Havárie v Černobylu

       

Příčina asi nejčastější nehody, při které působí vodík, souvisí s provozem jaderných zařízení.
Voda se v nich díky záření rozkládá a nahromaděný vodík způsobí vybuch. I při katastrofě v
Černobylu sehrál významnou úlohu vodík. V tomto případě však nedošlo k posílení
strachu (v USA se někdy hovoří o stigmatu vodíku) před využitím vodíku, jako tomu bylo při
nehodě vzducholodi Hindenburg nebo zkáze raketoplánu Challenger.

26.dubna roku 1986 v 1 hodinu 23 minut došlo na 4. reaktorovém bloku jaderné elektrárny
Černobyl v bývalém Sovětském svazu k těžké havárii reaktoru se závažnými radiačními důsledky.
Těsně po havárii zemřelo 31 osob (zaměstnanců elektrárny nebo hasičů), přes 140 lidí bylo
zraněno a více než 100 000 evakuováno. Skutečný rozsah havárie byl zveřejněn až po několika
dnech. Od roku 1986 znají slovo Černobyl lidé na celém světě.

Experiment v Černobylu

Vše začalo den před havárií, kdy bylo zahájeno plánované odstavení 4. bloku elektrárny.
Před odstavením měl být proveden celkem běžný experiment. Měl ověřit, jestli bude elektrický
generátor (poháněný turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém
setrvačném doběhu ještě zhruba 40 vteřin napájet čerpadla havarijního chlazení.
Tato elektřina je pro bezpečnost reaktoru životně důležitá: pohání chladící čerpadla,
regulační a havarijní tyče, osvětluje velín i řídicí pult. Plánovaný průběh experimentu
zněl: Snížení výkonu na 25-30 % (700-1000 MW tepelných), což je nejnižší výkon, při
kterém je povolen provoz tohoto typu reaktoru. Dále odstavení první ze dvou turbín,
následné odpojení havarijního chlazení (aby nezačalo působit během testu) a nakonec
přerušení přívodu páry.

25.dubna
01:00:00
Jak probíhal experiment skutečně? Experiment byl pojímán jednoznačně jako elektrotechnická
záležitost, a proto jej začali řídit elektrotechnici, nikoliv specialisté na jaderné reaktory.
V jednu hodinu po půlnoci začalo snižování výkonu v reaktoru.
 
13:05:00
Nejprve byl snížen výkon reaktoru na polovinu a byl odstaven první turbogenerátor.
Krátce poté byl odpojen systém havarijního chlazení reaktoru, aby nezačal působit během testu.
 
14:00:00
 Dispečer Ukrajinských energetických závodů žádá o odklad testu - blíží se svátky (1. máj),
továrny potřebují dohnat plány. Test je tedy odložen o téměř 9 hodin. Obsluha však již na
tuto dobu nechává odpojen systém nouzového chlazení reaktoru, přestože je to v rozporu s
předpisy.Odklad způsobil, že pokračování v experimentu prováděla nová směna, která na něj
nebyla připravena.
 
16:00:00
Ranní směna odchází. Pracovníci této směny byli v předchozích dnech seznámeni s
testem a znali celý postup. Speciální tým elektroinženýrů zůstává na místě.
 
23:10:00
Odpolední směna pokračuje opět ve snižování výkonu. Tým elektroinženýrů je unaven.
Dochází k vystřídání odpolední a noční směny. V noční směně je méně zkušených operátorů,
kteří se navíc na zkoušku nepřipravovali.
 
26.dubna
01:00:00
V průběhu přípravy testu mají operátoři problémy s udržením stability výkonu reaktoru.
Chybou operátora nastal prudký pokles výkonu reaktoru až na 30 MW tepelných tzn. prakticky
zastavení štěpné reakce (nestabilní stav). V tu chvíli měli operátoři experiment ukončit a
reaktor definitivně odstavit. Dostali jej totiž do značně nestabilního stavu mimo oblast
povoleného provozu. Rozhodli se však pokračovat dále. Dopustili se přitom několika závažných
chyb. Regulační tyče schopné zastavit v nouzi reaktor nechali vysunuty výše, než dovolují
předpisy. 

           
Operátor Uskov při vyšetřování doslova řekl:
“Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění pokynů – to bychom se do nich doslova zamotali.”
Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná
elektrárna nemůže vybouchnout.
Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavné oběhové čerpadlo. Vlivem silného
ochlazování však klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v
takovém případě reaktor zastavily automatické havarijní systémy. Ty však obsluha úmyslně
odpojila. 

