Duben 2007 Část druhá

 

Čtvrtníček

 

Došel jsem k názoru, že psát den po dni je vážně pro spisovatele a né pro chlápka co, se stará o roční holčičku. Proto zážitky z posledních dnů ze slunné Moravské Kalifornie

shrnu do jedné pasáže.

Ve čtvrtek se nedělo celkem nic akčního, jen mamka (Kamča) se rozhodla okusit kvalitu cvičení pro děti od jednoho roku. Bohužel marně. Když přišla k dětskému centru, vítal se s ní papír a na něm toto: V době Velikonočních prázdnin se necvičí. Tož dobře to majů na té Moravě zařízené. Jen by to mohli dát vědět včas. Byli jsme v centru v úterý a neříkali nic.

Večer byla pořádaná menší rodinná sešlost. Ale ještě předtím jsme užili odvahy mamky Inky (maminka Kamilky).

Mamka Inka, která na svůj věk vypadá velice elegantně, má tajné přání, kterým je normální dámské kolo. Člověk si řekne, že toto přání nepatří mezi nesplnitelné, že. Problém mamky byl a možná stále je, že si myslí, že zapomněla jezdit na kole. Marně se jí snažíme vysvětlit, že to, co se člověk jednou naučí, nezapomene. Ale je to jako když člověk mluví do vrby.

Přesto se nám ve čtvrtek večer podařila neskutečná věc. Mamku Inku přišla navštívit její velmi dobrá kamarádka Hanka, která má velice hezké dámské kolo.

Na mamce Ince bylo vidět, jak ráda by ho osedlala, ale když si člověk vezme do hlavy, že na kole jezdit neumí, jen stěží mu to vymluvíte. Tak dlouho jsme do mamky klavírovali, že jízda na kole je jako nic, až podlehla a kolo osedlala. Ze začátku jsem jí já zeťáček dělal učitělnicu a dopomoc, ale na mamce bylo vidět, že na kole nesedí prvně a že příští rok oblékne jisto jistě žlutý trikot při závodu Tour de France.

Pevně věřím, že jí čtvrteční večer nalil odvahu do žil a že až příště přijedeme, předvede nám zánovní krásné dámské kolo.

Taky Vám dovolená nebo volný čas tak utečou. Je to k zlosti, že. Nám ten týden utekl jako voda. Během pátku přijela do Hodonína druhá posádka a to z Milovic. Tam se zahnízdil můj mladší bratr Filip se svou družinou. Jejich klan byl posílen o listopadovou holčičku Evičku, kterou přijeli představit do rodné hroudy. A od onoho listopadu jsou čtyři z tanku a pes. Brácha rozbil hlavní stan u našich rodičů a tak tam bylo veselo. Sešli se tam dva psi a pět a půl člověka. Na bytovku slušný nářez. Jasně že budete namítat, že to není tak hrozné, ale když neznáte situaci, těžko byste si to mohli představit. Věčně upovídaný Filda junior vydá za deset dětí. Je to chodící kafemlýnek, který se jen tak nezasekne. Navíc má teď období, kdy všechno potřebuje a všechno by chtěl koupit. Zažil jsem s juniorem jen jednu procházku po hlavní nákupní třídě v Hodoníně a bylo to maso.              

„Jé, strejdo, podívej tam (výloha v obchodě) jsou čísla. Já by sem si je koupil.“

Když jsem se nechytl já, zkoušel to na dědu. A tak to šlo od výlohy k výloze. Až jsem si říkal, jestli je v pořádku mít ve městě tolik výloh. Naštěstí jsem byl já i děda jako žula. A tak byl Fíbí zklamaný. Největší naději vkládal Fíbí do GE Money Bank. Zřejmě v televizi viděl nějakou reklamu, kde mu učaroval nějaký dárek, který banka rozdávala. Pořád mlel dokola, že musíme do GE, kde dostane dárek. Když jsme procházeli kolem banky, zase nás zkoušel.

„Strejdo a půjdeš tam se mnou ?“

„Já ? Já ne.“

„ A proč ne ?“

„Protože já tam nic nepotřebuji.“

„Ale já tam dostanu dárek,“ nato malý Filípek.

„Jestli tam chceš jít, tak tam budeš muset jít sám.“

„Hmm,“ řekl Filípek a šel to zkoušet na dědu.

Do žádné banky jsme ten den nevstoupili.

Jen jsme si uvědomili, jak důležité je míti Filipa.

