Březen 2007 Část druhá

Help !  I need somebody, help !

Tak si říkám, jak je to s těma chlapama na rodičovské. Prý je jich v ČR přes 4,5 tisíce. Když se ale kouknu na e-mail, tak jsou tam vzkazy od samých krásných maminek, ale od chlapa ani čárka, dokonce ani od ošklivého. Jsem sám vojákem  na minovém poli ?Asi jo.

Jedu ven a samé baby. Jdu na cvičení s Amálkou a zase baby. Ach jo. A já bych tak rád pokecal s chlapem, který prožívá to co já. Jenže oni ne. Raději chodí do práce.

Doma je vše v cajku, až na nějaké drobnosti od naší malé usurpátorky. Největší muka prožíváme v noci. Pomalu mi začínají rašit na zádech křídla a barva kůže nějak záhadně tmavne. Procházím změnou, vlastně proměnou.

Bude ze mě Batman  (netopýří muž).

Ještě že začíná období hmyzu, nebudu trpět hlady. Chodím spát kolem 0:45, abych napsal nějaké nové čtivo, a vstávám za kuropění. Bohužel spánek je dosti nekvalitní. Pořídili jsme si opravdu výkonný model dítěte, které nás perfektně připraví na spánek v důchodu. Jak si totiž pamatuji, tak náš děda chodil spát po jedenácté večer a vstával ve čtyři ráno. Takže než jsem vstal já, děda měl za sebou krmení domácí zvěře a dvacítku Startek bez filtru. Bezva životospráva. Nejhorší na tom je, že se ráno cítím vážně jako po flámu. O maminčině polospánku raději psát nebudu, páč ta každé ukradené minutě snění dělá pohřeb.

Vzpomínám si, jak nám můj mladší bratr povídal o jejich spaní s malým Filípkem (syn). Každé ráno v šest hodin přišel k posteli a hlásil: „Maminko, tatínku, vstávejte, venku už je sluníčko !“ Řekněte sami, jestli to není krásné vstávání. Jasan že je, já bych jen posunul ručičky na kukačkách o nějakou tu hodinu dopředu. Nám zatím kohoutek Amálka hlásí „ahoj“ a aby nám dala najevo, že je vzhůru, hlasitě mručí něco jako ummmm ummmmm.

Začátky mluvení, to je opravdu krásný čas dítěte a nám právě začíná. Amálka se krásně rozpovídala a krom „ahoj“ říká „stačí, boty, táto, máma, babi, teta, hají, hop, bác, má (=mám), ještě“.....atd. Snaží se hodně opakovat, a věříme, že spoustě z těch slov i rozumí. Používá je v situacích, do kterých se to hodí. Jen doufám, že Amálka nebude ukecaná jako malý Fíla. Hezkou příhodu máme z jednoho léta, kdy jsme si ho jako hodní strejda a teta vzali na koupaliště. Dělali jsme ve vodě nejrůznější blbosti, až si Filípek řádně loknul. Musel to být silný zážitek, protože, když jsme čekali na zastávce na autobus, malý Fíla oslovil paní, kterou vůbec neznal.

Filípek: Dobrý den. Kam jedete?

Paní:    Do Bažantnice (čtvrť ve městě)

Filípek: My taky

Ticho..............

Filípek: Já jsem se dneska topil.

Paní: Vážně ?

Filípek : Vážně, ale neutopil jsem se.

Tak to jen krátce k dětské upovídanosti a bezprostřednosti.

A zpět k Amálce.

Co se pohybu týká, je doslova k neudržení a už ji nemůžeme nechávat bez dozoru. Je neuvěřitelně hbitá a už se mi to kolikrát krutě nevyplatilo nechat ji bez dozoru.

Náš byt se postupem času mění v něco, co byt jen zdánlivě připomíná. Rohy obalené molitanem, zástrčky na elektřinu opatřené krytem protiprstopichem a většina šuplíků přelepená páskou. Ne, nejsme v pavilonu v Bohnicích, stále je to náš byt.

Amálka je takový náš Kryštof Kolumbus, který objevuje nové a nové věci. Podniká nejrůznější výpravy. Tu za mámou na záchod, tu do koupelny na kukačku, jestli by tam nebylo něco zajímavého. Pak se vydá kouknout do šuplíků, copak v nich asi je. No prostě je to období, kdy se rodič musí proměnit v Supermana, který to škvrně neustále od něčeho zachraňuje a zabraňuje katastrofám.

Na návštěvě

Byla neděle a Kamča byla domluvená, že si ke kamarádce Jitce pojedeme půjčit golfové hole, abychom ušetřili nějakou tu korunu a nemuseli podstupovat trauma z nákupu kočárku tohoto typu. Neměli jsme štěstí při výběru klasického kočárku a tak, když se Jitka nabídla, že nám půjčí hole (Golfáč, pro pány jednodušší typ kočárku, takové kabrio), tak jsme na nabídku kývli. Nejeli jsme si však jen pro kočárek, ale jeli jsme taky vrátit nějaké věci, které měla Kamča od Jitky půjčené na miminko. Jíťa je maminka od dvou dětí a v dubnu čekají další přírůstek. U toho bych se trochu pozastavil, neboť Jitka otěhotněla přes

antikoncepci. Docela byli spokojeni ve čtyřech (máma,táta a děti Ondřej a Janička), ale tenhle pátý člen je něco jako bonus. I když Jíťa by s bonusem asi nesouhlasila. Jitka používala nějakou antikoncepční náplast či co. Nikdy jsem o tom neslyšel a tak mě překvapilo, jaké vymoženosti na světě jsou. Ale jak vidno, moc nefungují. Proto buďte ženy bdělé, neb náplasti nejsou skvělé, ale jsou úplně na prd.