 

 

 

 

 

 

 

01:22:30
Operátoři si nechávají vypsat počítačem stav reaktoru a zjišťují, že počet regulačních tyčí v
aktivní zóně odpovídá necelé polovině povolené hodnoty. Po tomto zjištění měli okamžitě odstavit
reaktor – ještě to stále bylo možné. Rozhodli se však pokračovat dále.
 
01:23:04
Test začíná. Poslední osudové chyby se operátoři dopustili tím, že zablokovali havarijní signál,
který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. Následně uzavřeli
přívod páry a experiment začal. Reaktor dál běžel na výkonu 200 MW tepelných, podstatně se však
snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Reaktor byl ve stavu, kdy se rostoucím
množstvím páry zvyšovalo množství neutronů v aktivní zóně.
 
01:23:40 36s
Teď už se katastrofa neodvratně blížila. Leonid Toptunov, operátor zodpovědný za regulační
tyče, tiskne tlačítkem signál k havarijnímu odstavení reaktoru zasunutím regulačních tyčí.
Ty však byly téměř všechny úplně vytaženy z aktivní zóny a jejich účinek byl proto příliš
pomalý na to, co se v reaktoru dělo. Navíc dráha pro zasunutí tyčí byla teplem zdeformovaná.
Některé tyče se tedy zasunout ani nemohly.

01:23:44 40s-56s
EXPLOZE
Poté došlo po sobě ke dvěma mohutným výbuchům. Reaktor byl přetlakován tak, že pára odsunula
horní betonovou desku reaktoru o váze 1000 tun. Do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s
rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vzápětí explodoval a rozmetal do okolí palivo a hořící
grafit, což způsobilo požár.

 

 

Vedoucí noční směny Alexandr Akimov, ani provozní inženýr zodpovědný za strojní vybavení
Datlov v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Posílají dva operátory aktivní zónu
zkontrolovat. Tito jsou ozářeni smrtelnou dávkou, stihnou však ještě podat zprávu o tom,
co viděli. Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, zmateně na velínu vykřikuje:

“Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy.”

Akimov, Datlov, ředitel Brjuchanov a inženýr Fomin neustále přikazují operátorům přidávat
chladící vodu. V šoku nedokážou pochopit situaci - jsou přesvědčeni, že se nic neděje.

Akimov a Toptunov zemřeli na nemoc z ozáření. Datlov a Fomin byli odsouzeni k deseti letům
vězení za nedodržování bezpečnostních předpisů. Koncem roku 1990 však byli oba propuštěni.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

02:20:00
 Požár se podařilo na 4. bloku lokalizovat. Hasiči se vrhli do boje s ohněm, aby se
nerozšířil na další bloky. Mezi tím z rozbitého a rozžhaveného reaktoru unikla radioaktivita.
Za deset dnů uniklo od okamžiku výbuchu celkem asi 4% radioaktivity.
 
05:10:00
 O tři hodiny později byl požár za cenu životů hasičů uhašen. Exploze vyzářila asi 300
sievertů (na běžný snímek plic potřebujeme asi 0,035 sievertů). Vzniklý radioaktivní mrak byl
větrem hnán nejdříve nad Skandinávii, kterou přeletěl a vrátil se zpět do místa svého vzniku,
ale ještě ve stejný den havárie změnil vítr směr a vál přes Polsko přibližně směrem na tehdejší
Československo a na Rakousko. “Vlna” se odrazila od Alp a přešla naše území ještě jednou,
směrem na Polsko. Druhá velká vlna zasáhla Bulharsko.
 
 27.dubna
07:00:00
 K Černobylu přijíždí generál Pikalov ve vozidle vybaveném radiační ochranou a dozimetry.
Zjišťuje, že uvnitř reaktoru ještě hoří grafit, a že reaktor vydává ohromné množství záření a
tepla. Krátce poté je varována sovětská vláda, která nechává evakuovat přilehlé město Pripjať.
Helikoptéry svrhují na reaktor 800 tun dolomitu, karbid boričitý, 2400 tun olova a 1800 tun
písku a jílu.
 
 28.dubna
 Krátce po osmé hodině večerní středoevropského času se o katastrofě prostřednictvím krátké
zprávy TASSu dovídá svět.
 
