Březen 2007                                                               

Sláva, je tu jaro 

Tak nám konečně začíná to, nač se všichni po zimě těšíme. Ano, ano, venku naplno propuklo jaro. A jako by to malá Amálka cítila. Šijí s ní všechny čertice. 

Bylo pondělí (5.3.2007) a pohled z okna vypadal nádherně. Modrá obloha a sluníčko přímo lákalo ven. Jen jsem letmo prošel kolem zrcadla, tak jsem si všimnul, že jsem za těch několik měsíců aktivní nečinnosti něco ztratil. Nemusel jsem dlouho pátrat.

Převis bříška, ruce jako hůlky.   „Co to jako je? Kde jsou mé krásné svaly?“

Mé zrcadlové já jen pokrčilo rameny. „Co bys jako chtěl? Vždyť dávno víš , že bez práce nejsou koláče.“

„Jenže kde a u koho mám jako prodloužit den, ha.“

Povadlý obraz v zrcadle odvětil: „To jsou jen tvé výmluvy a ty to dobře víš.“

Bohužel je to pravda. Prostě jsem jen zlenivěl a to, na co jsem v zrcadle koukal, byl důkaz. Přišel jsem za Amálkou a říkám: „Holka, my ty naše dny musíme nějak změnit.“

A tak jsem otevřel skříň a vyndal své 5 let staré K2 (in-line brusle). Jsou to opravdu držáky ( fakt kfalitní brusle). Zažil jsem s nimi pár super pádů. Abyste věděli, tak já na bruslích ztrácím pud sebezáchovy a dělám s nimi různé blbosti, které se ne vždy vyplatí. Jenže páč už nejsem nejmladší, musím mít rozum  a méně riskovat, obzvláště když povezu spolujezdce.

„Heleď, Amy, dneska ti ukážu, co je to nedovolená rychlost v kočárku, chceš? Jestli jseš po mě, tak se ti to bude líbit.“

„No a myslíš, táto, že je to bezpečný?“

„Asi nejni, ale je to krásný. Však za chvilku pochopíš, o čem mluvím.“  

„To je sice fajn, ale já se dneska nerozloučila s mámou.“                   

„Nedělej z mouchy slona. Jsem tvůj taťka kaskadér a dnes rozhodně nespadnem do čjernych dˇjér.“

Dal jsem si výstavní tepláky, nachystal svačinu a pití a vyrazil vstříc sportovním výkonům. Máme velké štěstí, že město, kde žijeme, vkládá spoustu peněz do sportovních potřeb obyvatel. Je fakt, že někteří to přehnali a za své příliš velké sportovní dotace byli po zásluze odměněni. Vyměnili pohodlné teplo domova za celu ve vězení. Mám rád lidi, co se dokáží takhle obětovat, pro blaho voličů.

Byl jsem celý netrpělivý, až vyjedu na naši in-line dráhu. Tlačil jsem kočár s nadšením a elánem, až jsem skoro běžel. Jen cestou lesem jsem ubral plyn, protože to probouzení přírody je nádhera a tak jsme se s malou Amálkou nechali unášet zpěvem ptáků a vůní jara.

Po příjezdu na náš sportovní areál se mé srdce tetelilo štěstím. Ačkoli byly prázdniny, dráha zela prázdnotou. Je to škoda, že lidi málo sportují. Hlavně maminy na mateřské by měly vyvíjet nějakou tu aktivitu. Docela je mi líto dětí, které musí chodit na procházky s pochodujícím komínem. A takových maminek jsem viděl spoustu. Bohužel ani hromadný potlach (maminek) nepřinese kýžený relax a uvolnění pro tělo. Ale to je můj názor. Každému vyhovuje něco jiného.

