Duben 2007

Příprava k odjezdu na Moravu

 

Byl pátek 30.3.2007 a mamina se vrátila z práce. Její nálada vykazovala na stupnici veselosti desítku z deseti možných.

Dovolená je prostě dovolená. Každý čas, který člověk stráví mimo pracovní koloběh, je prostě pecka. A když k tomu připočteme perfektní předpověď počasí od Aleny Zárybnické, to by v tom byl čert, aby se člověk neusmíval od ucha k uchu.

Jen drobný mráček v podobě balení kazil tu naši blankytně modrou oblohu.

Co s sebou? To je otázka jak od Hamleta. Kolik triček s dlouhým a kolik triček s krátkým rukávem? A co si sakra vezmu, jestli se ochladí? Dá se vůbec věřit na předpověď počasí? Ač je paní Zárybnická přesvědčivá, tak přece jen je to 50 na 50.

Už dávno jsem přemýšlel, proč si nenecháme u rodičů nějaké věci. Protože by jsi si stejně nepamatoval, co tam máš, na to Kamča. Což je pravda. A tak jsem opustil myšlenky proč a soustředil se na to, co si opravdu vezmu s sebou.

Myslím, že nejlepší je napsat si seznam. Na pionýráku to přece fungovalo. Pamatuji si, jak jsem měl od maminky na stroji napsáno ponožky 5, trička 7 a tak dále. Většinou jsem to na konci pobytu stejně nedal dohromady, ale to je jiné povídání.

Kolem šesté hodiny večer jsme byli připraveni a trošku jsme si pohrávali s myšlenkou přepadnout rodiče ze zálohy ještě ten den. Ale něco nám říkalo, že to není úplně dobrý nápad. Navíc náš okřídlený šíp (auto) není nejnovější a tak, kdybychom zůstali někde viset, je lepší sehnat pomoc za denního světla.

V sobotu ráno jsme pracovali jako sehraný tým a díky tomu plán odjezdu v 11:00 krásně vyšel. Mysleli jsme si, jak jsme to z pohledu dopravní plynulosti časově vychytali, ale ono to někdy nevyjde tak, jak si to malujete. Jeli jsme přes Jižní spojku. Provoz byl hnusně hustý. Kamionů v našem směru bylo tolik, že jsme je nestíhali počítat. Panebože proč? Vždyť je sobota, proč je takový provoz? Jednoduchá odpověď. Mýtné brány povolují téměř neomezený provoz kamionům. Shit (sakra).

Cesta k rodičům je asi to nejméně příjemné, co nás vždy čeká. D1 je vážně průšvih a za svých 9 stovek za známku si to fakt užíváme. Amálka spinkala a probudila se asi až 20 km před Brnem. Čekalo nás ještě asi 80km a tak jsme doufali, že malá bude v pohodě. Jenže přes tři hodiny v autě je dost pro nás dospěláky, natož tak pro roční prďolku. Dlouho netrvalo a malá začala protestovat, ale to už jsme byli kousek od Hodonína. Cestu jsme tedy přežili s úsměvem na rtech.

Náš plán byl navštívit mé rodiče, kteří bydlí o něco blíž než rodiče Kamilky. Ale při pohledu na množství zavazadel, jenž nám dělaly společnost, jsme se rozhodli jinak. Jeli jsme rozbít základní tábor k rodičům Kamily.

Jen co jsme zastavili před domem, přišel průvod, kterému chyběly jen mávátka a transparenty Vítáme Vás.

První novota byla, že se ve dveřích objevila naše neteř Terezka. Druhá novinka byla, že nepřišel vítat děda Amálky (Kamči táta). A tak jsme začali rozmotávat klubíčko událostí.

Kamilky táta pracuje jako stavební dozor na stavbě a v pátek při zaměřování jakéhosi panelu spadl  z druhého patra do přízemí a poranil si záda. Po základním vyšetření si vyprosil léčbu v domácím prostředí a tak nafasoval haldu léků a ležel doma.

Jeho hybnost byla katastrofální. Bohužel úrazem utrpěl ještě jednu ztrátu a to tu, že nemohl dodělat rozdělanou zakázku a tak byl povolán ještě v pátek do Hodonína Kamily bratr David, aby zakázku dodělal.

