20.12.2006 - 20.1.2007  První měsíc táty v sukních

Ani jsem se nenadál a už to bude měsíc, co jsem dal normální práci vale. A jaké to je, když teď nemusím ve 4:30 stepovat na busové zastávce? A když nemusím myslet, že do hotelu přijíždí Dalajlama nebo divoká Pink. Je to ohromné!

Pracovní stres je pryč, nadřízení daleko a jedinej úkol, co mám, je postarat se o dcerunku. Na začátku to byl hrozně zvláštní pocit. Uvědomit si, že to nebudu já, kdo bude nosit koruny do naší pokladničky. Dělal jsem to celé roky a teď jsem se o to dobrovolně připravil. Ale peníze, těch na světě je. A každý den se tisknou další. Ovšem čas, který budu s holkama,  by mně těch pár drobných nezaplatilo. Já myslím, že jsem za těch 10 let strávených po hotelích postupně ztratil o tomhle povolání iluzi. Pořád se to opakovalo, jako nekonečný film. Ze strany zaměstnavatelů hloupá pravidla, příliš mnoho nařízení a kvůli čemu? Přijede pár, který zaplatí 500 EUR za noc a dají si ohromnou snídani na pokoj. Číšník odváží stůl, div, že to uveze. A víte, jak to dopadne po snídani? Krom rozlitého kafe je všechno nedotčené. Těch peněz, co stojí provoz takového hotelu, to si ani nedokážeme představit. A proč? Jen proto, že má někdo peníze. A tak teď mám pocit, že dělám něco smysluplného. Uvědomuji si, kolik je to práce a starostí, ale je to jiné než u zaměstnavatele. A jsem za to obstarání té naší malé odpovědný jen já sám. Vlastně jsem hledal smysluplnost v práci a když jsem ji nenašel u zaměstnavatelů, tak jsem si ji musel vyrobit.

Musím říct, že je to pro chlapa velká výzva. Říkám si, jestli to zvládnu a jestli není jednodušší vstávat do práce.

Tak například první velký problém je můj nos. Já nevím, ale jestli jsou nějaké minulé životy, tak já jsem byl asi pes nebo nějaké jiné zvíře s obzvlášť vyvinutým čichem. Nesnáším vše, co smrdí. Nemám rád v okolí lidi, co smrdí, a jestli máte problém s hygienou, tak mně prosím nepište, určitě to ucítím. Možná jsem si to s tím smradem přivlastnil při kurzu asertivního chování, kde nám jedna moc hodná paní říkala, že se takových lidí máme stranit, protože ten pach je to negativno, co z nich vyzařuje.  Teď ale k věci. Určitě víte, že to, co člověk jí, v konečné podobě zrovna nevoní . A naše malinká Amálka, co baští příkrmy, voní přímo po konvalinkách. Chvilku jsem přemýšlel, že bych si sehnal takovou tu mast, co se používá na patologii. To už se na mě ale Kamča dívala jako na pako. Jenže já za to nemůžu! U zvířat mně to tolik nevadí, ale u lidí s tím mám velké problémy. Ale jestli jsem se chtěl starat o berušku, musel jsem to překousnout. Ostatně banán, který malá vrátila ze žaludku na svět, mě přesvědčil, že zažiju i horší věci, než je prdelka zmalovaná k nepoznání. Zvyknul jsem si a dokonce se dokážu i zaradovat, když je bobek pořádnej. Je to totiž důkaz, že je střevní mikroflóra v pořádku. Tak tolik o přebalování a bobcích. Jsem šťastný, že žijeme v době papírových plen.

Další novinkou pro mě byla dětská hygiena. Hlavně ta večerní. Naše malá je ve vaně úplně super, ale jen co ji vezmu do župánku a položím na postel, začne vyvádět, jako kdybych ji položil na žhavé uhlí. Nejhorší je nanášení krému na tělo. To je úplně nepříčetná a kolikrát by nepomohl ani svěrák (Zdeněk), abychom ji namazali. Nevíme, čím to je, ale vůbec nesnáší dotýkání a mazlení. To už musíme být jó hodní, abychom se jí mohli dotknout, natož jí namazat. Ale tohle má asi po mně, protože z vyprávění vím, že jsem taky nebyl mazlící typ. Děda se prý se mnou chtěl pomazlit, tak mě zvedl nad hlavu a co udělal malinkatej Tomášek? Dal mu sprchu rovnou do obličeje, tak se mu to líbilo. Čurání do obličeje zatím neproběhlo, ale jak se to stane, tak je jasný, že je po mně.

