Únor 2007 Část třetí                                

Jó, opravdová krize v té mateřské lize.

Na noc, nebo přesněji brzké ráno, 22.2.2007 hned tak nezapomenu. Bylo asi půl třetí ráno, když se naše meduljenka (včelička po slovensky) probudila a hlásila všemu okolí, že je čas vstávat. Samozřejmě mě to vzbudilo, zabalil jsem si pár svých švestek a šel rozbít tábor blíž našemu nočnímu nepříteli. Hned jak jsem se přiblížil na dokřik, nepřítel spustil poplach nejvyššího stupně.

Nic nepomohl ani bílý kapesník, kterým jsem jasně dával najevo, že přicházím v míru. Mohl jsem děkovat bohu, že nepřítel nezvolal do zbraně, jinak by bylo dočista po mně.

Ne, ne, tohle rozhodně není z žádného dobrodružného románu. Jsem to zase já a  mé dobrodrůžo jménem rodičovská. A noční nepřítel není nikdo jiný než naše milovaná dcéra. Ale zpět k oné tragické noci. Malá, když zjistila, že nejsem její vysněný,vykřičený mléčný dárce, spustila alarm na plné pecky. Vzal jsem ji do náruče v naději, že své volume poněkud stáhne. Alespoň natolik, aby mamča mohla pokračovat ve své mimořádně oblíbené činnosti jakou je spánek. Jenže to jsem se pěkně přepočítal. Ať jsem dělal, co jsem dělal, rozhodně to nebylo lepší, ba naopak. Snažil jsem se utěšovat, nic. Dělal jsem mrtvého taťku, nic. Ta malá harpie ne a ne spát. Když jsem kouknul na hodiny, byly skoro tři ráno.

„Tak já se tady snažím, abys mohla spát a nakonec jsem ten špatný, jo? No to je pecka.“

Argumentů padalo hodně, bohužel jsem si ani jeden nezapamatoval. Jen jsem si uvědomil, že jsem se poprvé potichu hádal. Tu noc bylo vykopáno příliš mnoho válečných sekyr i na takového válečníka jako jsem já.

Ráno se Amálka ohlásila už v 7:00 a po nočním dobrodružství ani vidu ani slechu, jako by se to ani nestalo. Ale na rodičích byly po té noční bojové hře „Kdo z koho“ vidět stopy.

Nastala studená válka. Já jsem se cítil dotčen a máma se cítila nevyspaná. Zahájili jsme ráno hodinou ticha. Mamča pak začala komunikovat, ale já jsem byl stále na válečné stezce. Před odchodem do práce Kamča situaci obrečela a tím nastolila mír, páč jsem měkouš a slzy mě většinou zlomí. Podali jsme si jako pionýři ruce, čímž jsme náš smír ztvrdili. Ještě objetí a slova, že to nějak zvládneme, a za Kamčou klaply dvéře.

Amálka byla v pohodě a já jsem se, i když nevyspán, začal psychicky připravovat na cvičení pro prťata.

Cvičení aneb všesokolský slet batolat

Po tom nočním cvičení jsem byl jako praštěnej pytlem. Představa, že v deset mám být s malou připraven na značkách někde v tělocvičně, mě tak trochu děsila. Ale co, musím to zvládnout. Už kvůli malé Amálce. Přijde do styku s jinými dětmi a třeba jí to bude bavit. Plán jsem v hlavě měl. Nejpozději za deset minut půl desáté musím vyjít. Říkal jsem si, koukej všechno nachystat, ať nejseš za troubu.

Tak Amálko, co ti dám na sebe? Hlavně něco, co ti bude ladit, ať nás ostatní mamky nepomluví.

Bylo devět, když jsem malou krmil, samosebou že už oblečenou. Zatím šlo všechno podle plánu. Ještě poslední kontrola plíny, plynu, elektřiny a vody. Vše bylo v pořádku a tak jsem mohl přiměřenou rychlostí vyrazit na to báječné cvičení. Na mezičase u obchoďáku jsem si říkal, máš fajn čas kámo, jseš dobrej. A udělal jsem si malého pašíka (poklepání na zádech).

Jak ta jedu, v hlavě mi doznívá Kamilčina připomínka. „Tome, dávám ti klíček od zámku na kočárek na klíče, ať ho máš jak zamknou.“ No jo, zámek, ale ten jsem přece nechal doma? Doprčic. Cestou na cvíčo se mně hlavou honili nejrůznější příběhy, jak jsem přišel o kočár. Dokonce jsem si to nacvičoval i se strážníkem městské policie, kterého jsem potkal cestou. V mém hard discu (mozku) je snad nekonečné množství gigabajtů volného místa pro nejrůznější blbosti. A jak jsem si tak v duchu přemýšlel, ani jsem se nenadál a stál jsem před tělocvičnou. Vzápětí mě minula první maminka. Nesla si svého synka Kryštofa v šátku a bylo jí hej. Já jsem se zasekl před schody. Představte si, že na cvičení pro prťata je vybrán objekt, který není bezbariérový. Je tam asi patnáct schodů! To jsou prostě makovice, to by jeden zaplakal.

Začal jsem přemýšlet, jak se tam dostanu a jestli se tam vůbec dostanu. Mamča s Kryštofem se hned ochotně nabídla a chtěla mně pomoct, ale já jsem řekl, že to zvládnu sám. Už, už jsem chtěl drapnout kočárek do rukou, když tu se ke mně přitočila ženština z Ukrajiny, že mi pomůže. „Móžu pomocť?“ „No jestli chcete, budu rád.“ A tak jsme malou princeznu Amélii vynesli, aby mohla na všesokolský slet batolat.

