Leden 2007 Část třetí

Jak jsem psal na předešlé stránce, bylo to utrpení. My rodiče jsme se báli noci. Kolem 4. hodiny se prdelka probudila a nebyla k utišení. Všechno odmítala a hřála jako kamínka. Zkoušeli jsme jí dát prso, proboha ne kuřecí, ale mámino. Nic. Vodu taky nechtěla. Začali jsme se bát dehydratace, při tak vysokých horečkách je nutný přísun tekutin a malá NIC nechtěla. Kamča nabyla dojmu, že malá nechce polykat, že jí tam něco vadí a to něco, že ji bolí. No nic. Jedeme na pohotovost. Nebudeme nic riskovat. Zase váhání. Přines všelék Pandí mol. Jdu pro něj a v duchu prosím, ať to zabere.

Tu noc jsme toho moc nenaspali a ráno jsme byli zvědaví, jaká je teplota. Verdikt zněl 38 °C. Ještě odečíst půl stupně dolů, tak tedy 37.5 C. Sláva, žádný trhák, ale ani průšvih.

Byl pátek a byli jsme za horečkovým limitem 72 hodin. Hledáme pupínky, zarudnutí a zatím nic. Jen občasné zlepšení nálady. Jídlo stále vázne.

Je neuvěřitelné s jakou netrpělivostí jsme vyhlíželi pupínky a jakou nám udělaly radost, když se objevily. Říct mi tohle v 16ti, kdy jsem s podezřením pozoroval jakékoliv zarudnutí kůže a co teprve, když se objevily nepopulární beďochy. Je to neuvěřitelné, ale malá se opravdu osypala. Hurá, máme to, co většina dětí.

Night Dance 13.1.2007

 

Tak jsem zase bušil do klávesnice o sto péro, abych zase poskočil a kolem 23:30 se přes Skipy chytré volání ozval kamarád Péťa. Když se potkají dvě ženské, je to na hodinu, ale když si zavolají dva chlapi přes Net, je to na hodiny. Viz, my kamarádi z mokré čtvrti. Zkoušeli jsme zpustit jeden prográmek,ale nějak se to nedařilo. A tak, když jsem Petra v 01:15 prosil, že na to vážně kašlu a jdu spát, uslyšel jsem malou.

„Hele končím, asi jsem vzbudil malou.“ „No jo no. Co mám s tebou dělat.“ A tak jsem ukončil život PC a hnal se do ložnice.

V ložnici operovala máma. Jen jsem tam stál a i když byla tma, viděl jsem, jak Kamila rudne zlostí.

Malá začala vyvádět.

„Tak, a teď si ji vem do obýváku.“ What a hell? „No co, žiješ jak netopýr a malou jsi vzbudil.“ Já?

„Jo, ty!“

Malá řve, jak když ji na nože berou. „Kamčo, tak si jdi lehnout do obýváku,“ navrhuju klid a mír zbraním.

„Taky že jo.“ A šla.

1:30 a v bytě číslo 41 začíná rodeo. Býk, naše malá, a já, jako toreador. Do 2:00 se snažím býka moc nedráždit a volím taktiku milujícího otce. Nic. Jen jsem se postaral o to, že býček vidí rudě. 2:05 začínám mít krizi jako prase. To jsem ale vůl. To jsem si to zase vyžral. Zkouším, co mě napadne. 2:15 pouštím kolotoč nad postýlkou v naději, že zabere. Nastalo ticho, trvající 10 minut, jen kolotoč vyhrává o sto šest. Kouknu do postýlky a k mému překvapení malá sedí v postýlce a pohupuje se v rytmu. To snad není pravda. Když si všimne, že ji pozoruji, spustí zase ten svůj tartas.

Beru ji do postele k sobě. Rozpohybovala tělo i hlasivky do extrému. V jednu chvíli na mě dokonce zaútočila. Jak nic moc neleze, tak v tu chvíli se překonala, doplazila se až ke mně a začala do mě narážet hlavou a ukrutně řvát. Byl jsem v p.....i.

Čekal jsem, jak dlouho bude odolávat máma a jestli mě nechá vydusit. Dusil jsem se dlouho. Ve 3:00 přichází mamka a přikládá prso, které malého Kingkonga uklidnilo. Jo máma, ta ví, ta zná, ale hlavně má.

