Deník
Tak po úvodu, který jsem začal psát asi před měsícem, dnes nadešel den, kdy něco skončilo, ale něco nového začíná. Dnes tj. 20.12.2006 jsem přerušil své dosavadní zaměstnání a ocitnul jsem se na startu něčeho opravdu velkého a tím je péče o 9ti měsíční dceru Amélii. No péče !?!. Abych pravdu přiznal, tak do konce tohoto kalendářního roku mám ještě čas odkoukat všechno podstatné od maminy, ale jak se objeví 2. leden, půjde do tuhého. A jsem fakt zvědavý, jak si povedu, a snad to bude někdo sledovat se mnou. Když ne vy, tak doufám, že alespoň anděl strážný, který povede mou ruku.
Dnešní den odstartoval úplně normálně jako vždy. Budík začal svůj odporný tón vyluzovat už ve 3:35 a já jsem se nemusel dlouho přemlouvat
, abych ještě nějakou tu minutku kontroloval oční víčka zevnitř. Ale jak to tak bývá, nakonec jsem přeci jen vylezl a šel rovnou do sprchy, kde jsem ze sebe udělal průměráka. Pak jsem šel na autobus do Prahy. Vždycky, když jsem v zimě šel na autobus takhle časně ráno, děkoval jsem šťastnému osudu, že se nám podařilo najít hnízdečko lásky tak blízko autobusové zastávky. Není totiž nic příjemného brouzdat se ranním mrazem ve 4:36, kdy dobrá polovina lidí má hlubokou půlnoc. Bohužel v hotelu jí lidé nonstop, a to i v nekřesťanských hodinách, a tak musím být na značce v 6:00. Posádka autobusu je téměř každý den stejná a tak ani dnes, kdy jedu na poslední službu, se nic zvláštního neděje. Klima v autobusu se blíží jízdě autem v zimě bez čelního skla. Někdy to vážně nechápu, ale řidiči MHD jsou jako z jiného světa, protože většinou je jim asi jedno, jestli jim někdo během cesty umrzne nebo ho naopak po cestě uvaří. Je pravdou, že zatím jsme vždy přijeli všichni a zdrávi.Tak poslední jízdu autobusem mám za sebou a teď ještě tramvaj. Jsem rád, že jsem si jízdenku na MHD koupil den dopředu, protože většinou jsem velice líný běžet do vestibulu a pak zase zpátky na zastávku. Na takové výstřednosti už jsem přece jen starší pán. Na těch posledních pár dnů jsem nekupoval měsíční, páč se mi to zdálo zbytečné. Dokonce jsem každé ráno přemýšlel, od kolika hodin pracují revizoři a jestli to není plýtvání penězi, takhle ráno utrácet za jízdenky. Bohužel to horší zodpovědné já vyhrálo a tak jsem si lupen na tramvaj kupoval pravidelně. S nadějí, že se kvalita cestování v Praze za mých 14.- Kč zlepší, jsem dorazil do práce. Jeden z posledních přechodů přes vrátnici a nezbytné označení času mé docházky a začíná den jako každý jiný. Na šatně jsem si začal dosti nahlas zpívat Don´t cry for me Argentina, až se přišla podívat jedna slečna, komu že to ruplo v kouli, a hned se ptala, jak je možné, že mám dobrou náladu. Jakoby na tom bylo něco špatného. Po příchodu do království nebeského, jak občas kvitujeme naše zázemí, protože se tam cítíme jako v ráji, zjišťuji, že obsazenost je 24% a tak to asi nebude nijak divoké. Někdy ovšem na procentech nezáleží a i jeden bláznivý host vás může pěkně vydusit. Ale jak jsem si myslel, celý den byl celkem fajn. Kolega, který se mnou byl ve službě, odešel už kolem 12. hodiny domů, což jsem pochopil, že vedoucí šetří personál, který se rozhodl vytrvat. Bohužel jsem dnes nepatřil mezi vyvolené a tak jsem si svůj poslední den musel odkroutit až do konce. Paradoxně v čase mého odchodu, kdy jsem byl jedinou práce schopnou jednotkou, přišly dvě objednávky, a tak světe div se, zase jsem šel o hodinu a půl domů později. Do toho mě vedoucí poděkoval za pracovní výkony a nabídnul mi práci jako na brigádu a že se mám ozvat. Nic jsem nesliboval, protože nevím, co mě čeká, ale každopádně jsem rád, že to, co jsem dělal, jsem dělal dobře. Teď už mě čeká jen jízda domů a pak už jsem, holky, jen váš Máma.