Vyprávět o tom, jak taháme holoubky z nosu, je taky dobrodrůžo. Strefit se alespoň na desatý pokus považujeme za úspěch. Mluvím o jedné nosní dírce. Je neuvěřitelně hbitá. Opravdu jako úhoř.Jediné, co vlastně snáší, je čištění uší, to se jí snad i líbí. A stříhání nehtů? Blázníte. Malá chce do Guinnesovy knihy s nejdelšíma nehtama coby batole. (pravda ovšem je, že nehty jsem ještě nestříhal, vše ostatní jsem ale absolvoval) Hygiena je neúnavný boj.

Parádní disciplína je oblíkání, už jsem se zmiňoval jak miluju bodíčka, dupačky a overaly. Ruce totiž naši malou neposlouchají, jak mají, protože občas je strká tam,  kde bych čekal jinou končetinu. A vůbec nejlepší jsou ponožky. Jestli je Amálka ve svých 10ti měsících v něčem opravdu dobrá, tak ve vyslékání ponožek. To snad netrvá ani deset vteřin, co si je nechá oblečené. A přitom to s ní člověk myslí dobře. V obývacím pokoji, kde si hrajeme, udržujeme teplotu kolem 22 C stupňů. Občas jí chceme dopřát trochu té nahoty a tak je jen v bodíčku, ale byli bychom rádi, kdyby si nechala ponožky. Vždy je zásadně proti. Na některé věci je to opravdu špatný model, ale kde jej reklamovat? Bohužel jsem si nevzal paragon.

V čem jsem se změnil

Co se u mě za ten měsíc zásadně změnilo, jsou věci, o kterých přemýšlím a o kterých si povídám. Jako třeba tohle.

Tak jako vaše miminko, tak i to naše má své zvláštnosti. Naše malá, ač je jí skoro deset měsíců, stále nejí kousky v jídle. Zkoušeli jsme různé triky, ale marně. Její dávivý reflex pracuje spolehlivě pokaždé, když v pusince najde sebemenší kousek jídla. Vše musí být kašojidní, jinak prostě jíst nebude. Jsme z toho tak trochu vedle a nevíme, do kolika let jí budeme všechno mixovat. Uklidňuju se ale tím, že to snad nebude do její plnoletosti.

Chci se na něco zeptat. Jak spí vaše dítě? Musím se přiznat, že poloha, ve které občas naši prdelku najdeme, je minimálně zvláštní a nevím, jak to mám nejlíp popsat. Když jí vkládáme do postýlky, je na zádech. Chvilku trvá, než najde svůj bod, ve kterém se cítí dobře a usne. O to víc jsme překvapeni, když přijdeme nakouknout k postýlce a malá spí v sedu. Zvláštní ne? Někdy vypadá jako běžec přes překážky, který zrovna při skoku usnul. A nebo někdy vypadá jako někteří tatínkové po devátém pivu, které je zrovna zmohlo. V tu chvíli je to pro nás šok a musíme jí opatrně zlomit do polohy nazad. Ale jak to udělat, abychom ji nevzbudili? No celkem blbě, protože se pokaždé probudí a hrozně nám nadává.

Od doby, kdy byla tak nemocná, nám začala neuvěřitelně nadávat za všechno, co děláme a co se jí zrovna nelíbí. Není to náhodou období vzdoru? Myslel jsem, že to je až puberta. A uvažovat o tom, že by Amálka měla mít pubertu v deseti měsících, je přece blbost, ne? No já jen prostě nevím, co si mám myslet.

