Květen 2007 Část druhá

Na návštěvě u přátel

Byl pátek, pozdní večer 

A u bazénku přes ulici                

Hlásil víkend kačer

Ga,ga,ga,ga,ga.        

A to je pravda. No fakt. Občas si u nás doma připadáme jako někdě na farmě. Bydlíme sice ve 2+jedničce na sídlišti, ale máme kolem domu krásně zeleno. Náš dům je posazen na kopci a pod tím kopcem je pekárna. Některé večery je vzduch provoněn vůní čerstvého pečiva. Obzvláště v tom vzduchu cítívám vánočku a mám co dělat, abych se nevrhnul na nějakou tu dobrotu, třeba v jednu ráno. Kromě té báječné vůně se zpoza plotu pekárny ozývají  kačeny a kačeři, kteří se dožadují právě upečeného pečiva. No zanechme fantazírování a přejděme k vyprávění.

Byl pátek večer a my se pomalu připravovali na víkendové turné po českém kraji. Čekala nás velice příjemná návštěva našich kamarádů, které jsme si našli na Novém Zélandu. Když nám Jarda s Ditkou poprvé zkřížili cestu, mysleli jsme si o nich všelico. Ditka byla a je velice živelná ženská a je velice těžké ji popsat, ale myslím, že když řeknu, že má páru jako lokomotiva, určitě si takového človíčka dokážete vybavit. Naproti tomu je Jára (přítel) jako thajský vánek, kterého snad nic nerozhodí.

Když jsme se vrátili ze Zélandu, tak jsme o tomhle jabloneckém tandemu dlouho neslyšeli, až se jednou Dita ozvala, že jsou s Járou ve Skotsku. A jen co se v Edinburgu trošku usadili, psala Ditka, že je těhotná a že se vrací do Čech. Tahle dvojka pospolu vytváří harmonické prostředí, ze kterého vzešli dvě krásné děti. Malému Toníkovi jsou dva roky a Jolance devět měsíců.

Když byl Toníkovi rok, tak nás Jarda s Ditou přijeli navštívit. Teď byla řada na nás, abychom jim návštěvu oplatili. Slovo dalo slovo, es em eska dala es em esku a už jsme byli na cestě do Jablonce nad Nisou. Cesta byla jako vždy, když jedeme v autě. Nedostalo se nám žádných nových zážitků či pocitů. I když jeden pocit jsme dostali a to ten, že ten náš okřídlený šíp nejni v pořádku. Po šedesáti ujetých kilometrech nám Pepina začala  nepříjemně pískat a to v různých tóninách. Začal jsem to naše auto podezřívat, že snad dostává hudební sluch a že si snad hvízdá do rytmu, aby jí celkem nudná cesta uběhla co nejrychleji. Jen máma, která otáčela kormidlem, byla poněkud nesvá.

„Co to může být?“

Dobrá otázka ve špatnou chvíli a na špatném místě. Odpověď neznal ani jeden z nás. Nezbývalo nám nic, než věřit, že nás Pepina doveze tam, kam potřebujeme. A skutečně se tak i stalo. Necelé dvě hodinky jízdy a už jsme byli v Jablonci.

„Tak vás tady vítám“, řekl Jára a už jsme funěli po schodech dvougeneračního paláce rodičů Járy.

„Kde je Ditka?“

„Venku s dětma“, nato Jára. „Máme totiž limuzínu pro dva prcky.“

„Aha“

„Dáte si něco k pití“?

„Jo, jo.“

„Musím dát ještě pizzu do trouby, aby byl oběd.“ Řekl Jára a roztančil kvapík kolem trouby.

Sotva dotančil, objevila se Ditka.

„Ahoj mámo, kde máš děti“?

„Spinkají venku na zahradě“

„No jo, zahrada, rodinný dům, to jsou bonusy.“

 „Myslíte?“

„Jo, jo, vypadá to tady moc hezky.“ A opravdu. Dita s Járou bydlí v jedné z nejhezčích částí Jablonce. Všude klid a mír a hezký výhled na okolní kopce. Začali jsme si povídat a Ditka nám nabídla polévku.