Celý upocený jsem přifrčel před místnost, kde na dveřích stálo šatna číslo dvě. Kouknu dovnitř a maminka od Kryštofa říká, klidně pojeďte dovnitř, tady je místo na kočárek.

Tu za zády slyším: „Dobrý den, vy jdete na cvičení?"

To je jasná páka, ženštino. Přece tady nejsem na šmírování, ne. To jsem si myslel, ale řekl jsem: „Ano, jdeme na cvičení.“

„A poprvé?“

„No jak se to vezme. Malá je tu podruhé, ale já......já jsem tady prvně.“

A jejejejejej, pomyslela si cvičitelka sokolnice.

„Tak se tady převlékněte a ........“ zarazila se. „Jak to uděláme se šatnou?“, otázala se maminky Kryštofa. Ta odvětila: „Já jsem v pohodě, mám kalhotky a z lezení po horách jsem zvyklá.“

Ježišmarjá. Začíná jít do tuhého.  Jdu na cvičení s malou a už se tu začínají svlíkat matky.

To bude děsná haluz. Než jsem opustil představivost, byla mamina převlečená, aniž bych cokoli zahlédl. Vrhl jsem se na odstrojení Amálky, abychom se mohli připojit ke skupince tří maminek a jejich sokolátek.

Sotva jsme vstoupili do tělocvičny a pozdravili se s ostatními, do naší Amálky vjela podivná nervozita. Už když jsem ji vyndával z kočárku, tak jsem si všimnul, že je celá nějaká flekatá a že má kruhy pod očima.

No tě pic. Ostatní mimča vypadala jak ze žurnálu, jen my dva, já a Amálka jsme vypadali, že se skupinkou na podložkách nemáme nic společného. Do toho se přiblížila cvičitelka sokolnice.

„Jak se jmenuje holčička?“ Jenže než stačila dokončit větu, malá spustila: „uá,uá,uá“. No nazdar.

„Amálko, copak ti je, vždyť jsem tady s tebou.“

„Uá,uá,uá,uá.“

Cvičitelka povídá: „No to nic. Jen ji nechte. To ona si potřebuje zvyknout a pak to bude dobrý.“

Za neutuchajícího „uá,uá,uá“ jsem chodil s malou po tělocvičně. Mezitím dorazily další maminky. Začal jsem tušit fiasko.

„Ták, pojďte všichni sem na podložky“, svolala nás sokolnice cvičitelka. „Sedněte si na turka, rovná záda.“

Po dvou pokusech jsem zjistil, že bude snažší, když si lehnu. Navíc malá se mě držela jako veš vlasu. Za živého či mrtvého boha nechtěla spolupracovat, ba co víc, nechtěla se na ty lidičky ani koukat.

Cvičitelka: „To je v pohodě, jen ji nechte a pomalu ji zkoušejte dát na zem.“

To se lehce řekne, ale hůř udělá. Sotva jsem chtěl malou posadit, okamžitě začala se svým uá,uá,uá. Při dotyku nohy o podlahu Amálka začala propadat panice, jako bych ji nutil chodit po žhavém uhlí. Z pohledů maminek jsem četl všechno možné. Lítost, že jsem se dal na něco (rodičovská), o čem nemám ani páru. Soucit a snad i pochopení, že se prostě dnešek jen nepovedl.

Cvičení pokračovalo. Cvičitelka sokolnice přinesla krabici s barevnými míčky, které vysypala a společně s maminkami nutila prcky plížit se vpřed. Zatímco maminky až fanaticky povzbuzovaly své děti, Amálka se do mě zasekla jako kočka  na stromě, ze kterého neví, jak dolů.

Působili jsme jako ostrůvek v moři. Ostatní dováděli a my to všechno jen pozorovali. Sakra, takhle to dál nejde. Jsme přece bojovníci! Přistrčil jsem čtyři barevné míčky Amálce pod nos. To ji zaujalo. Dokonce mi povolila posadit ji na uhlí (na zem). Vypadalo to dost optimisticky. Malá koukala na míčky i na děti. Jenže kde se vzal, tu se vzal chlapeček, který si chtěl od Amálky zapůjčit dudlík a velice nenápadně se připlazil k nám. V dobré víře jsem je chtěl nechat zkontaktovat, jenže se to nepovedlo. Malý chlapeček naznačil, o co mu jde, a malá to prokoukla. Opět spustila uá,uá,uá a už byla zase v bezpečné koruně svého oblíbeného stromu. Začal jsem si přát, ať už je konec. Půl hodina se vlekla jako rok.

„Haló, haló, pojďte všichni sem“, houkla sokolnice. „Teď si vezmeme gymnastické míče.“

To byla naše šance.

To bylo něco, co Amálka znala. Vsadil jsem na to všechno. Dostali jsme míč a začali jsme hopsat. Malá se chytla a konečně spolupracovala. No sláva. I na cvičitelce jsme vyloudili úsměv a uznání. Najednou půl hodinka utekla a my se šli převlíknou a nachystat na cestu domů. Samozřejmě, že jsme se rozloučili s pláčem a s tím, že příště přijdeme zase. To budou mít všichni radost.

Proč se to cvičení tolik nepovedlo? Tak o tom vím své.

Tuhle uplakanou náladu mělo na svědomí Amálčino noční řádění. Únavu vyjádřila po svém a já jsem to měl předvídat.  Věřím, že příště bude nejlepší batole sokolík a že se jí tam bude líbit. A já? Já to nevzdám, protože cítím, že je to pro ni důležité. Tak zase někdy na všesokolském sletu batolat.