 

 

17.1.2006 Super dny

 

Tak po mém křestu ohněm, kdy se kolem Amálky proháněly bacily a ona je úspěšně chytala jako při Safari, nastaly mnohem příjemnější chvíle. Noci bez tancování a horečných stavů, bez pláče a zběsilých útoků. Malá spí úplně ukázkově a dnešní noc jsme vstávali jen jednou. Tedy lépe řečeno vstávala (maminka), protože ať se na ty svoje prsa koukám jak chci, tak tam to mlíčko prostě nejni. Lehce se řekne, čoveče, vždyť je dneska tolik dobrot v prášku, že klidně můžeš nechat mámu spát až do rána bílého. Jenže to by ta naše malá mladá dáma musela začít pít z láhve. Je jí skoro deset měsíců, ale láhev jí prostě nejde. Ne že by to neuměla, ale zdá se mně, že je tak trošku lenoška, protože jsme vyzkoušeli spoustu nádstavců na  láhve a ono nic. Je to prostě prso závislačka. Důležité je, že jí alespoň chutná.

 

Ráno jsme se probudili dokonce až v 8:00 a stihli si říct hovadinky, které se nám zdály. Což mě tak napadá, že se nám vrátily sny.

 

V pondělí nás čekal nabitý program. Oba dva (máma a já) jsme byli objednaní na prohlídku k zubaři a pak nás čekala návštěva sociálky. Malá byla zlatíčko a po krásném hraní a po vzorné svačince jsem ji uložil do postýlky, aby zvládla to naše neodkladné putování. Během spánku prdelky jsem se dal do řádné dentální hygieny, aby mně pan doktor nemusel připomínat, že si špatně čistím chrup, čemuž jsem se nakonec stejně nevyhnul. Malá se vzbudila v půl jedné a jestli jsem to dobře spočítal, tak do půl druhé zbývala - hodina. Chytrý kluk. Myšlenky jsem soustředil na to, abych všechno stihnul. Přece hned neukážu, že máme nějakou slabinu. To je takové to nové chlapské heslo: jsem ženatý, mám zkušenosti a nejsem přece blbý. 1. Úkol byl jasný, nakrmit divou zvěř, která se dožadovala svého přídělu. Za 2.Oblíknout to malé pískle, které oblíkání nemiluje. A za 3.Oblíknout sám sebe. S očima na hodinách jsem krmil sviště a čas se zrovna nevlekl. Malá jakoby věděla, že spěchám, a tak se s tím nesmírně loudala. V jednu jsme byli po jídle, to nebyl špatný čas, mohlo to trvat i déle. Oblékání byla prekérka, hlavně miluju bodíčka. Většinou zapínám, zapínám a na konci zjistím, že to nějak nevychází. A když je Kamča  doma a mám nějaké neposlušné bodíčko, tak říkám: „Jé, tohle bodíčko je nějaký divný?“ No řeknu vám, stíhal jsem tak, tak. Ale když zarachotil klíč v zámku, já i malá jsme byli připravení.

 

Dorazili jsme na čas a jen jsme se uvelebili v čekárně, přišla sestra. „Tak kdo jde první?“ „Táto, běž první. Ty máš zuby vždycky v pořádku.“ Tak jo.

„Tak co, pane Tuša, jak se mají vaše zuby?“ „Celkem dobře. Děkuju za optání.“ „Tak se posaďte, kouknem na to.“ A už se v tom vrtá. „Podívejte, pane Tuša, ty vaše dásně, to je hrůza.“ „No já vím, krvácí.“ „No to jo, ale jak! Čistíte si zuby pořádně? I tou dentální nití?“ „No abych se přiznal, tak nějak na to nedokážu najít čas. A kdybych čas našel, co byste mně pak opravoval?“ „Proboha, pane Tuša, vždyť já mám práce, že nevím kam skočit.“(smích doktora). „Podívejte, pane doktore, zrovna nedávno jsem změnil zaměstnavatele, tak snad na ten chrup nějaký čas vyšetřím.“ A tak obrousil zubní šutr a s doporučením na výbornou dentální hygieničku jsem vypochodoval vyměnit se s mámou.........................................................................................................