Okupovali jsme s Amálkou jednu lavičku a malá byla vážně hrozně zvědavá, co že si to dávám na kopýtka (nohy). „Co to jako je? To jste mě ještě neukazovali!“ „Nic se neboj, taťka si to utáhne a jedem.“

Na pár metrech jsem se rozjel, abych zjistil, jestli jsem na bruslích bezpečný. Amálka byla v úžasu. „Tý brďo. To je věc. Tak táto, já jsem tady a připravená.“

Všechno jsem překontroloval a pomalu se začal odrážet a tlačit kočár před sebou. Malá byla hotová. Tak dvě kola našeho 750m dlouhého okruhu ani nedutala, ale pak to rozjela. Výskala a nakláněla se dopředu. Celkem dlouhou dobu měla ruce před sebou a chytala ledový vítr, který ji celou objímal. Lehce připomínala scénu z filmu Titanic, kdy se dvojice na přídi jakoby vznáší. Byla moc šikovná a vydržela se vozit celou hodinu. Ten den jsme najeli patnáct kilometrů a pořádně se zapotili, teda hlavně táta.

Další dva dny jsme pokračovali ve stejném programu. Jen středa byla trošku změna. To se k našemu bruslení přidala i mamina. Ale program byl stejný. Ranní příprava a pak tříhodinové sportování + pořádná procházka. Byla to paráda!

Jen jsem vstal, tak jsem se kouknul z okna. Bylo poseto kapkami od deště. Fuck (sakra). Docela mě to rozhodilo sandál. Kamča mě ale velice mile překvapila. Odešla do práce, ale asi tak za pět minut od jejího odchodu zarachotil v zámku klíč.

„Jé Kami, co tady děláš?“

„Já vás na to cvičení odvezu, ať nemoknete cestu tam i nazpět.“

„To je v pohodě. Vždyť nejsme z cukru, no ne, Amy?“ Ale malá byla celá šťastná, že už je mamka z práce doma. Všechno jsme si sbalili a vyrazili na náš druhý pokus o sblížení se s jinými dětmi a jejich maminkami. Doufal jsem, že to bude mnohem úspěšnější než posledně. Taky jsme vyjeli dříve, aby se Amálka aklimatizovala. Zjistili jsme, že se v neznámém prostředí potřebuje trošku dýl rozkoukat a taky, aby na ni ze začátku nikdo moc nemluvil a hlavně na ni nesahal.

Mamina nás vysekla před sportovní halou a ještě si sama zaposilovala, když mně pomáhala do schodů s jejím veličenstvem Amálkou první. Rychle jsme se rozloučili, aby se malá nerozplakala.

Vjel jsem do haly a zaparkoval náš koráb.

Táta: „Dobrý den.

Sokolnice: „Dobrý den.Tak co, jdete na cvičení na desátou?“

Táta. „Ano, jdeme. Ale jdeme trochu dříve, jak jsme se domluvili.“

Sokolnice: „No to je super. Tak si odložte a pojďte mezi nás“, na to naše cvičitelka.

Pohled na Amálku jasně dokazoval, že potřebuje svou půlhodinku. Začala naříkat a šplhat na větev stromu-taťky, který má tak ráda. „Amálko, to bude dobrý. Dneska to bude bezva, uvidíš.“ Ale Amálka to neviděla a naříkala.

Nicméně jsme se oba nadechli a ponořili se do atmosféry tělocvičny. Na žíněnkách řádily tři maminky se svými pokusnými zviřátky. Pomalu a tiše jsme prošli kolem. Á tiše, .............tiše? Kouknu se na malou a ta je celkem v klidu a pozoruje. Alespoň, že nepláče. Našli jsme útočiště u stěny. Tam jsem se posadil a malou natočil do prostoru, aby měla dobrý výhled na ostatní zúčastněné. Nechtěl jsem jen nečinně čumět a tak jsem začal cvičit. Kupodivu béruška  začala spolupracovat a to bez výraznějších protestů.

Sláva. Já to věděl, dneska budeš hvězda.

Na nic jsem nečekal a přiblížil nás blíž k centru dění. Ani hlásek. Super, obejmul mě pocit radosti.

Maminky s dětmi pomalu dokončily cvičení a my čekali na náš ročník prťat, páč děti, co skončily, byly o nějakej ten měsíc mladší.