 1.května
 V Gomelu, Kyjevě a dalších městech v okolí Černobylu se slaví Svátek práce. Úřady
tvrdí, že situace je stabilní. Později se ukáže, že tím míní fakt, že radiace od 26. dubna
postupně klesá.
 
 2.května
 Požárníci odčerpávají vodu ze zásobníku pod reaktorem. Tento nebezpečný úkol plní
až do 8. května. Každý dostává prémii 1000 rublů.
 
 4.května
 Do země pod reaktorem jsou vrtány díry a jimi se pumpuje tekutý dusík, který půdu zmrazí.
 
 5.května
 Den začíná rozsáhlým únikem radioaktivity - téměř stejně velkým jako 26. dubna. Únik však
později prakticky úplně ustane. Dosud nebylo nalezeno přijatelné vysvětlení tohoto
druhého úniku.
 

Situace po havárii

Již v okamžiku výbuchu zahynuli dva lidé: jednoho srazila exploze z výšky a druhý uhořel.
Mezi první oběti patřili také požárníci, kteří nebyli vybaveni ochrannými pomůckami,
respirátory ani obleky. To se týkalo dokonce i jednotek, které sloužily přímo na elektrárně.
Osudné bylo také to, že požárníci netušili, co je příčinou ohně, tedy že všude kolem nich hoří
vysoce radioaktivní zbytky reaktoru. Hasiči v té době stále ještě zalévali trosky reaktoru
vodou. Radioaktivní tavenina ale měla teplotu přes 2000° C, takže voda se při styku s ní
rozkládala na vodík a kyslík, které vzápětí explodovaly. Navzdory dobrému úmyslu a vinou
neinformovanosti tak hasiči situaci ještě zhoršovali. Během pěti hodin po explozi se podařilo
zabránit šíření ohně na další budovy elektrárny, zejména na sousední třetí reaktor. Ten byl
odstaven až čtyři hodiny po výbuchu čtvrtého reaktoru! Ještě 16 hodin po výbuchu se sám
předseda komise ÚV KSSS pro jadernou energii divil, kde se vzaly kusy grafitu
povalující se po celém areálu elektrárny - domníval se, že jde o materiál pro stavbu 5. a 6.
bloku elektrárny, která v té době probíhala. Teprve po mnoha hodinách zjistila armáda
šokující skutečnost - že úroveň radiace těchto úlomků je velmi velká. Za pouhých 15 minut byl
člověk v blízkosti takového předmětu odsouzen k akutní smrti z ozáření.
Vojáci, zejména piloti helikoptér, které na reaktor shazovaly písek, olovo a další materiál,
nebyli zpočátku vůbec chráněni proti radiaci. Trvalo tři dny, než armáda svépomocí vybavila
helikoptéry alespoň základním stíněním, které chránilo posádku.

Následky

Jaké byly bezprostřední následky? V jaderné elektrárně bylo v době havárie
přes 400 zaměstnanců, tento počet se ještě zvýšil o hasiče. Zahynulo 31 lidí, z toho 28 na
následky z ozáření a tři na následky zranění při výbuchu. Akutní nemocí z ozáření různého
stupně bylo postiženo 203 lidí. Z okruhu 30 km od elektrárny a dalších silně zamořených
oblastí bylo evakuováno 116 000 obyvatel. Prvomájové dny v hlavním městě Ukrajiny
Kyjevě (asi 90 km od JE Černobyl) patřily v jeho historii k nejčistším. Od rána do
noci projížděly ulicemi kropící vozy a neúnavně splachovaly z asfaltu prach obsahující
radioaktivitu. U všech vchodů do obytných domů, úřadů, obchodů i kostelů ležely vlhké
hadry a lidé si o ně dlouze čistili podrážky svých bot. Za lístek na rychlík do Moskvy,
který stál 15 rublů, se platilo 100 i více. Reakce odpovědných orgánů na havárii a její
důsledky byly v prvních dnech velmi neuspořádané a v některých směrech až trestuhodně
nedbalé, zejména pokud jde o podávání objektivních informací. Mnoho lidí v nejvíce
zamořených oblastech obdrželo významné dávky (někteří až dvacetkrát více než obdrží
během jednoho roku průměrný člověk kdekoli na Zemi, tedy přepočteno na dny to znamená, že
někteří byly ozáření během výbuchu 7308 krát více než jiný den). Určení případných pozdějších
následků je však složité, avšak platí, že jakýkoliv přírůstek obdržené dávky znamená určité
zvýšení pravděpodobnosti vyvolání rakoviny. Úmrtnost se v obci zasažené explozí zvýšila až
třikrát. Přes 40 tisíc dětí trpí nemocí štítné žlázy, dvanáctkrát se zvýšila onemocnění
anémií, velmi vzrostl výskyt leukémie. Na Ukrajině bylo touto havárií postiženo 1,5 mil. lidí
včetně 250 000 dětí, v Bělorusku žije 1,2 mil. lidí na zamořeném území a asi 3,5 mil. osob v
oblastech se zamořenou půdou.