A proč jako.....
Určitě bych měl napsat, proč jsme se rozhodli vyměnit si role.Těch důvodů je hnedle několik. O pomoci ze strany rodičů nemůže být ani řeč, protože jsou vzdáleni přes 300 km a stále řádně pracují. Kamča byla a je na všechno sama. Jako rodina jsme spolu netrávili čas, který jsme potřebovali. Amálka na mě po několika dnech koukala jako na cizího, což mě docela štvalo. Většinou jsem se vracel domů utavený a to i ve dnech, kdy práce nebylo tolik. Bohužel prostředí, ve kterém jsem pracoval, bralo příliš mnoho energie a času. Taky dojíždění na mě nechávalo své a když to člověk spočítal s výdělkem, nebylo co řešit. Kamilka má práci v místě bydliště a tak se spoléháme na to, že budeme společně mnohem víc. A taky jsem přemýšlel o úplné změně profese a čas strávený doma chci využít i k hledání nového zaměstnání. Chci na sobě máknout 
A teď trochu pocitů, ale těch chlapských. Já se těším a těším se moc. Budu s Amálkou spoustu času a budu se snažit dát jí to, co je ve mně dobrého. A na oplátku čekám, že mě naučí být více trpělivým a pozornějším. Zkrátka se budeme učit jeden od druhého. Tak uvidíme, jak nám to půjde. Snad budeme mít i vaši podporu a pozornost.
Zaškolování
21.12.2006
Hola hej, tak dnes jsme začali se zaškolováním a já táta Tom jsem dnes hlídal malou se vším všudy. Ráno to začalo přebalováním a znovu musím podotknout, že vůbec nechápu, jak dříve ženy mohly být bez pampers. Tyhle pleny jsou prostě zázrak, protože ranní plena vážila asi 2 kg včetně mini bobku. Taky výměna je mnohem pohodovější. Žádné složité uzlování, námořníci. K mazání proti opruzeninám jsem použil Rybilku a všechno jsme to zvládli v docela dobrém čase a bez nějakého stěžování ze strany malé Amy. Máma dnes vyrazila mezi lidi, protože byla pozvaná od zaměstnavatele na společný vánoční oběd, a tak jsme zůstali s Amálkou sami doma. Kromě zábavy na mě čekala taky nějaká domácí práce a tak jsem se do toho zakousl. Malá byla moc hodná a hrála si sama, čehož jsem využil a rozmrazil jsem lednici, která to opravdu potřebovala. Při té příležitosti jsem ji dal celou do super stavu. Občas malá kňourala, ale opravdu jen chvilku, a tak jsem mohl začít uklízet celou kuchyň jak se sluší a patří. Jsem přece ženatý, nejsem hloupý a mám zkušenosti. Kolem 12. hodiny si Amálka řekla o pauzu a tak jsem ji uložil do postýlky, ve které opravdu hnedle usnula. Super, mám volno! Ovšem pohled do kuchyně mi říká, že mám opravdu co dělat, aby kuchyň vypadala jako kuchyň. „Máš smůlu“, volá špinavá zem. Tak jo, přesvědčuji sám sebe a zvyšuji pracovní nasazení. Blíží se 13. hodina a na Rock Zone začínají hrát na přání. Rychle sedám k PC a prosím o zahrání písničky od P.O.D Going in blind, aby mně úklid šel lépe od ruky. Snažím se přidat a čas hrozně zrychluje. Malá spinká a já čekám na svůj song, aby mně dodal šťávu. Najednou si uvědomuji, že ovesná kaše, co jsem snědl v 8 ráno, je ta tam a kontrolka ukazuje doplň palivo. Měl jsem krásnou představu o svých špagetách se smetanovou omáčkou a zeleninou, ale chleba se šunkou je taky good. Jen co jsem spolknul poslední sousto, slyším,že v ložnici se něco šustlo. Že by dceruška? No jo, je to ona. Asi budeme papat. „Tak co jsi mně nachystal, ty jeden táto?“ „Což takhle dýně s jablkem?“ „No pro mně za mě. Tak se předveď. Hmm, musím říct, že se to dá a že to asi sním.“ „Tak to je fajn. Jseš na mě moc hodná.“ A taky byla. Všechno snědla a ještě jsem dělal nášup. Letmo kouknu na hodiny a tam je 14:32. Páni, Kamča je za chvilku doma a taky jo. Než jsem opustil myšlenu, ve dveřích rachotí klíče. „Haló, jsem doma! Tak jak vám to spolu šlo?“ Malá se usmívá a tak snad můžu říct, že to byl úspěšný pokus. Kamča se měla dobře a myslím, že byla moc ráda, že byla mezi normálníma lidmi. Firma se zase ukázala a dala zaměstnancům spoustu dárků a tak byla spokojenost dvojnásobná.