Cvičitelka sokolnice se přitočila k nám a začala chválit. „Dneska je lepší, že jo?“

„To teda jo“, souhlasně kývu hlavou.

„Tak co s tebou budeme dělat, než přijdou ostatní? Leze už?“

„Jo, jasan.“

Sokolnice zmizela kamsi do nějakého kumbálku a přinesla barevné kroužky a míčky. „Dejte ji na zem.“

A tak jsem Amálku položil na zem v očekávání, že začne plakat. A nic. Paráda! Jen seděla a koukala.

Mezitím přišly dvě maminky se svými holčičkami a k Amálce se přidala Bára a Lucinka.

Holky si padly do noty a začaly řádit společně. Začaly se pěkně batolit a navazovat kontakt. Chvilku jsme je nechali a pak jsme přistoupili ke cvičení. Amálka nejen že neplakala a neprotestovala, ale pěkně cvičila a byla moc šikovná. Ve srovnání s ostáními dvěma dětmi byla objektivně nejlepší. Lezení 1. Pohyb 1. Nebojácnost 1. Zuby - Amálka 8 : 4 (Bára 2,Lucka 2).  Bohužel jsem s maminkami nenavázal bližší konverzaci a tak jsem nezjistil, jak jsou jejich modely staré. Byla tam taková nějaká propast v komunikaci. Asi jsem se jako taťka nezamlouval.   Ale třeba je to jen hloupá domněnka. Uvidíme příště.

Je fakt úplně výborné,  když se probudí v půl druhé ráno a pláče na celý dům. Naposled se nám to stalo z pondělí na úterý (13.3.2007). Dostala své milované prso, ale bohužel, když se jí mamina snažila zaparkovat zpět do postýlky, bum a malá explodovala. Tak jí mamča přeparkovala k nám do postele, páč jsme se přestěhovali zpátky do ložnice. To jsem vám ještě neříkal? Tak vidíte. Prostě jsme nechtěli Amálce věnovat ložnici bez boje.

 Ale zpět k přeparkování. Jen co se Amálka objevila mezi námi, začala si velice nahlas povídat. Trvalo to skoro hodinu. Zakončila to hlasitým štěkáním. Pokaždé jsme ráno úplně mrtví. Je to vážně Los Peklos.

Ani v jídle se nám nějak nedaří. V moudrých knihách píší, že dětem Amálčina věku stačí všechno jen pokrájet. Prdlajs. Naše Amálka baští jen to, co je pokrájené na kaši. Občas slupne i hůře pomletou kaši. Takže je bezva, že má malá osm zubů, ale ona je prostě nepoužívá. Snad proto, že si je nechce opotřebovat. Hold bude šetřivá.

Jinak se z nás rodičů stává magnet. Jinak si totiž nedovedu představit, jakou jinou silou bychom mohli Amálku přitahovat. Kam se hneme, tam ji máme přisátou na noze. Bohužel to stojí hodně sil, času a energie.

Pamatuji si, jak jsme kolem malé chodili a říkali si: „Už aby seděla.“ Potom to bylo: „Už aby lozila.“ A zeptejte se nás dnes, co bychom chtěli, aby dělala. Půl dne jsme polstrovali byt, aby si o něco nerozbila hlavu. Je to vážně náročné, ale myslím, že je to především naše neschopnost. Máte taky pocit, že jste neschopní? Já ho teda mám.

Občas jsem jak na kolotoči, ze kterého nejde vystoupit, protože prostě tenhle kolotoč, když do něj nastoupíte, nezastaví.

 Ale můžu vůbec něco namítat?

„Na to zapomeň táto. Ty táto jeden.“

A má pravdu ta naše milovaná holčička. Pravý obdiv mají lidé, co se starají o svoje postižené děti nebo o děti, které si vzali do péče. Naše povídání a starosti jsou sranda pro nás a naše čtenáře.

Tak zase někdy na přečtenou.