Situace v Československu
 

Jak to vypadalo po havárii u nás? O radiační situaci se mluvilo neurčitě, československé
sdělovací prostředky představovaly havárii jako běžnou poruchu a myšlenka, že by se v důsledku
havárie změnila radiační situace zde se nepřipouštěla. I přesto probíhalo v Československu
intenzivní měření. Mnoho lidí samozřejmě poznalo, že se něco děje; např. zaměstnanci
jaderné elektrárny Dukovany měli paradoxně pozitivní dozimetry když šli do práce –
nikoliv z práce. Nejdůležitějšími radioaktivními látkami ze zdravotního hlediska byly
cesium a jód. Jód s poločasem rozpadu 8 dní mohl být nebezpečný pouze v prvních týdnech po
havárii, ohrožena byla hlavně štítná žláza u dětí. Cesium s poločasem rozpadu 30 let se
zapojilo do potravinového řetězce (např. houby, divočina) a bude v něm působit desítky let.
Bylo však zjištěno, že průměrný dávkový ekvivalent způsobený naším občanům vyhovoval platným
limitům, nelze však vyloučit, že v individuálních případech mohl být limit překročen. Byla
přijata následující bezpečnostní opatření:

zákaz spotřeby a distribuce ovčího mléka a výrobků z něj

kravské mléko s objemovou aktivitou nad 1000 Bq na litr bylo užíváno jen k výrobě
dlouhozrajících sýrů, aby se jód stačil rozpadnout

byla pozastavena distribuce dětské mléčné výživy, která byla později uvolňována podle
výsledků měření

Nemoci z ozáření

Při jaderném výbuchu se uplatňuje tzv. okamžité záření neutronů (během 10-6 sekundy).
Potom následuje počáteční gama záření (během prvních 10 sekund). Epicentrum výbuchu a
radioaktivní mrak jsou zdrojem reziduálního záření. Záření na člověka působí jako stresor.
Při velkém ozáření (několik desítek sievertů) dochází k velkým změnám v mozku a k těžké poruše
vědomí. Silně postižená je i trávicí soustava. Ozářený umírá během několika hodin. Při
středním ozáření (jednotky sievertů) dochází u ozářeného k vodnatým průjmům s příměsí krve,
zvracení, k dehydrataci a ledvinovému selhání. Ozářený obvykle umírá 1.-2. týdny po ozáření.
Slabší ozáření postižený zpravidla přežívá - trpí však krvácivým syndromem a anémií.

 

Ozáření u postižených způsobuje obvykle ztrátu ochlupení, pocení, ztrátu chuti, vředy,
vzestup tělesné teploty, selhávání krevního oběhu, ledvinové selhávání, radiační popálení
kůže a poškození zraku. Nejcitlivější jsou na záření buňky kostní dřeně, buňky střeva,
buňky zárodečných žláz a buňky kožní. Naopak odolné proti záření jsou buňky nervové, svalové,
 kostní a pojivové.

Mezinárodní stupnice pro hodnocení jaderných událostí

Od roku 1991 jsou Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) (angl. IAEA -
International Atomic Energy Agency) mimořádné události v jaderných elektrárnách
hodnoceny mezinárodní stupnicí INES (The International Nuclear Event Scale). Tato
škála hodnotí sedmi stupni mimořádné události na JE, ale i ve výzkumných reaktorech či v
úložištích vyhořelého jaderného paliva a odpadů včetně jejich transportu. Stupně 1 až 3
představují odchylky od normálního provozu, poruchu a vážnou poruchu, při nichž nedochází k
uvolnění radioaktivity do okolí, ani k ozáření obyvatelstva. Stupně 4 až 7 hodnotí jaderné
havárie s vážnými radioaktivními následky. Za více než 40 let provozování jaderných
elektráren ve světě byl pouze Černobyl označen stupněm 7. Naopak ani jeden případ
nemusel být označen stupněm 6. Havárie stupně 5 byly
dvě: v JE Windscale (Anglie) a v JE Three Mile Island (USA).
V bývalém Československu byla nejzávažnější havárie označena stupněm 4 a to v JE
Jaslovské Bohunice, kde došlo 22. února 1977 k požáru jednoho palivového článku.
Například v roce 1990 bylo v ČSFR hlášeno 104 provozních událostí. 100 z nich bylo
klasifikováno stupněm 0, 3 stupněm 1 a 1 stupněm 2.