 

Amálka byla v čekárně hodná a hned po krátké aklimatizaci navázala kontakt se dvěma jistě už babičkama. Smála se, dělala paci, paci a rozdávala úsměvy napravo nalevo. Máma se na křesílku dlouho nezdržela a za doprovodu zubaře se přemísťuje na rentgen. Tak uvidíme, jestli se nám máma vrátí s nějakým zubem. „Možná, že jich budeš mít víc než máma,“ a kouknu se Amálce do pusy, kde se bělá 5 krásných zoubků.

Po domluvě s lékařem je máma odbavená během chvilky s tím, že se určitě uvidí v únoru při trhání. No tě pic.

Ještě jsme se zastavili v lékárně pro homeopatika pro malou, protože se máma dověděla o zázraku jménem Chamomila. Prý je to velice užitečné na zklidnění při růstu zoubků. Tak uvidíme.

 

A hurá na sociálku. Tak tam to tak hladce asi nepůjde. Je to moje první zkušenost s tímto úřadem.

Ztěží jsme zaparkovali náš okřídlený šíp. V záplavě hezkých aut jsme vynikali. Bylo zajímavé, že k těm autům patřili řidiči,do kterých bych to neřekl. Jdu na výzvědy, jak to vypadá uvnitř, a vzít si lístek. Mačkám automat a vyjíždí 431. Kouknu na tabuli a tam svítí 388. Holy shit (a sakra). „Kami, před námi je asi 40 lidí! To je krása.“ Situace mně připomíná příběh Mr. Beana a fantazie běží na plné obrátky. Jak se dostat k lístečku, který od 388 není tak vzdálený ?!? Mezitím máma říká: „Čtyřicet? To je tady normální.“ Aha. Tak to jo. Zase jsem chytřejší. Příště si beru stan a spacák.

Všechno šlo líp, než jsem předpokládal, a během hodinky jsme byli hotoví a Amálka zvládla i tohle. Je to prostě zlatíčko.

 

 

 

Pro táty

 

 

Vy, kteří jste už doma zaběhnutí a zvládáte i dvojčátka, tak radu ani inspiraci nepotřebujete. Ale vy, kteří se chystáte a nebo o tom přemýšlíte, neváhejte. Mohlo by se nabídnout, že muž na rodičovské dovolené začíná být módní hit. Ale tím se nenechejte odradit.

Čas strávený s dítětem je velice vzácný a je to jedinečná příležitost sledovat jeho vývoj a být mu nablízku. To už se Vám nikdy nemusí podařit. Najednou si uvědomíte, že práce kterou jste dělali a na kterou byl až přemrštěný nárok, neměla tak velký smysl. Většinou jde jen o to zajistit prachy, aby se jich ještě víc utratilo. Nikomu to nechci vnucovat, protože každý má jiné životní nároky. A říkat lékaři, že je jeho práce zbytečná, je blbost, ale opravdu se zamyslete, co chcete. Já to vím. Chci, abych byl nablízku rodině, která mě teď potřebuje nejvíc.

Rodičovská není Hawaii, jak si chlapi často říkají, ale taky to nejsou žádné galeje. Když si to dobře rozvrhnete, máte volno i pro sebe. Slyšel jsem názor od ženy, že muž může ztratit svou mužnou sílu. Já nevím, já se cítím pořád stejně a o změně pohlaví  neuvažuju. S tím by mě asi žena stejně vyhodila.

Chlapi, nebojte se, je na co se těšit.

 

 

23.1.2007 Jak jsem přivodil Amálce zlomeninu

 

Bylo sedm hodin ráno, když jsem vyslyšel volání divočiny a odstěhoval se z teplé náruče maminy do ložnice, kde se právě probudila Amálka. Proč odstěhoval? A kde že to spíme? Naše nora, ve které bydlíme, je o dvou podnorách (pokojích) a malá dostala jednu podnoru úplně pro sebe. Hnedle vysvětlím proč.