22.12.2006
Snad se vám zastesklo po čtení a tak jsem zasedl, abych napsal dalších pár řádků, co že se nám to dneska přihodilo.Když se podíváte na datum, tak člověka, který má pět prstů v rukavici, asi trkne, že myslím na vánoční svátky. Ano, ano, žádný klid, ale doslova maratón, kterému se všichni bráníme a všichni mu podlehneme. Jestli vás trápí, že je všude nepořádek, že není vypráno a že trouba na pečení doposud neochutnala Heru, tak já pro vás mám řešení. Pořiďte si dítě. Jako alibi, že nic nestačíte, pro návštěvu postačí, a i když budete vypadat jako úplně neschopní, tak okolí vám to do očí nikdy neřekne. I my jsme tuto příležitost využili a poprosili jsme rodiče z důvodů již uvedených, aby nám letos nějaké to vánoční cukroví poslali. A tak v rámci mého tréninku Sám doma, Kamča jela na ČSAD Florenc pro svou dávku sladkého šílenství. Nám dvěma, mně a Amálce, zůstalo 2+1 úplně free. Hráli jsme si s Amálkou s různými hračkami a poslouchali jsme Zpívánky. Tam jsem se dozvěděl, že druhá senoseč se jmenuje Otava a tak jsem já, který pohupuje celým tělem jako při elektrickém výboji, když slyším rockovou kytaru, začal zpívat.
Žádnej neví nikdo z vás jak se seče otavinka,
žádnej neví nikdo z vás jak se seče otava
Otava se pěkně seče,jako když se pole vleče…………………………………………………………………………………..a tak jsem nastudoval celý song, až jsem v šoku, že si to pamatuji. Po téhle kulturní vložce jsem malou nechal v klidu, aby vstřebala šok z mého zpěvu. A tu jsem si vzpomněl, že jsem včera snil o špagetách se zeleninou ve smetanové omáčce. Mimochodem moc dobré a rychlé. Co vám k tomu stačí: Kupte si mraženou zeleninu třeba Zahradní směs od Duelbon nebo koW (pozor zase šifra),olivový olej,smetana,česnek,curry,trochu vývaru,sůl, pepř a pokud zelenina, co jste koupili, neobsahuje brokolici, tak ji kupte zvláště, protože je to lahůdka.
Na pánev Wok nalejte trochu olivového oleje a rozehřejte. Poté přidejte zakoupenou zeleninu a nechejte ji trochu osmažit. Asi jako když se dělá cibulka. Přidejte dle chuti sůl, pepř a trochu curry. Až je zelenina křehká, podlijte ji trochou vývaru. Ne však aby to plavalo. Prolisujte česnek a zamíchejte. Zeleninu vařte tak, jak ji máte rádi. Já dávám přednost trošku tvrdší, až křupavé. Jestliže je zelenina podle vašeho přání, přidejte smetanu, krátce povařte a zahustěte. Jako příloha jsou vhodné těstoviny. Třeba ty, co se nelepí. Tenhle obídek je tak na 20-25min a je to mňamka.