Čekal nás výlet do neoblíbené Prahy.

Cesta byla v pohodě a malá asi na 45 minut usnula. Přijeli jsme kolem oběda, a i když jsme k obědu nejeli, tak jsme ho u Jitky a Tomáše dostali.

Návštěva se nesla v duchu štěbetání manželek a chlapi dělali křoví. Jak jinak. Já bych se i zapojil, ale manžel Jitky je velice, velice mírné povahy a tak jsem ho nechtěl rušit z nedělního klidu.

Občas nás pobavili zážitkama svých dětí. Jitka nám pověděla, jakou záludnou otázku měl malý Ondřej na tátu.

Ondra: „Táto, řekni mi........co je to ten život.“

Odpovědi jsme se nedočkali, protože táta je velice, velice klidné povahy.  ---------    

Děti si hrály a bylo to super. Já jsem si vystačil s mlčením a pozorováním a sem tam jsem se přidal k dětem.

Bylo to opravdu fajné odpoledne.

Cestou domů jsme navštívili nové obchodní centrum Šestka (Praha-Ruzyně), které mimochodem nemuseli ani stavět. Je to úplně nanic. Raději místo toho mohli prodloužit metro až k letišti. Ale oni ne. Raději budou podporovat tuhle novou českou kulturu.

V pondělí si holky, myslím tím Kamču a Jitku, volaly a bilancovaly návštěvu. Hovořily asi 20 minut a když jsem se zeptal co a jak, tak Kamča řekla, že Jitka byla z návštěvy nadšená a její manžel taky. Prý mu takové návštěvy nevadí a můžou jezdit častěji.

A tu jsem si vzpomněl, jak jsme si báječně pokecali, a na tváří se mi rozlil úsměv. Řekl jsem si, že mlčeti je někdy opravdu zlato.

Sportsmen Amálka

Ani jsem se nenadál a už jsme byli s Amálkou na čtvrtém cvičení. Nutno podotknout, že si velice rychle zvykla a patří do skupinky jednotlivce, který tam hezky cvičí a hýbe se. Je škoda, že je na to sama. Začíná mi připadat, že to není cvičení, ale Dámská jízda.

Spíš hodně povídání než aktivity s dětmi. Uznejte sami.

Cvičení začíná v deset hodin. To přijdeme a převlečeme se, teda lépe řečeno odlehčím Amálce o nějakou tu vrstvu, aby jí nebylo vedro. První pokyn je, že necháme mimina aklimatizovat. Některé se probudí, nají a přebalí. Nám se to zatím nestalo, páč jsem šikovný taťka a ze zkušenosti vím, že cpát se před uvedením těla do pohybu je blbost. Amálka jí vždy alespoň půlhodinku před cvičením.

Když jsou všichni seznámeni a připraveni, přijde povel „na značky“. Každý z rodičů okupuje

 jednu podložku a společně přivedeme svou mysl do transu meditace odříkáváním „meleme, meleme kávu pro dědka a bábu“. Ženské sedí na Turka a já sedím tak, aby mi bylo pohodlně, páč na Turka se mi sedí dost blbě. Pak uděláme několik gymnastických prvků jako například osedlání rodiče, kolébání na kolenou, letadlo a nějaké to salto. Komu se dítě nepoblinkalo, má vyhráno a může potomka vypustit ke sportovnímu lezení na čtyřech končetinách. Některé děti se po takovém sportovním výkonu zhroutí a není s nimi kloudná domluva. Naše desetibojařka  Amálka je naprosto vzorná a nemá žádné problémy, až se někdy ptám, jestli mě doma nezaskočil Roman Šebrle.

Zhruba po patnácti minutách se cvičení  zasekne. Lépe řečeno mamky se semknou do kruhu a tlachají a tlachají, pokoje si nedají.

A tak je docvičeno.

Při takové skupinové terapii se chlap  dozví různé zajímavosti. Posledně hodnotili nějaký jiný klub z Prahy, kde se zakladatelka a instruktorka v jedné osobě předhání v nejrůznějších návodech, jak se zbavit dítěte.

Prý maminkám doporučuje kojit pod vodou. Možná nějaká nová technika potápění bez kyslíku. Třeba si taková paní myslí, že má člověk od narození žábry. Kdo ví. Uši se mi  zasekly, když se maminy bavily, že zmíněný klub pořádá společné dovolené, kde jsou všichni oděni do roucha Adama a Evy. Zajímavý návrat ke kořenům, že?

Ale nechci kritizovat něco, o čem sám nic nevím. Jestli takový klub existuje, já do něj s Amálkou určitě chodit nebudu.

A abych uvedl věc na pravou míru, tak tato diskuse se strhla po návštěvě jedné maminky, která s tímto klubem má své zkušenosti a je prý nadšená. Well, jak říkají Angličané, každému to, po čem jeho srdce prahne.

Náš klub se může pochlubit špínou na zemi, po které se děti plazí. Posledně se nás instruktorka zeptala, jestli chceme ještě chodit, protože za 60.-Kč za půlhodinu s tak malýma miminkama už nic jiného nevymyslí. Tak jsme si odkývali, že chodit chceme. Protože kam jinam bychom ty prachy vráželi.

Ba ne, o peníze tu nejde. Já jsem psal, že pro Amálku je kontakt s dětma důležitý a že je na tom cvičení ráda. Spíš je to otázka kvality poskytovaných služeb. A tady mi něco chybí. Když už, tak by alespoň podlaha mohla být čistá, že jo ?

Tak tolik pro dnešek. Brzy se zase ozvu.

Čeká nás několik narozeninových oslav. A všechny budou naší krásné milované dcéry vlasti Amálky.