Jak jsem psal, tak nás Amy stále ruší v noci ze spánku a tak jsme se rozhodli nás rodiče separovat. Spaní je taková chybka v prográmku toho našeho modelu, se kterou si nikdo neví rady. Počítáme ovšem s tím, že model zestárne (podobně jako naše stará televize) a programy, které nevyhovují, se nahradí výkonějšími. To jsou ty lidi, když se na něčem nepracuje poctivě, je z toho takový šlendryján.

Hned od rána Amálka nasadila povídavou a přivítala mě s „aoj“ a na znamení, abych tomu rozuměl, pokynula rukou. Vedli jsme vyčerpávající rozpravu o nevím čem, ale muselo to být velice důležité, protože se malá hrozně snažila. Mamka odcupitala do práce s úsměvem a s upozorněním, že se vrátí. A tak jsme s Amy začali den jako každý jiný. Hygiena, papání, cvičení a hraní. Snažil jsem se využít kouzelné školky, abych alespoň uklidil a udělal si snídani. Nevím proč se to v zaměstnání vleče, ale co jsem doma, čas zrychlil na dvojnásobek. Bylo jedenáct  a chtěl jsem malou uložit. Za ten měsíc jsem vypozoroval, kdy je unavená a kdy je ten pravý čas dát jí do postýlky. To jsem byl ale naivka.

Dal jsem se do podrobnějšího úklidu a čas od času jsem naslouchal, jestli ten rarášek spí. Zatím nic. Ozývalo se jódlování a tak jsem se šel kouknout, co se děje. A světe div se. Ta naše holka stojí! Normálně se na mě šklebila a celá šťastná na sebe mávala do zrcadla od vestavěné skříně. Dobrý bože, je fakt dobrá. Nejenže po zemi rejdí jak motorová myš, ale ona už stojí…….stojí…….stojí. Nebude trvat dlouho a začne běhat. No nic. Musím se kouknout, jaká nejmenší čísla dělají tretry (sportovní obuv pro běžce), brzo asi začneme se sprintem. Okamžitě běžím pro foťák. Potřebuji důkaz a tím je přece ona. (Rex)Ona  tě nezradí. Cvak a je to. Mám tě, to bude máma koukat! koukni na foto 

Nicméně můj odhad na spánek nevyšel a tak si beru malou zpět do obýváku.

Amálka naznačuje, že je třeba  doplnit palivo. „Máš hlad, Amálko?“ Kýve hlavou, že jo. „Dobrá, jdu něco připravit.“ Je 11:30. Kolik toho mám připravit? Jedla před dvěma hodinama a to snědla skoro 90 ml naší speciální kašičky. No třeba jen tak kecala, že má hlad. A tak jsem připravil asi jen 40 ml příkrmu. Sednul jsem si a začal jsem Amálku krmit. Při třetí lžičce začala upadat do spánku. Neudržel jsem se a začal jsem se smát. Bylo to hrozně legrační a snad mně to malá neměla za zlé. Říkal jsem si, teď je ten pravý čas, a odnesl jsem princeznu na lože. Doufejme, že bude spát alespoň dvě hodinky, taťka se těší na osobní volno. Uběhlo tři čtvrtě hodiny a bylo po volnu.…………….. se to nějak nepovedlo…………..to osobní volno. Malá nabitá jak baterka z nabíječky. Nu což, alespoň půjdeme dřív ven. A taky že jo.

Oblíknul jsem Amálku do základu = čistá plína, bodíčko, punčocháčky, mikina, flízová bundička, botky huňatky, kombinézu a la Remek, připravenej fusak a čepičku. Táta se dal taky do gala a mohli jsme vyrazit. Do úplných tepelně ochraných vrstev dáváme malou až na chodbě, aby jí nebylo horko. A tak jsem to udělal i tentokrát. Až na malou nečekanou zradu.