Malá si hrála sama a tak byl čas si to všechno připravit. Netrvalo dlouho a přišla stížnost od Amálky, že ležet na zádech je nuda a že by raději seděla. Ok, honey. Udělám vše, abys byla tátův miláček. Posadil jsem ji, tedy spíše pomohl sednout si a zapnul jsem bednu. Měl jsem kliku, protože zrovna se tam objevila Nána Pat rasová, kterou milují snad všechny děti, zato s rodiči je to horší. No, ale malou to pohltilo a já se mohl oddávat svým kuchařským vášním. Jen co jsem dokuchtil, přihnala se máma a zářila jako vánoční strom na Staromáku. Krabice od bot od firmy Gaťa naplněná až po okraj. Je super mít chápající rodiče.
Během oběda jsme začali připravovat bojový plán nočního krmení divé zvěře. Ono to po těch prvních dnech vypadá, že Amálka je úplně bezproblémové dítko, ale jsme normální rodina a tak máme i nedostatky. Ač má Amálka 9 měsíců a celkem slušně jí, noci máme celkem pekelné. Nevíme, zda to přikládat růstu zubů, a nebo potřebě se mazlit a cítit mámu, ale nemůžeme najít pohodový rytmus, u kterého by jsme se pohodlně vyspali všichni tři. Několikrát jsem se nabízel, že večerní krmení převezmu, aby se mamina vyspala, ale já se ne a ne rozkojit. Amálka totiž kromě mateřského mléka nic jiného v noci nepřijme. Dnes naplánoval generální štáb sušené mléko Ja Ja Ha, se kterým jsme měli náznaky úspěchů přes den.
Noc začala úplně normálně blbě a to proto, že jsme ještě ve 21:15 seděli v obývacím pokoji, a i když měla malá oči hodně unavené, tak se nás držela jako klíště. Samozřejmě jsme ji dali ve 20:00 do postýlky, ale po 30 minutové operní árii, jsme to vzdali. To dítě je snad perpetum mobile? Neuvěřitelná koncentrace energie. Ale po půl desáté jsme začali věřit, že malá přece jen usne. Ale na jak dlouho?? No dohoda zněla, že první krmení udělá máma a druhé udělám já. Popřál jsem si hodně štěstí a usnul jsem. Nespal jsem snad ani hodinu a Kamča do mě strká a říká: Tomi přišel tvůj čas, hlavně si ohřej to mlíko, než jí ho dáš. Ok. Byl jsem jako v mrákotách, když jsem se blížil ke kleci hrozivě křičící Amálky. Beru ji do náruče a dávám jí mlíko. Bohužel její ruce dobře naznačují a hlas to umocňuje, co si o našem plánu myslí. Přidává na hlasovém projevu a mně se nedaří. K čertu. Navíc mám pocit, že si mou osobu nespojuje s jejím nočním životem. Po 20 minutách marného zápasu přichází máma s její mléčnou žlázou. Tak to mě zachránilo od úplného fiaska. Tak snad příště.
Ten čas
28.12.2006
Jak datum i nadpis napovídají na obsáhlejší psaní nebylo mnoho času a tak těch několik dnů, o které jsem vás ošidil, napíši do jedné kapitoly.
Tak nejdřív o mém půl dnu volna, který jsem dostal den před Štědrým dnem. Začal jsem ranním ptáčetem a z postele jsem vylítnul už kolem 6. hodiny. Dal jsem si parádní sprchovačku a v duchu jsem se připravoval na nakupovaní v T(ř)esku. Jsem si naivně myslel, že v tak brzkou hodinu budu mít štěstí a vyhnu se šílenství, ale tenhle nápad jsem nedostal jen já a tak, když jsem přijel na parkoviště, polil mě studený pot. Parkoviště bylo téměř plné a sen o klidném nákupu byl ten tam. Uklidnil mě pohled na seznam, který jsem doma obdržel. Dvě veky,velkou majonézu, pečivo, yogurty Dan a on ne, Colu, perlivou vodu, ale hlavně, hlavně rybu . Bez ryby se domů nevracej! Plán zněl jasně - hlavně rybu . 