Co je velice zajímavé na naší Málince, tak že snad bude talentovaná na jazyky. Nejenže si vymyslela svůj vlastní jazyk, kterému nerozumíme, ale i nadávky jsou tak fikané, že my rodiče poznáme jen to, že nám nadává. Ale jinak jí jde dobře i čeština, protože od tohoto víkendu (20.1.2007) začala říkat ahoj. Někdy je to celkem zřetelné a někdy musíme zapojit fantasii, ale je to tam.

Od pokroků v řeči k pohybům. Donedávna jsme naší malé občas řekli: „Ty pecko.“ A proč? Protože její nejoblíbenější činnost bylo ležení na zádech. Do pohybů se moc nehrnula. Finty jako lezení za nejoblíbenější hračkou lehce prokoukla a nejoblíbenější hračkou se stal předmět v jejím dosahu. Ale změny na sebe nenechaly dlouho čekat a malá se rozkmitala do neuvěřitelných výkonů. Vzala to po vojensky a to plížením vpřed.

Jsou dny, kdy je jako dynamit. Nechceme hned začínat s hyperaktivním dítětem, ale já táta cítím, že nám roste divoch, lépe řečeno divoška. Napovídá o tom i její spaní, kdy přes den spí jen jednu, podotýkám jednu hodinu. A to i když nespala dobře v noci. Většinou kolem 18. hodiny ten její temperament

exploduje a máme plné ruce práce. Ale jinak je to náš poklad, dělá nám radost a jsme na ni pyšní.

Co mě otravuje

A je vlastně něco, co mě otravuje? Po měsíci se to docela těžko posuzuje, protože Kamča mně hodně pomáhá. Ale myslím, že už teď nemám rád pochůzku k naší dětské paní doktorce. I když naše paní doktorka je velice příjemná, tak vyšetření jednoho dítka je celkem dlouhé. Ne snad že by byla pomalá, ale ona si hrozně ráda povídá. Navíc se nerad boxuji s maminkama o to, kdo přišel dřív. Tuhle jsme zrovna zažili jednu nepříjemnou návštěvu. Čekala nás 10. měsíční  technická. A tak jsme ve čtvrtek 25.1.2007 vyšli. Počasí nám nahrávalo. Poté co to vypadalo, že se letošní zima odpíská, napadlo u nás alespoň 30cm krásného prašanu. Hezky se na to koukalo zpoza okna teploučkého bytu, ale jen do doby, než jsme měli jít ven. Silnice napovídaly, jak jsou na tom páni silničáři, takže o tom, jak na tom jsou chodníky, nebylo pochyb. Celkem jasně vyplynulo, že kočárkem se k ordinaci nedostaneme. Naštěstí máme klokánku a tak taťka Skipy skutečné foto zde

 nasadil kapsu, do které se pohodlně usadila Amálka, a šli jsme se brodit k nedaleké ordinaci naší doktorky. Vždy, když mám jako klokan malou v kapse, tak se lidi otáčejí. Což potom, když vidí klokana s mládětem v zimě? To je teprve vzrůšo. Jen co jsme dohopsali k ordinaci, bylo jasné, že nejsme jediní, kdo zatoužili po paní doktorce. Představa, že v ordinaci bude pusto prázdno, byl omyl. Maminky jsou statečné a silné, protože prorážet si cestu kočárkem v 30 cm sněhu je pořádná odvaha a síla. Nakonec ale před námi byly jen tři modýlky, což je docela pohoda. Malou jsme vyprostili ze zajetí kapsy a nechali ji rozkoukat se. Hned si našla objekt, na který se zaměřila. Byla to maminka s chlapečkem, který blinkáním jasně dával najevo, co si o návštěvě doktorky myslí. Malá byla trošku zdrženlivá. Přece se nebude vybavovat s klučíkem, co blinká o sto šest. To dá rozum. Je jí deset a má svou úroveň. Maminka chlapečka se snažila vyvolat sympatie

u naší malé a tak začala. "Ahoj, jak se máš?" Naše malá nic. S maminou, které zvrací kluk, se bavit nebudu. Paní dělala všechno možné, aby malá začala komunikovat. Nic. Pak se naší Amálce paní zželelo a řekla: "aoj" a na znamení usmíření s blinkajícím chlapečkem a jeho maminkou zvedla ruku. "To je šikovná holčička." Nó, to je jiná, řekla si malá a přidala nějaké kousky navíc jako paci, paci.