Jen jsme na sebe s Kamčou koukali a děkovali šestému smyslu, že jsme přijeli až v sobotu, protože přijet v pátek v noci, tak bylo veselo.

Ten den jsme navštívili i moje rodiče, u kterých jsem zůstal na noc, aby to v základním táboře nebylo hustý a všichni měli své pohodlí.

Rodiče byli na Amálku moc zvědaví a ta se zase předváděla, jaká je skvělá a co už všechno umí. No prostě k tomu není co dodat, bylo hýčkání, mazlení a jiné fiškuntálie.

Sobota utekla  jako nic a my se pomalu připravovali na Amálčinu nedělní oslavu.

 

 

 

 

Neděle

 

V neděli ráno jsem se cítil jako továrníkův syn, protože moje mamča Eva vstala a ptala se, co má nakoupit k snídani. Pane jo, to je servis. Občas je fajn být obsluhován, pomyslel jsem si. A jen co za maminou klaply dveře, pániček (já Tom) si dal horkou sprchu. Za nedlouho mamča přicupitala s čerstvým pečivem a jinými pamlsky. Mezi dobrotami byl i větší plyšový medvěd.

„Tak si představ,“ řekla máma, „že jsem se v obchodě potkala s bratránkem Kamilky. Byl vybírat dárek, že jsou pozvaní na oslavu Amálčiných narozenin. Svěřil se, že původně přišel pro úplně jiný dárek, který asi nevezme, protože ho očarovali plyšáci. Tak jsem s ním stála a pomáhala mu nějakého vybrat. A když se nemohl rozhodnout, tak jsem mu řekla, vem tady toho a já vezmu tady toho.“

No a tak se stalo, že se babička vrátila se středně velikým plyšovým medvědem, který držel polštářek s nápisem For You.

Okamžitě jsem měl asociaci z poslední návštěvy u paní doktorky, když jsme byli na roční technické kontrole s Amálkou. Měl jsem dotaz na paní doktorku ohledně alergie naší Amálky. Docela často doma kýchá. Možná to má po mně. Nikdy jsem nebyl na žádném testu a tak nevím, jestli jsem alergický, ale asi budu, protože kýchám taky. Dali jsme se s paní doktorkou do hovoru o alergii. Řekla nám, čeho se máme vyvarovat a jak co dělat. Mezi dobrými připomínkami byli zrovna plyšáci.

 

Doktorka: No hlavně nemějte moc plyšových hraček, protože se v nich dobře daří roztočům, ze kterých ty alergie jsou. Hlavně to říct babičkám, ty jsou po plyšácích jak divé. To jsou narozeniny a hned máte plyšáků na dvě místnosti.

 

Babička o plyšákovi: Že je krásný, já jsem ho musela koupit, že je krásný? Amálka bude mít radost. A stejně velkého dostane od Petra, ale králíčka. Že je krásný?

 

Ke Kamilce, kde se oslava odehrávala, jsem dorazil kolem dvanácté. První hosté už byli dokonce i na odchodu, čekal je ještě další program. Na pohovce seděl plyšový králíček, který na mě stříhal ušima a z očí mu koukalo Chcete mě?

Když jsem si řekl s hosty ahoj a zase někdy, dostal jsem oblečenou Amálku na procházku. Kamča s její maminkou připravovaly pohoštění pro druhé kolo gratulantů.

Já se brouzdal s Amálkou v krásně slunném počasí po krásách města Hodonína. Malá spala a tak jsem se vydal za kamarádem Petrem, o kterém jsem již několikrát psal. Vytáhl jsem ho na lavičku a začali jsme krafat. Kolem půl třetí se Amálka probudila a tak jsem se s ní vydal dokončit narozeninový hodokvas.

Oslava s pořadovým číslem tři se nesla v rodinné atmosféře. Chlebíčky, dort a povídání. Tyto rodinné seance jsou někdy jako křečová žíla. Myslím, že nejen já, ale vy všichni víte, o čem mluvím. Tak jsem si říkali, že je fajn, že jsou první narozeniny jen jednou za život. Protože kdybychom tohle měli připravovat každý rok, tak nás z toho trefí šlakum trefum. Jen Amálka proplouvala svou oslavou jakoby nic. Přijala dárečky a byla celkem v pohodě. Krom plyšáků ji uchvátil vlak z kolekce O.G.E.L City, který dostala od nás rodičů a od babičky Inky a dědy Zdendy. Ani jsme se nenadáli a byl večer a nás snad čekal klidný start do nového týdne.