Když víte, co máte nakupovat, tak je nakupování hračka, a tak jsem se držel návodu. Když jsem se proháněl mezi regály, tak jsem samozřejmě okamžitě jel k pultu s rybami, kde se připravoval náš dobrý neznámý prodavač z loňského roku. Byl jsem lehce nervózní, protože oba pulty na ryby byly prázdné a bál jsem se, že si rybku k večeři neužijeme. Možná si říkáte, že jsem pako, že kolem bylo určitě spousta prodejců s rybami, ale já osobně kapra nemusím. Oba máme rádi čerstvého lososa nebo bílou tresku. Samozřejmě kdyby bylo nejhůře přivezl bych kapra, ale když už máte v hlavě představu, tak se jí držíte a alternativa ji nemusí vždy vyplnit. Za zmínku stojí, že loni jsme málem rybu neměli nebýt tohoto dobrého řezníka Krkovičky, páč ačkoliv byly ryby vyprodány a další už neměli, tak jsme museli vypadat hrozně nešťastně, protože pan Krkovička, řezník a uzenář v jedné osobě, přinesl lososa podpulťáka. Byl to pro nás šok, ale na druhou stranu nám zachránil dobrou Štědrovečerní večeři. Letos jsme nechtěli ponechat nic na náhodě.
Bylo 7:30, když jsem projížděl kolem rybího pultu, na kterém bylo napsáno od 8:00. Pravdou je, že někteří jedinci se dožadovali své ryby před 8. hodinou, ale prodavač úporné zákazníky odháněl jako dotěrný hmyz. Já bych si vzal kapra, pípnul pán. Prosím vás máme od 8:00, nechte nás to připravit. Už je snad 8? No není. No tak, máme až od 8 !!! Kolega se jen pousmál a řekl, že dnes to na úseku ryb bude hodně stresující.
Bravůrní jízdou jsem brzy naplnil obsah vozíku vším, co jsem měl napsáno.Jediné, co chybělo, byla ta zatracená ryba. Vrátil jsem se k pultíku, kde se začal tvořit houf.
Pan Krkovička
Amálka mě i s mámou přivítaly s dobrou, ale hladovou náladou.
Odpoledne jsem po ranním výkonu dostal plánované volno, které jsem odjel strávit se svými kolegy z práce. Byla to malá rozlučka na mou počest a tedy žádný alkoholový mejdan, ale předvánoční koulení na bowlingu. Začátek setkání vypadal, že jsem se do Prahy jen projel, protože na smluvený čas jsem se dostavil pouze já sám. Trochu mě to rozhodilo sandál, ale vytrval jsem a nakonec se dostavili úplně všichni. Zdravý adrenalin způsobil, že jsem ve dvou kolech všechny přehrál a s pocitem vítěze jsem odjel řádně domů. Ještě jsem stihnul připravit bramborový salát a pomazánku na chlebíčky a den pro mě byl na časovém maximu. Doufám, že malá dnes bude spát dobře, protože dnes ji asi sotva uslyším.
Tak i takhle se dá prožít den na rodičovské dovolené. Úplně bez dítěte.
Štědrý večer a příprava na něj byli v pohodě a pěkně jsme si to jako rodinka užívali. Trošku jsme se rozrostli, protože včera přijela teta Martinka, což je moje drahá sestřička. Má v Praze bój frenda (přítele), ale ještě si netroufá strávit Vánoce v jejich rodinném kruhu. Ještě jsme uklízeli a dodělávali, ale ne nějak dramaticky, protože jsme to chtěli prožít hezky pozvolna. Já jsem byl po 10 letech na Vánoce doma a musím říct, že je to opravdu super a všichni co blázní v práci, by to měli zažít. Práce bude vždy, ale Vánoce jsou jen jednou v roce a ta atmosféra je opravdu fajn. Samozřejmě jsme pokukovali po naší Amálce, jestli vůbec něco tuší, ale tvářila se celkem normálně jakože nic Co taky rodičové chcete po 9ti měsíčním miminku. Já jsem ráda, že jsem se naučila to, co umím. A tak prosím rodičové, kteří jste se svýma dětmi poprvé na Vánoce a je jim 9 měsíců, nic neočekávejte. Je to normál day(den).