Paní doktorce to celkem šlo a tak jsme byli na řadě my. Malou jsme svlékli do plínečky a vyčkávali.foto zde

Jak jsme tak čekali, přišla další maminka, která své dítko odložila na pultík a zaklepala na sestřičku. "Dobry deň. Pani doktorko ja sem vas chtela na něco zeptať." A začala s ukrajinským přízvukem vysvětlovat, co potřebuje. Vypadalo to, že madam chce nějaké léky, a tak jsme si v duchu řekli, že to vydržíme. Ale po 20 minutách začínala naše trpělivost docházet a malá to podporovala. Doktorka se s ní bavila o kravinách a vysvětlovala jí jakési další nesmysli, což mě teda začalo štvát. Po 25 minutách vyšla madam módes róbes z ordinace a aniž by se omluvila nebo poděkovala, vystřelila z čekárny ven. Co teď? Zkousnout to, nebo dělat zlou krev? Na jednu stranu se tu cizinci cítí diskriminovaní a na druhou stranu toho dokáží zneužívat. Jsem zastáncem slušného chování a pro mě slovo prosím vyjadřuje jistý druh magie, která má být samozřejmostí. Ale jak to tak bývá, cesta slušných lidí je často dosti trnitá.

Jen co jsme se dostali do ordinace, malá dosti znejistěla. A jen co promluvila sestřička, začal koncert v D mol. Malá řvala, jako když ji na nože berou a nechtěla se utišit. Marně sestra dělala budliky,budliky. Jako by ji tím setřička ještě víc vyprovokovala. Byl to nářez, za který by se nemusela stydět žádná rocková kapela. I přes neustávající řev malé změřili obvod hlavičky, váhu, délku, poslechli srdíčko, prostě koukli na všechno, co jim dovolila. Finále mělo teprve přijít. Injekce Hexavakcíny. Koncert vrcholil písní s nejsilnějším refrénem, takže malá ani nezpozorovala, že už jí píchnuli. Po celkové technické kontrole jsme konzultovali nějaké technické chyby našeho modelu, ale bez výrazného vylepšení jsme se vydali na cestu domů.

Tak ti nevím, mámo, jestli bych to dneska zvládnul sám. Dík, že jsi s námi byla.

I když bylo pod nulou, byl jsem pěkně zpocenej. No a jsme u toho, na co se určitě těšit nebudu.  

Jak se tváří okolí na muže v domácnosti?

Popravdě řečeno jsem neslyšel nikoho, kdo by byl proti a zkoušel mně to rozmlouvat. V práci jsem sklidil uznání hlavně od kolegyněk a od chlapů jsem se dočkal porozumění i nepochopení. Kamarádi mně začali říkat mamko, ale vcelku vzato to nijak nekomentovali. Je pravdou, že jsme s kámošema nikdy pro a proti nerozebírali a tak k dobru mám jen jeden komentář od svého kamaráda Marka:

„Myslím si, že je to super a že Ti tak trochu závidím :-). Máš obrovskou výhodu oproti většině otců, že si své děťátko můžeš užít 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Zjistíš také, jaký záhul občas podstupují naše drahé polovičky, když se o naše miláčky pečlivě každý den starají a také obrovskou šanci si s Amy vytvořit spojení, které se dá přirovnat ke spojení pupeční šňůrou.“

Největší senzací jako chlap na rodičovské jsem byl pro našeho zubaře a jeho sestřičku. Manželka se zmínila a lékař to okomentoval takto.

Zubař: Tak váš manžel je na rodičovské???Manželka: Ano, ale pane doktore, to už je dneska docela normální.

Zubař: No to ano. Ale váš manžel je první, koho jsem viděl na vlastní oči.

Tak tolik o reakci okolí na téma muž na rodičovské.

Ale jen počkejte, ty hlavní trapáky určitě přijdou. Vždyť jsem doma teprve měsíc.