozhodčí uznal touchdown v poslední minutě.

Jayhawks se vrátili do Kansasu plni nadšení a byli přivítáni tisíci řvoucích fanoušků, kteří nadšením převrhli jejich vlak. Shirley Windsor si uvědomoval, jak by se takové situace dalo využít. Obvolal různé vlivné lidi, bývalé studenty kansaské univerzity a žádal o peníze na nový stadion. Nakonec byl všemi odmítnut. Zbývala už jen jedna možnost. Vyběhl do druhého patra administrativní budovy a chtěl mluvit s rektorem. Řekl mu: “Pane, pokud mi dáte svolení ke zrušení zítřejší první vyučovací hodiny, uvidíte to nejúžasnější shromáždění studentů ve svém životě.” Rektor souhlasil a následujícího rána se sešly 4000 studentů. Předstoupil před ně Shirley Windsor a jeho dva další cheerleaders. “Náš tým zažil obrovské vítězství, nyní je čas postavit obrovský stadion, aby jsme mohli založit tradici amerického fotbalu v Kansasu. Naši absoloventi nás nepodpořili a já doufám, že vy nezklamete.” Přes třicet minut probíhala hlučná diskuze a nakonec se všichni dohodli, že každý věnuje ze svého 60 dolarů (v té době to bylo opravdu hodně pěnez). Tedy za necelou hodinu se vybralo skoro čtvrt milionu dolarů. Už za 2 roky hrál opět Kansas proti Nebrasce, tentokrát na úplně novém stadionu pro 30000 lidí.

Pravidla v místnosti cheerleader:žádné hádání, pomlouvání ani nic podobného.