Večeře pro Amálku nebyl salát a ryba, ale její oblíbená plpta, na které si pochutnala, jako by ji jedla poprvé. My jsme kolem půl šesté začali smažit rybu, aby večeře byla na šestou hodinu připravená. Radost ze sváteční pohody nám kazil soused nad námi, který každé Vánoce slaví s pořádně osolenou hudbou a letos to byli Ramstain. Večeřet jsme opravdu začali v šest a všechno šlo krásně pozvolna. Popíjení vína, nějaká ta laskomina. Až Kamča navrhla, že je čas připravit stromeček do plné parády. Ok. Jdu do to ho. Hlavně nezapomeň prskavky. Jasan. A tak rozvěšuji prskavky tak, aby to nebylo naše poslední prskání. Vzpomínka na naši babičku Evu, která si takhle chtěla zaprskat a odnesl to koberec a nutnost vymalovat obývací pokoj, byla stále živá. Štěstí, že nezapálila panelák. Poslední ze čtyř bezpečně zavěšených prskavek, dárky pod stromek a už zvoním se zvonečkem. Kamča přichází i s Amálkou a tetinkou. Jsem akční a zapaluji prskavky. Krásně hrají koledy a celé je to idylické, ale jen do chvíle, než Kamča zvolá: „Jé, Tomi, hoří nám stromeček! A támhle taky a ještě tam.“ No řeknu vám, bylo to rychlé a nebýt včasného zásahu, nevím, nevím, jak by to dopadlo. Jsme vážně štístka. Jen trochu ohořelý umělohmotný stromek a docela smrad, ale jinak nic.
Amálka snad ani nic nezpozorovala a očima upřenýma na stromek kouká a kouká a kouká. Začínáme rozbalovat dárky a nejvíc jich má Amy, celkem pět. První ji zaujaly mašle a papír. S tím jsme vystačily celkem hodnou chvíli, než se Amálka dostala k jádru pudla, dali jsme si dárky, co patřily nám. Domluvili jsme se na drobnostech a tak byla Kamča překvapená z briliantového prstenu, nového auta a haciendy na Bermudech. Amálka byla nejvíce vykulená z elektronického chrastítka, které bylo 8 let staré po sestřence, ale funkci dárečku splnilo na jedničku. Věděli jsme, že to nebudeme nějak přehánět, protože to nemá smysl. Jestli se chcete zavděčit tak malému miminku, kupte krásný balící papír a mašle, co šustí a leskne se. A jestli je vaše dítě divé po šňůrkách jako to naše, postačí vám to na celý večer. Ta opravdová radost je v něčem jiném a radost z dárků vás, a tedy i nás, teprve čeká.
Tolik o našem Štědrém večeru.
Určitě se už nemůžete hnout, protože vaše nohy se prohýbají pod tíhou vašich těl, a tak se posaďte a čtěte. Je 26.12.2006 a my se chystáme na návštěvu rodiny, kterou máme na jižní Moravě. Dostávám bojový úkol a to připravit náš povoz, kterým pojedeme po D1. To znamená natankovat, kontrola oleje a uklidit trochu ten náš bordýlek na kolečkách. Kamča zatím chystá potřebné věci jako oblečení pro malou a kosmetiku a takové ty nezbytné serepetičky. Já jsem celkem v dobrém čase dal náš okřídlený šíp dohromady a tak snad spolehlivě poletí. Začínáme nakládat auto a já jedu dolů výtahem s odpadkovým košem a kočárem. U domovních dveří potkávám sousedku, která se už už třese nahlídnout do kočáru. Tohle já si vezmu, praví. Kočárek je ale prázdný a tak se smíchem odchází. No sousedo, raději po nás zkontrolujte parkoviště, jedeme na Moravu k rodičům. Jo, jo. Případně nalezenou tašku budete mít u mě. To jsem rád. Díky.