Riziko úmrtí vlivem působení jaderné elektrárny je však statisticky velmi malé.
Následující tabulka ukazuje trvale existující rizika úmrtí (počet úmrtí na 1 milion obyvatel) a
průměrný počet úmrtí u různých způsobů výroby elektřiny na 1 vyrobenou terawatthodinu:
 

 

přirozené nemoci
 10000
 
nemoci v důsledku kouření
 2000
 
nehody všeho druhu (kromě dopravních)
 500
 
dopravní nehody
 300
 
úrazy elektřinou
 20
 
emise SO2
 3
 
přírodní katastrofy
 1
 
jaderné elektrárny
 0,1
 

 

černouhelná
 2,4 úmrtí/TWh
 
hnědouhelná
 2,1 úmrtí/TWh
 
ropná
 4,4 úmrtí/TWh
 
plynová
 1,9 úmrtí/TWh
 
fotovoltaická (sluneční)
 1,2 úmrtí/TWh
 
větrná
 0,07 úmrtí/TWh
 
jaderná
 0,0047 úmrtí/TWh
 

Radiační dávky

Ionizující nebezpečné záření vyjadřujeme dávkovým ekvivalentem v sievertech.
Za rok obdrží člověk přirozenou dávku 2,5 až 3,0 mSv. K této hodnotě je potřeba
připočítat individuální dávkový ekvivalent. Tak např. člověk sledující televizi 1
hodinu denně si připočítá 0,01 mSv za rok, člověk žijící v okolí uhelné elektrárny
navíc 0,01 mSv za rok, člověk žijící v okolí jaderné elektrárny 0,002 až 0,005 mSv
za rok, atd. (ozáření z mikrovlnky, počítače, mobilu, u lékaře, aj.) Všimněte si,
že lidé žijící u uhelné elektrárny jsou paradoxně ozáření více než lidé žijící v
blízkosti jaderné elektrárny. Roční limit pro celkové ozáření civilních obyvatel
je 1 až 5 mSv/rok (různé zdroje uvádějí různé čísla) a pro pracovníky se zářením
50 mSv/rok. Havárie v Černobylu vyzářila kolem 300000 mSv.

Přírodní pozadí se na některých místech světa vyznačuje zvýšenou radioaktivitou hornin.
Na těchto místech žijí trvale statisíce lidí bez jakékoliv újmy způsobené zářením. Dávky
ozáření a limity lze vidět z následující tabulky.

limit pro pracovníka se zářením
 50 mSv/rok
 
přírodní radiační pozadí občana ČR
 2,5 až 3 mSv/rok
 
přírodní radiační pozadí občana Kerali v Indii
 17 mSv/rok
 
přírodní radiační pozadí občana Guapari v Brazílii
 175 mSv/rok
 
přírodní radiační pozadí občana Ramsaru v Iránu
 400 mSv/rok
 
RTG střev
 4 mSv
 
RTG žaludku
 2,4 mSv
 
RTG kyčlí
 1,7 mSv
 
pracovník JE Dukovany obdrží
 0,4 mSv/rok
 
obyvatelstvo v okolí JE Dukovany obdrží
 0,005 mSv/rok
 
3 lety nadzvukovým letadlem Praha - USA
 0,38 mSv/rok
 

Podle podrobných měření byla průměrná efektivní dávka obyvatelstvu na našem
území v roce 1986 0,26 mSv, což je asi desetina dávky obdržené občanem z
přírodního radioaktivního pozadí.