Naše princezna se jako většina dětí ráda hejbá a to i v kočáře. A tak jsem ji při navlíkání do kombinézy chtěl pořádně povytáhnout ručičky, aby se měla na procházce dobře a nebyla svázaná jak ve svěrací kazajce. Jedna ruka (levá) je tam. Pašák taťko, pašák. Pravá ruka…….nějak to nejde a tak se snažím Amálce pomoct. Sahám do rukávu, nahmatám ruku a potáhnu.Najednou křup a ve mně by se krve nedořezalo. Malá okamžitě reaguje pláčem. „Amálko, copak, ukaž mně ručičku, taťka nechtěl.“ Amálka poplakává a já………? Jdu se zastřelit, i když nemám čím. Malá se utišila. Slzy jako perličky se jí lesknou na tvářičce. To je průser. To nejni možný. Co když jsem jí zlomil prstík? To je …………Rozhodnul jsem se pokračovat v procházce, ale třesou se mně kolena. Hledám vinu a nějaký rozumný důvod, proč se to stalo. Kupodivu malá je v pohodě. Ale zlomenina se někdy projeví až za dýl. Počkám, až se malá prospí, zkouknu situaci, a pak se rozhodnu.

Jel jsem lesem, když zavolala Kamča. „Ahoj ! Jak se máte a kde jste? Začal jsem líčit, co se stalo. „Můžu vám přijít naproti?“ „Ale jo.“ Cítím, že nemůže vydržet a chce se kouknout, jestli krom prstu Amálce nechybí ještě něco. A tak jsme se setkali v lese a za svědectví srnek a ptactva jsem se hroutil. „To chce klid,“ říká manželka. „Je to jenom prst. A jak říká Jítka, děti jsou jako z gumy.“  Pak si mě ale žena začala dobírat. „Co řekneš v nemocnici při sepisování protokolu o úrazu? Jak se to stalo, žes jí zlomil ruku?“ Zase mě zachvacuje panika. „Ježiš, ne ruku! Prst, jeden prst! Ale to je fakt, co řeknu v nemocnici? Doma ji střežím jak oko v hlavě, tahám všude s sebou jako Indiánská babička a pak jí zlomím prst? Tomu nebudou věřit.“ „Hlavně klid“, uklidňuje mě Kamča, „ještě ani nevíš, jestli je něco zlomené. Určitě to dobře dopadne.“ 

A jen co to Kamča dořekla, probudila se malá s úsměvem od ucha k uchu. Hlavní ohledání ale proběhlo až doma a byl  to zázrak. Nenašli jsem nic. O tom, že je ruka v pořádku mě malá rychle přesvědčila, když mě vší silou chytla za ret a pořádně s ním zakroutila. Jako by tím chtěla říct: „Příště víc citu u toho oblíkání, táto.“  Ano já se polepším.

 

27.1.2007 Hurá je tu sníh

Jak už to tak v zimě bývá, je sníh a děti jezdí na saních, jenže my jsme žádné sáně pro Amálku neměli. Byla sobota a bylo jasné, že jestli chceme ven, musíme zajisti nějaký jiný dopravní prostředek než kočárek. Je fajn, že se údržba silnic stará o dobrou sjízdnost vozovek, ale co my mámy s kočárky? Uvádím mámy, protože jsem jeden z nich. Nemají taky právo na sjízdné chodníky? Samo sebou, že mají. Snad se situace (ne)zlepší. Jen si tak říkám, kolik lidí je bez práce a kolik rukou by mohlo pomoci. Na otázku manželky, jestli bych šel, kdybych byl nezaměstnaný, říkám, že bych šel.

Ale byl jsem v trochu jiné situaci a tak jsem onu sobotu přemýšlel, kde vzít povoz pro náš model, který si bez přídavného zařízení (kočárek) v 30cm sněhu sám neporadí. Pohled z okna na oblohu napovídal, že perinbaba ještě s natřásáním sněhových peřin neskončila. Vydal jsem se proto do našeho městečka na čumendu, jestli ještě nějaké sáně jsou. Přišel jsem do jediného dobře zásobeného obchůdku a začal hledat sáně. Ha, támhle, a ženu se ke čtyřem kusům poctivých, dřevěných saní. Začínám je okoukávat jako vysněný model auta. To polstrování je kůže? A co motor? Jak silný to má motor? I dvě člověčí síly, když si představím, až nás Amálka zapřáhne. Nosnost 120 kg. Tak to je v pohodě. Máme váhovou rezervu, to kdyby jeden ze sněžných husky (asi máma) vypověděl poslušnost. Přes všechny výhody těhle sání jsem se zastavil u ceny. Nejsou nejlevnější. I s nezbytnou opěrkou pro malé miminka, kterou prodávají zvlášť, 1600.-Kč. Mám, nemám. Volám mámu o radu. Po sálodlouhém popisu stroje, o který jsem projevil zájem, mně mamča řekla: „Táto, je to na tobě.“ A tak než bys řekl borůvkový koláč, vyšel jsem z obchodu s těma nejlepšíma sáněma pod sluncem. Nejni nad to vybírat z jednoho typu.