Abyste tomu rozuměli, tak při posledním odjezdu k rodičům jsme nechali na parkovišti tašku s celou parádou pro to naše škvrně. Né my, ale já Tom. Prostě jsme přijeli a Kamča říká: „Malá je pokakaná a dole máme její věci a všechnu drogerii. Přines prosím tu tašku.“ Při slově taška jsem se nemohl upamatovat, kdo že ji nesl a kam že ji dal. Musí být v kufru. Ale já mám pocit, že tam není. No to si nedělej srandu. No, tak já se jdu kouknout. Otevřu kufr a nic. Kouknu do okna na Kamču a jen zakroutím hlavou.To není možné. Ale je.Asi jsme ji nechali na parkovišti. A do prdele. Začátek pobytu nic moc. Nemáme pro malou nic. A já tam měla brýle za pět tisíc. Při frekvenci, s jakou se u našich popelnic střídají naši milý Rómští spoluobčané, je taška určitě nenávratně pryč. To nemá cenu nic podnikat. Ale Kamči táta nás nabádá, abychom něco podnikli. Zkouším na internetu sehnat telefonní číslo na někoho v domě. Sláva, nacházím sousedku a volám jí, aby se šla kouknout, jestli na parkovišti není sportovní taška a nebo jestli takovou tašku někdo nenašel.
A co myslíte……………………………………………………….happy end jak z Hollywoodu nebo čeští bakaláři? Jak chcete.
Tak hurá na cestu, ať se práší za kočárem. Ještě jednou obejít auto a jedeme.
Je krásné počasí a cesta ubíhá celkem v pohodě. Malá po 20 minutách jízdy upadá do spánku, tak snad jí to nějakou dobu vydrží. Ještě to ani nedořeknu a je vzhůru. Prostě máme model s poruchou spánku, to nejni jinak možný.,Asi jo. A tak zbytek cesty do Hodonína malá brebentí. Nemáme v autě rádio a tak je o muziku postaráno.
Kolem půl třetí jsme na místě a malá je hlady netrpělivá. Čeká nás milé přijeti, spousta jídla a natěšení rodiče. Dnes bude večer dárků u Doupovcových, páč je tam celá rodina, ale bivakovat budeme v džungli nesmyslů u Tušových.
Všude dobře, doma nejlíp
31.12.2006
Než si člověk zvykne na nové prostředí, tak už zase balí a jede domů, a to platilo i v našem případě. Vždy, když jedeme k rodičům, tak přemýšlíme, jak to nejlíp udělat, aby byli uspokojeni všichni a na nikoho se nezapomnělo. Obě naše rodiny, jestli jsem se o tom nezmínil, pochází ze stejného města. Než jsme měli Amálku, bylo tak nějak jednoduché, kdo kde budeme bydlet. Nebo spíš jsme se vždy domluvili. Ale teď, když toho našeho andílka chtějí vidět všichni a když se svádí boj o to, kdo pojede na procházku? Kdo bude krmit? Je to složité. S politováním musím podotknout, že i když jsem doma rád a na rodičovstvo se těším, tak pobyt u mých rodičů je tak trochu komplikovaný. 
Vsázím na humor, kterým mamka oplývá, a tak, až jednou bude číst tenhle deník, bude se snad v duchu usmívat, jako teď já.
Kamilky rodiče si po dlouhých letech strávených v panelovém domě pořídili řadový domek se zahrádkou.Všechno se to ještě dodělává, ale už se zabydleli a byl jsem celkem mile překvapen, že se dá bydlet i docela skromně. Dole je prostorný obývací pokoj s jídelním koutem a nahoře ložnice a dva pokojíčky pro návštěvy. Říkám, že celkem pohodové bydlení.
Hlavně pro Amálku to tam bylo k nadechnutí, protože přece jen míň věcí a víc prostoru umožňovalo malé pohyb. I v tom byla naše strategie. Dvě noci u našich Amálka pořádně nespala a my s ní. Teď jsme si dávali šanci, že energie, kterou malá na zemi vydá, nám v noci umožní klidný spánek. To jsme ale byli hloupí. Ukládáme malou ve 21:35 a v 00:15 první volání divočiny a tak to šlo až do rána bílého, hodinu co hodinu. A tak celý pobyt na Moravě jsme řešili spánek našeho Andílka . Bohužel bez výraznějších úspěchů. Nevíme, co si s tím počít, ale doufáme, že se to zlomí, než to zlomí nás.