 

 

 

 

Další oslava? No to snad ne!

 

Ale jo ó. Téměř vždy, když přijedeme na Moravu, máme problémy s časovým harmonogramem. Obzvláště, když chcete pokrýt tužby rodiny, která vás chce vidět.

A protože oba pocházíme z jednoho těsta (města), je i rodinka celkem početná. Proto, když se slavili Amálky narozeniny, bylo jasné, že to bude na dvě etapy. Samozřejmě bychom to rádi oslavili společně, ale to bychom se museli sejít na Strahově, což by nebyla oslava narozenin, ale nácvik spartakiády. Ba ne.To jsem přehnal, ale prostě jsme oslavu pro Amálku museli rozdělit. Teď čekala oslava mou (tátovu) stranu.

Bylo jasné, že našich bytovka není nafukovací a že další čtyři lidi by nepojmula. A tak jsme udělali oslavu u babičky, která má mnohem méně členitý terén v bytě. Co Vám budu povídat. Zase byly chlebíčky a zase byl dort. Jen při gratulaci byla Amálka zaskočena babičkou Evou, která jí předala plyšáka….chachacha a  malinkatou živou kytku.

Byla to vlastně první kytka, kterou Amálka dostala a patřičně si ji užila.

 

Jak jsem již psal, ukrutně rychle to uteklo. Neděle byla ve znamení balení a tak zbylo jen trochu času na procházku před nedělním rande.

Ano, ano. Večer jsem moji mamku vytáhl na večeři do jedné místní reštyky (restaurace). Celý den jsme se na to těšili a říkali jsme si, jak si dáme do nosu. Jenže jsme to nějak přehnali s večeří a tak jsme si dali jen drobnosti. Přesto to bylo hezké zakončení našeho výletu.

Tímto bychom chtěli poděkovat všem našim sponzorům………….teda samozřejmě, že ne sponzorům, ale rodině, která nám pomohla rozptýlit naše dítě a my tak po dlouhé době měli čas sami na sebe. Díky !!!!!

 

 

A jsme zase doma

Už jsem psal, že návraty z míst, kde je Amálka obklopena spoustou lidí, bývají pekelné. Protože najednou jsem s ní jen já a já. Nicméně se neděly žádné plačtivé scény. Najeli jsme na úplně normální týden.

Počasí bylo parádní a to byl důvod, proč jsme v sobotu vyrazili do města koupit sedačku na kolo pro naši Amálku. Říkali jsme si, že je čas dát jí do paměti nové zážitky. Tentokrát jsme nehledali žádné internetové doporučení a šli jsme rovnou na věc. Máme na Kladně speciálku na kola a tam nás také vedly naše kroky.

V prodejně jsme se chvilku rozhlíželi a pak jsem ulovil jednoho mladého prodavače.

„Dobrý den. My sháníme sedačku na kolo pro naši holčičku.“

„A jakou máte představu?“

„No, já jsem si myslel, že bychom koupili nějakou tu dopředu.“

„Tak tu určitě ne,“ nato prodavač. „Protože když spadnete přes řídítka, tak jdete přes dítě.“

„Aha.“

„My tady máme dvě sedačky do zadu.“

Pane jo, bohatý výběr. Celé dvě sedačky.

A tak nám ten milý mladý hoch odprezentoval cyklo sedačku jako someliér drahé víno.

Ze dvou sedaček jsme si jednu vybrali a zeptali se na helmu.

„Jo, v pohodě, máme.“ A tak se zeptal na průměr hlavy a zanedlouho jsme měli pro Amálku i přilbu za sedm stovek. Tu budeš holka nosit i doma, abys ji vynosila.

A než bys řekl malina, špacírovali jsme si to domů i s výbavou pro Amálku na kolo.

Doma nás čekaly domácí práce. Jarní úklid na lodžii a takové jiné domácí žvýkání.

 

 

Vý-let

 

Když jsem si v sobotu večer konečně sedl, začal jsem se těšit na nedělní výlet a na to, jak bude malá Amálka reagovat, až jí nasadíme helmu a upneme do sedačky.

V neděli dopoledne odešly holky na procházku a já se pustil do údržby kol, abychom mohli bezpečně na výlet. Ještě že jsem nedělní oběd předvařil v sobotu. Mohl jsem se díky tomu v klidu věnovat bicyglům. Jak se na nich v zimě nerajzuje, tak je to znát. Jsou špinavé, potřebují namazat a leccos utáhnout. Jednou jsme si je dali seřídit do servisu a už bych to nedělal. Nejenže nám kola seřídili na levou zadní, ale ještě je nechali špinavé. Nevím proč jsem taková naivní guma  a proč pokaždé očekávám, že mě poskytovatelé služeb nějak překvapí.