Situace dnes

 

Dnes se zničený reaktor černobylského bloku číslo 4 skrývá pod mohutným železo-betonovým
sarkofágem, jehož cena včetně řešení dalších následků exploze se pohybuje kolem dvou miliard
dolarů. Podle expertů je třeba tuto ochranu před radioaktivitou každých 40 let obnovit. Okolo
elektrárny jsou dvě zóny: 10 a 30 kilometrová. Oficiálním vlastníkem zón je Ministerstvo
Černobylu Ukrajiny. Ve vnitřní zóně je úplný zákaz jakéhokoliv pohybu s výjimkou exkurzí a
osob, které pracují v elektrárně. V 30 km pásmu kolem elektrárny probíhá druhá etapa
vyklizovacích prací, která navazuje na první etapu probíhající v letech 1986 – 1989.
Ta měla charakter nouzový a záchranný. Cílem právě probíhající druhé etapy je skrývka
miliónů m3 svršku zeminy, která je do hloubky 3 cm zamořena 137Cs a 90Sr. Ze zamořené
půdy rostou deformované borovice s hnědooranžovými, různě pokroucenými korunami.
Ve vnější zóně je dědina, do které se především starší lidé rok po havárii vrátili.
Dnes jich tu žije asi 600. Na život si nestěžují, dostávají totiž finanční dávky od Ministerstva
 Černobylu Ukrajiny. Dvakrát týdně jim vozí autobus základní potraviny z území mimo zóny.
Ještě nedávno byly v provozu dva reaktory této elektrárny.
 
 

Dne 15. prosince 2000 byl odstaven poslední z nich na nátlak západoevropských zemí, a to
především z psychologických důvodů. Mnoho lidí tak přišlo o práci. Někteří zaměstnanci
elektrárny však zůstávají a pracují na likvidaci, zajištění a pozorování elektrárny.
Vstupují do vybuchlého reaktoru a provádějí pozorování a měření. Vše je natáčeno kamerou.
Záběry vnitřku vybuchlého reaktoru můžeme občas vidět v televizi
(naposledy TV PRIMA 26. dubna 2002).

Závěr

Co říci závěrem. Příčiny této katastrofy by se daly stručně shrnout takto: Dvě porušení trvale
platných předpisů, jedno nedodržení postupu experimentu a úmyslné zrušení tří automatických
ochran reaktoru. Dále musíme také jako příčinu uvést špatnou koncepci Černobylského reaktoru
RBMK 1000 (je “nestabilní”, má kladnou zpětnou vazbu), který se podstatně liší od tlakovodních
reaktorů, které jsou nejrozšířenější ve světě a nemůže u nich nekontrolovaně vzrůst výkon tak
jako u reaktoru v Černobylu.

Mělo by být zdůrazněno, že výbuch reaktoru v Černobylu nebyl výbuch nukleární
(jako jaderná bomba), ale šlo o výbuch “klasický”. První výbuch způsobil přetlak v
uzavřeném prostoru a druhý vodík.

Po zkušenostech z Černobylu jsou dnešní jaderné elektrárny jištěny tak, aby jejich
bezpečnost na obsluze vůbec nezávisela. Jednotlivé důležité systémy jsou zdvojené i
ztrojené a nedají se vyřadit z činnosti. Dnes se používají reaktory především tlakovodní,
které jsou uzavřené do mohutné neprodyšné železobetonové obálky (kontejnment).
V kontejnmentu je reaktor s celým primárním okruhem. Kontejnment snese tlak až 0,6 MPa.
V případě havárie se vzniklá pára a tlak v kontejnmentu rychle automaticky likviduje
mohutnými havarijními studenými vodními sprchami s přísadou bóru tzv. barbotážním
systémem (bór pohlcuje neutrony). V kontejnmentu vznikne naopak podtlak, takže nic
neuniká ven. A právě ochranný tlakový kontejnment u varného reaktoru v Černobylu chyběl.

Nic nemohlo tak poškodit rozvoj jaderné elektroenergetiky, jako právě tato událost.
Všechny informační prostředky o katastrofě informovaly, a někdy i neobjektivně, aby
vyhověly mimo jiné i tlakům různých zájmových skupin zaměřených proti jaderné energetice,
která se začínala stávat velkou konkurencí všech dosavadních zdrojů a způsobů výroby energie.
Některé státy (např. Itálie, Španělsko, Švédsko, Rakousko) dočasně pozastavily nebo
zpomalily další realizaci svých jaderných programů.

Na odstranění následků havárie se podle některých zdrojů mohlo podílet až 600 000 osob, z
nichž asi 150 000 potřebuje dnes zvláštní pozornost a péči.

 

                     PAMÁTNÍ SOCHA OBĚTEM ČERNOBYLSKÉ KATASTROFY