Taky aby to nebylo úplně fádní, podařilo se nám, lépe řečeno mně (Tom) pár fajn kousků. Kamča se jednou ráno rozhodla, že si dá u mých rodičů v nové koupelně vanu se solí a pěnou. No prostě relax. Po chvilce jsem se chtěl přesvědčit, že se cítí fajn a šel jsem se kouknout. Tak jak je? Pohodička? Tak to je fajn a opřel jsem se o pračku, na které bylo oblečení a ručníky, které si tam udělali místo. Opřel jsem se celou vahou a ucítil jsem takový podivný zvuk. Asi jako když mačkáte nějaký knoflík. Říkám si, asi pračka, nebo knoflík?! Raději se kouknu co mačkám. Najednou jsem strnul, protože to, co jsem mačkal svým loktem, nebyl knoflík, ale legendární brýle, které jsme už jednou málem ztratili. Při bližším ohledání jsem zjistil,že jsem prasknul pravou čočku.
Jak to Kamila zjistila, tak zatajila dech a obrátila zrak ke stropu.
Takže speciální skla za 5000.- Kč jsou v tahu.
„Proč sis je nedala někam, abych je viděl?“
„Normálně jsem je nechala na ručníku, ale než jsi přišel, tak mi stekl šampon do oka a to jsem si utřela oním ručníkem.“
A tak nás nešťastná souhra náhod konečně připravila alespoň o čočky na těchto brýlích.
Aby toho nebylo málo, tak pár dnů poté mě probudila kolem 7. hodiny bolest krční páteře, tak jsem začal trochu otáčet krkem, až se zablokoval úplně. Otáčet hlavou už nešlo vůbec. No prostě idylka jako blázen. A tak, když se přiblížil náš den odjezdu, děkoval jsem bohu, že se nestalo nic horšího.
Ale aby to nebylo tak černé tak pár vět o tom s čeho jsem měl radost. Potěšilo mě, že naši jsou snad v pohodě i když v relativní. Radost jsem měl,že rodiče Kamilky jsou zabydlení a že jsou na novém bydlišti spokojení. A taky mě potěšilo, že jsem se po delší době viděl se svým spolužákem a životním kamarádem Petrem. Jsme na 300 km vzdálení a tak návštěva kamaráda vždy potěší. Doma jsem nahlásil, že přijdu kolem desáté večer.Ráno jsme odjížděli a tak jsem chtěl být fit, ale něco mně říkalo, že to asi do desáté nestihnu. Vždy když se s Petrem sejdeme je o čem povídat. Máme hodně společných zájmů ať už je to hudba nebo film a nebo sport či děti. Ano, ano maminky i chlápci drsnějšího zrna si povídají o dětech. Jak vychovávat, co nás točí a čeho se bojíme. Petr má pocit, že jeho kluk Tom je pěknej čertík.A nemyslí si to jen on, ale také paní učitelka ze školky.Můj první kontakt s tímhle 4,5 letým klučíkem byl takový.
Petr:Tomášu poď sem.Víš jak se jmenuje tento strejda.
Syn Tom:To teda nevím.
Petr: Stejně jako ty.
Syn Tom: Následuje ohromná salva smíchu.
A pak náhle: "Ale já se jmenuju Tomášek Hrbáč" A ten malý kluk to myslel smrtelně vážně.
Já jsem nabyl dojmu, že ten malý kluk ví kdo je, a že chce aby se s ním počítalo na 100. procent.Na dětech je super ta jejich bezprostřednost. Jejich reakce jsou pouze zrcadlem nás velkých. A proto než je zdomestikujeme, nechejme jim jejich přirozenost.
Po tomto krátkém výstupu zmizel v kuchyni, kde se oddával své hráčské vášni na PC.No a my kamarádi z mokré čtvrti jsme mluvili a mluvili a poslouchali a koukali až bylo 23:35 a já chtě nechtě musel domu.
6. 5. Radoslav
Návštěvnost stránek
ANTEE s.r.o. - Tvorba webových stránek, Redakční systém IPO
![blueHousesAcrossTop[1].gif](image.php?nid=3767&oid=574487&width=760&height=142)