 

A přece neprší

 

Pondělí nepřineslo žádné dramatické události, krom zpráv, že jen co jsme opustili naše Kladýnko, vyhořela benzínová pumpa. Tak je to vždy. Jen co vytáhneme paty z domu, je na Kladně rušno a my se to dovíme až od rodičů.

Já Tom jsem večer dostal padáka a tak jsem šel navštívit Petra a jeho rodinku v naději, že uvidím mudrlanta Toma a nejmenší volejbalistku Sabinku. Proč nejmenší? No protože Sabince je 11 let a je hrozně drobounká. Je to taková Feiry(víla). No snad to Sabča nebude číst, protože by se asi zlobila, ale já to tak cítím.

Ale jak si tak vzpomínám, tak moje sestra Martinka byla i ve čtrnácti hrozně drobounká a všichni jsme si mysleli, že si pořád hraje s panenkami. Jenže ta potvora malá tajně chodila k vojenským kasárnám okukovat vojáčky. To jsme nikdo netušili. Práskla se sama a to až teď, když jsme si  povídali o dětství. Jen jsem na ni tupě zíral. Jo, jo, čtrnáct let, to je nevinnost sama.

Když jsem přišel k Petrovi, děti nebyly doma. Tak snad přijdou, protože jinak jsem nesl dárky zbytečně. Jo není problém to tam nechat, ale já se rád koukám, jak si to druzí užívají. Netrvalo dlouho a zbytek smečky  byl doma.

 Nechal jsem je vydechnout a pak jsem poprosil Petra, aby zavolal Sabinku.

„Sabino, pojď sem,“ zvolal táta Petr a odešel do kuchyně.

„No co je?“

„Ahoj Sabčo, teta a já jsme ti něco přivezli. Ale prosím tě, zkus si to. Ať víme, jak ti to je.“ (Sabča dostala tričko)

Sabinka odběhla a za chvilku přicupitala zpět i s tričkem na sobě.

„Tak super, je ti to akorát.“

„Jo, jo.“ A rychle odběhla pryč.

Táta Petr se vrátil za mnou a spustil: „Já jsem si to myslel, že něco kuješ, když ses ptal na velikost oblečení Sabiny.“ Jen jsem se culil.

Petr: „A poděkovala?!

Jasné, že ne. Holka byla ráda, že to má za sebou. Petrovi jsem zalhal. „Jo jasně.“

Petr se na mě podíval jak pošuk Moody z Harryho Pottera.

„Sabino, pojď sem! Poděkovala jsi?“

Ticho

„Slyšíš, tak poděkovala nebo ne?“

„Mmm, ne.“ Zavrtěla Sabinka hlavou.

„A jak se říká?“

„Děkuji.“

„Nemáš zač.“

Jen co Sabinka odešla z místnosti, Petr spustil. „Taková levá.“

A kdesi cosi. Ale já vím, jaké to je, když se děcka stydí.

Pak přišel na řadu mudrlant Tom. To je lidi číslo, to byste nevěřili. Přišel, dostal, zvítězil. Zvítězil hlavně proto, protože jsme mu přivezli stavebnici O.G.E.L f a ještě ten večer jsme to museli postavit.

Když jsem mu krabici předával, tak jsem mu říkal, že to bude muset postavit s taťkou. Na to Petr pro mě nečekaně zareagoval. „No to bude muset postavit s mamkou. Já na takové věci nejsu.“ A tak jsem neváhal a ještě ve 22:00 jsem se i s Tomem pustil do stavby policejního vozu. Stejně by Tom nemohl spát a nakonec se připojil i táta Petr a tak to byl jen pánský večer se stavebnicí O.G.E.L . Jak se říká, když si hrají dospělí, bude pršet.

Kupodivu byl následující den bez mráčku.

 

Úterý

 

V úterý časně ráno šel Kamilky táta k lékaři, aby se zjistilo, jak je na tom. Bohužel se vrátil se zprávou, že mu lékařka nařídila hospitalizaci v nemocnici. Tím se táta nedobrovolně přesunul do hotýlku, kde pobíhá služebnictvo v bílých pláštích.