Jak jsem se tak blížil k našemu domu a viděl ty šťastné rudé tvářičky dětí, věděl jsem, že to byla dobrá volba. Jen naše sousedka byla trochu překvapená. „To už tu vaši malou dáváte do saní?“

Malou…malou. „Vždyť už je jí deset měsíců. Je to velká holka.“ „No to jo“, nato sousedka. „Tak jen opatrně.“ A řekla to tak, jako bychom chtěli sjet Sněžku.

Příchod domů byl parádní. Malá se nad sáněmi rozzářila, i když vůbec netušila, co jsem to přinesl. Hned začala se svým ce, ce, ce, což je slovo údivu a nadšení. Občas máme pocit, že je jako (čaroděj) Čáryfuk. Ten se vyjadřoval při každé novotě ze světa lidí obdobně. Jen doufám, že nebude chtít pomůcky jako Adamkos (takové něco na řetízku, na kouzlení) a přítele žábu Ptačwooda.

 

Všichni jsme se strašně moc těšili ven. Radost nám kazilo počasí, které se ne a ne umoudřit. Silný vítr a nový příval sněhu nás nutil čekat. Ale jak známo, kdo si počká, ten se dočká. A dočkali jsme se i my. Najednou se udělalo azuro a my na nic nečekali. Nastrojeni jako na dobývání severního pólu jsme vyrazili. Malá upevněná do saní neskrývala svou radost a táta se v zápřahu cítil jako opravdový Malamut. Tam, kde to bylo možné, jsem i běžel, aby ta naše drobotina měla pořádný zážitek. Projeli jsme sídlištěm až do našeho lesíčku. Bylo to opravdu jak v pohádce. Spousta sněhu, který přikryl nedostatky v lidském chování (tím mám na mysli nehorázný bordel), spousta lidí na běžkách a mezi nimi i starší lidé, kteří tak zvolili lepší formu aktivity, než je nákup nebo návštěva u lékaře. A tak to má být.

Na prvním kopečku jsem neodolal a sjel jsem jej i s malou. Paráda. Tolik radosti a za šestnáct stovek. Prostě paráda. Foto k nahlédnutí zde. Amálka si to hezky užívala a spokojeně místo hyjé, hyjé, žvatlala. Až jí z toho vypad dudlík (foto). Všichni jsme byli spolu v té krásné sněhobílé zimě a bylo nám fajn. Po hodince a půl začala malá trošku protestovat a tak křikla na druhého Huskyho

(mámu), že je to venku príma, ale že je čas vrátit se domů. Spokojení jsme vyrazili zpět k domovu na teplý čaj a samozřejmě na mlíčko, viď, Amálko.

 

 

29.1.2007 Lord Horor

Po krásném víkendu přišel nový týden a kromě radostí i povinnosti. Taťka musel zavolat do svého bývalého pracoviště a zeptat se, jestli už mu poslali dokumenty, které potřebovala mamina do práce. Někdy je opravdu dost zvláštní, jak lidé přes veškerou techniku (super mobily, note pady, super rychlé počítače), 

komunikují, lépe řečeno nekomunikují. Na dotazy, které jsem e-mailem posílal před týdnem, nepřišla ani čárka. Jenže já jsem potřeboval informace a potvrzení a tak nezbývalo než zvednou telefon a zavolat. Takové volání se zdá jako banalitka, že. Ale nenechejte se rodičové zmást, tak jak jsem se nechal zmást já. Ráno jako každé jiné. Amálka po snídani a i taťka zaplnil mezeru v žaludku. Malá si začala hrát na svém dětském hřišti a já jsem se rozhodl, že je správný čas vyřídit jeden telefon.