V tom našem království je to snad nemožné. Ale peníze, ty by chtěl každý. Někdy se v té naší zemi cítím jako v pohádce Tři veteráni. Každý druhý je tu fláj bój Eda a každý třetí chce cigarety s velbloudem. Děz běz. Ale zpátky do nedělní pohádky.

Když jsem otřel lak na rámech vodou s jarem, lak na to nic neřekl. Jen snad: „Cos čekal, jsem starý a unavený.“ Ale to mě neodradilo, vytáhnul jsem super pastu na staré karoserie aut a to byla věc. Kola se leskly jak psovi kulky. Jó, ten hodonínský míchanik měl něco do sebe.

Z nejhoršího jsem byl venku, zbývalo jen nasadit sedačku. Práce mně šla od ruky a než se holky vrátily z procházky, byl jsem připravený na historicky první výlet na kole s dětským pasažérem na palubě mého bojingu Amulet 747.

Po obědě jsme se Amálky ptali, kam že by to ráda jela. Pronesl jsem slogan: „Chceš-li objet celý svět, jeď na kole Amulet.“ A malá odpověděla, že je to její první jízda a že by ráda viděla Holandsko. No to je vážně pěkná myšlenka, ale taky pěkná dálka, zlatíčko.

A když už jsem narazil na Holandsko, tak o něm musím něco říct. Byli jsme tam zhruba před čtyřmi lety asi na tři dny a hodnocení je tak padesát na padesát. Spali jsme v kempu na okraji Amsterdamu. Město Amsterdam jako takové nebylo nic moc. Spousta doupátek na hulení trávy  a uliček, kde se v pravé poledne holky vystavují jen tak, 

jak je pánbůh stvořil. Brali jsme to tak, že je to velké město, které má své vrtochy.

Pak jsme si půjčili kola a to byl úplně jiný zážitek. Holandský venkov je nádherný. Spousta krásných domů a zahrad a překvapivě velká okna,

 tak trochu jako výkladní skříně. Je to jakoby vás majitelé domů zvali na návštěvu, i když jste cizí. Lidově řečeno: Je těm lidem vidět až do huby. Je to prostě jiný svět, ale vážně, je to paráda. A jízda na kole? Bomba. Sebehorší kolo, ale vy se cítíte jako v Rols Rolsce. Kolaři (cyklisti) mají pruh jen pro sebe a dokonce mají své semafory. Vše je v naprosté dokonalosti. A hlavně se nemusíte bát, že Vás někdo nečekaně sejme.

Tak znovu, Amálko, kam to bude ? Mamka navrhla Lidice, které se proměnily ve velice krásné místo, kde se dá příjemně relaxovat.

„No to není špatné, ale není to napoprvé daleko ?“

„Hmm asi jo,“ řekla mamka.

A tak jsme se rozhodli vyrazit po kladenské cyklostezce ke Sletišti. Malá dostala přilbu a na tátových zádech se rozsvítil nápis Připoutejte se, prosím. Malá uposlechla a ani nedutala. Druhý nápis na pilotových zádech hlásil Nekuřte prosím. To je pořád keců, tak už se rozjeď, táto. No jo, no. A šlápnul jsem do pedálu. Malá byla šťastná, alespoň myslím, protože si pořád něco brebentila pod nosíkem a poplácávala mě po zadku jako nějakého valacha. Během cesty jsme pořád měnili cíl. Malá nevykazovala známky nespokojenosti a tak jsme chtěli jet do nedaleké obce Záplavy, kde je celkem velký rybník. Jen jsme nabrali kurz Záplavy, Amálka začala protestovat.

„Možná je to přece jen na poprvé daleko,“ křikl jsem na mámu.

„Asi jo. Necháme to na příště.“

„Nu dobrá“, a nasměrovali jsme naše Spitfire (Anglické stíhací stroje II. sv.války) na kladenské Sletiště.

Na Sleťáku byla Amélie ve svém živlu. Spousta dětí a tím pádem i zábavy. Proběhly houpačky, kolotoč a zakončili jsme to Italskou zmrzlinou od Frančeska Kozyho, který k nám jezdí na motocyklu, značky Indián.

Je to tak, pane Svěráku ? Nebo je to jinak ?