Pro nás to byla citelná ztráta, protože děda je procházkový typ, takže odpadly jedny nohy a ruce k procházkování Amálky.

V plánu dne byla návštěva centra pro prťata v Hodoníně. Nechtěli jsme malou ošidit o cvičení a když se nabídla možnost vyzkoušet si to i jinde, řekli jsme si jo, jdeme do toho. A tak jsme se vypravili já(táta),máma,Terezka a Amálka na lekci cvičení po Moravsku. Do centra jsme přijeli jen tak, tak, že jsme to stihli. Na recepci jsme se ohlásili a slečna nám vysvětlila co a jak.

„Dobrý den. My jsme tady poprvé a jdeme na cvičení pro děti od jednoho roku.“

Slečna: „Aha, já se musím podívat, jaké dneska to cvičení je. Oni nám udělali nejaké změny a já si to nepamatuju. Tak dneska je cvičení od roku a půl. Ale já si myslím, že možete jít aj s ňů. Šak uvidíte, já vám to všecko ukážu.“

A opravdu. Dcérečka nám to všecko pěkně ukázala a když nám řekla 20 kč za všechny, na nic jsme nečekali a šli omrknout, jestli je to na Moravě stejné nebo lepší. Děti se sešly opravdu od toho stáří jednoho a půl roku a všechny už parádně chodily. Naše Amálka ještě nechodí a i když opravdu dře, tak má nohy pořád jak z tvarohu. Cvičitelka byla mamina na rodičovské dovolené. Centrum se nacházelo ve starém domě a tak to tam i vypadalo. Starý nábytek, staré koberce. Takové trochu retro 70. – 80. let. Samotné cvičení začalo tím, že se děti měly představit. Bohužel se to nikomu z dětí nepodařilo. A tak po úvodní dětské nekomunikaci cvičenkyně rozproudila děti veršovaným říkáním. Básničky z ní lítaly jako z kulometu. Jen co dokončila jednu, nasadila druhou, třetí a než si děti uvědomily, jak to rychle letí, měly v hlavě pořádný bramborový guláš.

Ták, ještě zamíchat a je to. Myslím, že prostředí, kde se takové cvičení odehrává, by měla být prázdná útulná místnost. Asi něco jako cvičebna na balet. Tam, kde jsme byli my, bylo kolem spousta věcí, které dětem neustále odváděly pozornost a tak se nemohly dobře soustředit. Je to jen můj postřeh, ale ti, kdo takové věci provozují (Dětský klub), by to neměli podceňovat. Příjemným překvapením byla příprava papírového Velikonočního vajíčka s dekorováním bramborovými tiskátky. Z toho byly děti nadšené. Když to shrnu cena versus služba, dávám 4 body z pěti možných. Za dvacet korun si děcka užily až, až. A velice příjemná byla možnost občerstvení se čajem. Co mě osobně dostalo, tak toto: Šel jsem zaplatit vstupné dvacku, ale měl jsem kovovou padesátku. Slečna na recepci mě odkázala na misku, kde se poplatek odevzdává. Tam jsem si to měl rozměnit sám. Prý si tak věří. To jsem byl celkem v šoku. Vstupné malé a ještě si věří, to mě teda podržte.

Ještě jsme se zeptali, kdy že je to cvičení pro ročňáky, a vyrazili jsme na oběd.

Odpoledne jsme byli domluvení s manželem od Kamilčiny sestřenice, že má známého pana doktora přes auta. Náš okřídlený šíp potřeboval notně údržbu. A tak jsme s Petrem odjel do auto dílny.

Vylezl chlápek a spustil, co že to teda potřebujeme. Tak jsem předal seznam a čekal jsem na ortel.

„Nejede vám větrák, ale jaký?“

„Ten, aby se nemlžili skla uvnitř.“

„To je na kolegu. Dál.“

„Při vysoké rychlosti se nám třese řízení.“

„To bude vyvážení kol. To vám udělají na Barrumce. Dál.“

A tak to pokračovalo dál a dál. Až jsem si říkal, co mně to Petr dohodil za machra. Udělá vůbec něco na tom autě ? Doufal jsem. Když jsme se domluvili, že tam následující den v osm hodin přijedu, nasedli jsme do auta a jeli zpátky. Hned v autě mě Petr uklidnil. „On je šikovný, neboj.“

Následující den mě přesvědčil úplně. Předal jsem mu auto s tím, že kdyby nalezl nějakou závažnou poruchu, ať mi zavolá.