Je to pár měsíců, co jsme zrušili pevnou linku a tak s klasickým telefonem už si neříkáme pane. Všechna volání jsou vedena trošku nestandardně a to přes PC. Usedl jsem tedy k počítači, zády k Amálce, nasadil si sluchátka, vytočil číslo a čekal, až se ozve osůbka na druhém konci.

Malá si hrála a nevykazovala žádné abnormality.

 

Ve sluchátku se ohlásila paní účetní, kterou jsem začal bombardovat otázkami, jestli dostala e-mail a jestli už odeslali to, co jsem potřeboval. Než stačila cokoli říct, ozvala se tupá rána a řev jako ve Scary Movie

(Vřískot). „Prosím Vás, paní Kachňátková, já musím končit, protože vám zavolám později.“ Sám nevím, jestli z toho, co jsem jí řekl, byla moudrá, ale to mně v tu chvíli bylo jedno. Několika hbitými skoky jsem byl u toho našeho zázraku, který se skutálel z matrace a tupě dopadl na zem. To snad nejni ani možný. Já na to mám snad nějaký speciální talent, nebo co. Proč děláš takové kaskadérské kousky za mými zády? „Uá, uá , uá“ je dosti výmluvné a postupně měknu. „Myško, proč mně chceš pořád něco předvádět, já vím, že jsi šikulka. Hlavně neplakej.“ „Uá, uá, uá“ nabralo na Hysteriho stupnici šestého stupně z deseti možných. „Ale no vždyť se nic nestalo“, a hledám, jestli má všechno tak, jak má být. Je to ok. Uf. Zato jsem ucítil povědomý smrádek. „Amy, ty jsi pokakaná?“ Amálka: „To se ti celou dobu snažím říct.“ „Máš bobek?“ Amy: „Lidičky držte mě. Mám v plíně vymalováno a on se ptá, jestli mám bobek.“ To jsem jí četl v očích, když na mě koukala a pomalu kývla na souhlas. Po rozbalení plíny následovala hygiena jako vždy. Zvlhčený ubrousek, krém na prdelku a čistá plína. Během přebalování se Amálka uklidnila a tak jsem se v duchu soustředil zpět na hovor s paní účetní. Opět jsem vytočil číslo a vyčkával s hlavou otočenou o 180 stupňů, abych viděl na tu naši démonu. Bohužel jsem musel kouknout na monitor, protože během událostí výše popsaných, přišel e-mail s nesrovnalostmi z VZP. „Paní Kachňátková, to jsem zase já“ a začal jsem popisovat problém, který se vyskytl u pojišťovny. Zabral jsem se do hovoru tak, že když jsem otočil hlavu a kouknul se na Amálku, nechápal jsem. Ten malý prevít

se dostal k navlhčeným ubrousků a tahal je z toho balení jako večerníček pohádky z tašky. Bože, ty to vidíš ! A já? Já taky. Hovor jsem ukončil zase celkem rychle a paní účetní byla asi dost zmatená, ale to se nedá nic dělat. Tentokrát byl důvod taky celkem závažný. Nešlo mně o vytahané ubrousky, ale o představu, že jeden z nich je použitý. Nebyl jsem si totiž jistý tím, kam jsem dal ubrousek, kterým jsem čistil Amálčinu zmalovanou prdelku. Při pohledu, jak si Amálka jednotlivé ubrousky detailně prohlíží, jsem se orosil, a začal jsem mezi tou haldou čistých ubrousků hledat ten již podstatně méně čistý. Prohlídl jsem asi 30 ubrousků a nic. Hergot, kde jen může být. Malá koukala jako že nic. A já ? Já jsem začal prohlížet ubrousky podruhé. Sakra, jeden telefon a má psychika je vzhůru nohama. Stále hledám a nic nenacházím. Jak bych vysvětlil žloutenku? Svádět to na novorozeneckou v deseti měsících? Blbost. Táta Amálce: „Jsem prý blázen jen? Jsem prý blázen jen? Jsem prý blázen jen, má-li být po tvém.“

 

Nejsem, nejsem blázen. Naštěstí jsem ubrousek našel. Ležel mimo dosah naší Dorotky Máchalové. Jsem fakt někdy Lord Horor.