Odpověď byla strhující. „Nebojte, žádnou závažnější opravu dělat nebudu.“

Tak to jsem v klidu.

 

 

Středa

Den se probudil do chladného větrného počasí. Než jsme se vypravili ven, tak volal mužík ze servisu, že je auto ready (hotové). Na nic jsem nečekal a vyrazil jsem pro naši Pepinu. Už když jsme měli první auto, tak jsme mu dali jméno. Byla to Fordka a říkali jsme jí Bobina. Tak nějak věříme, že i auta mají svou duši a když nás někam doveze, tak ji pohladíme a řekneme díky. Zatím to funguje a ani jednou nás naše asfaltové koráby nezklamaly.

Přifuněl jsem k dílně, kde byl míšanik.

„Jak to vypadá?“

„Je to hotové.“ A začal se mnou procházet seznam, který jsem mu dal. Většinu věcí udělal a dokonce mi několik věcí vysvětlil a byl jsem nesmírně rád, že si se mnou povídal. Já pocházím z rodiny, kde auto nikdy nebylo, a tak jsem na cestu do světa nedostal žádnou radu, jak o auto pečovat. Dokonce ani v Autoškole už se údržba vozu neučí, což je škoda.

Zkrátka ze servisu jsem odjížděl s pocitem, že jsem se něco dozvěděl. Dostal jsem tip jak oživit karoserii a hned jsem zakoupil onen fantastický přípravek. Po příjezdu domů jsem se pustil do vylepšování vzhledu Pepiny. Drbal jsem ji na střeše, na dveřích, na kapotě a určitě se jí to líbilo, protože vypadala, jako když sjede rovnou z linky. Paráda. Byl jsem velice spokojený a nemohl jsem se na tu krásu vynadívat.

 Za 180.-Kč úplně nová kára. No nekup to, když je to tak levný.

Pohled na hodinky napovídal, že je čas převléknout se do sportovního. Dnes zažiji návrat po deseti letech k hokejbalu.

 

 Je to hokej se vším všudy, jen se hraje na asfaltovém hřišti a s míčkem. Před deseti lety jsem opravdu válel a zaznamenal jsem i republikové tituly. Ale kdeže loňské sněhy jsou. Přesto jsem se velice těšil. Můj kamarád Petr je stále aktivním hráčem a tak mě pozval na trénink jejich družstva. Co vám budu povídat. Už jsem neválel. Léta jsou znát. Hlavně fyzička je v tahu a tak jsem hicoval jak kamna. Po třiceti minutách jsem měl dost a protože jsem spěchal, tak mě Petr hodil domů. Jen jsem vystoupil z auta, udělalo se mně zle. To jsem asi přehnal, říkal jsem si. Sotva jsem doklopýtal domů.

„Ahoj rodino, už jsem doma.“ Bojoval jsem sám se sebou. Přece nebudu ukazovat, jak na tom jsem.

„Jaké to bylo táto? Vypadáš jako hydrant bez vody.“

Taky jsem se tak cítil.

„Než bude večeře, jdu ze sebe udělat člověka.“

Ten večer jsem toužil po horké vaně, jenže jsme spěchali na osmou do kina, kde promítali Vratné láhve. Sotva jsem zhltnul večeři. Byl jsem totálně mrtvý a jen jsem doufal, že mě v tom pan Svěrák nenechá.

Ani nevím jak, ale najednou jsme seděli v kině a běžel film. Opravdu jsme se parádně bavili, jenže jen do chvíle, kdy se mně udělalo zle. To už jsem se tolik nebavil. Jen jsem se tajně modlil, aby to už skončilo. Na to, že jsme byli s mámou po roce v kině, to byl horor, i když film byla parádní tragikomedie. Snad si to mamina užívala víc než já, ale nejsem si jistý, protože pořád pokukovala po telefonu, jestli babička nevolá S.O.S.