„Máte rádi čočkovou polívku? Udělala jsem čočkovou polívku“

„Jo jasan, milujeme čočkovou polívku“ Taktně jsem po Kamilce mrknul okem. Ne že bychom čočku neměli rádi, ale máme jaksi po luštěninách zvýšenou geologickou činnost. A polévka od Ditky byla opravdu precizní. Ani Rákosníček nemohl nic namítat, protože hustá byla tak, že by se dala krájet. Ještě že druhé jídlo byla pizza a né třeba fazole. Dobrá zpráva pro nás, i pro Ditku s Járou, byla, že jsme nepřijeli na noc. Jablonečtí byli lehce zklamaní, ale my jsme byli rádi, protože čočka začala dělat své. Kromě toho jsme byli nahlášeni na noc u bráchy v Milovicích.

Po obědě se probudili děti a začala ta pravá zábava. Jako první se přišla ukázat Jolanka. Moc pěkná panenka, jako živá. Tváře pořádně buclaté a červeňoučké a oči ty jí svítili nádhernou modří po tátovy. Když jsme si děti navzájem prohlíželi, Jára uplatnil vtip a poznamenal, že designově  je Amálka celá po mámě Kamile. Tohle je hrozně zvláštní, jak lidi u dětí rozpoznávají podobnost. A ten je celá máma. A ta je celej táta. A oči má po mamce. A pusinka……to je celý táta. Ještě, že ty děti mají občas nějaký ten poznávací znak rodičů. Chudáci ty, které jsou podobné na souseda. To je pak vážně podivné, že? To jen tak v humoru. Ale opravdu je ta genetika hrozně tajemná a mnohdy připraví nejedno překvapení.

Jen jsme ohodnotili Jolanku, přicupital Toník , kterého jsme naší návštěvou asi moc nepotěšili, neboť měl slzy na krajíčku.

Jinak ale designově celý Jára. Konečně jsme měli možnost vidět v reálu, jaké to je, když jsou doma dvě malé děti. Mazec jak sviňa.

„Houlimouli“, konstatoval jsem.

Načež se Jára s Ditkou rozesmáli, protože toto slovíčko od návratu ze Zélandu neslyšeli. Tohle slovo jsem se naučil od místních domorodců a hojně jsem jej na Zélandu používal. Je to asi jako naše „Ty vole“.

Brzy jsme pochopili, že i když je byt v domě velký, pro tři děti je těsný. Rozhodli jsme se celkem rychle k opuštění rodinného hnízda a k okružní jízdě Jabloncem, pěšky.

Amálka ztropila malou scénu jak z velkého divadla. Na zahradě upadla na zem, ale do sedu a na plínu, ale řvala a řvala a řvala. Netrvalo dlouho a přidal se Toník, který nevěděl, co že si má s sebou vzít za hračky. Rozhodl se pro dvoulitrovou konev na kytky a odrážedlo. Velice praktické, hlavně pro rodiče, kteří mají končetin jako chobotnice, protože většinou tyhle nezbytně nutné věci, táhnou celou cestu právě oni.

Jára s Ditkou nás protáhli po okolí, abychom z toho Jablonce taky něco viděli. Ukázali nám místní sjezdovku, na které se v zimě lyžuje a na níž si v létě snaží mladí zlomit nějakou končetinu při sjíždění této sjezdovky na kole. Měli jsme to štěstí, že se tam zrovna konal takový nějaký závod.

Tady bych jen v krátkosti vyzdvihl Járovu odvahu, s jakou se pustil do magora něco kolem 45 let, který se na sjezdovce snažil kamenem rozbít obrazovku ze staré televize.

„Budeš to po sobě uklízet ?“, zvolal na magora Jarda hlasem Krakonoše z Jablonce.

„To jseš snad na hlavu, ne ?“

„Jen jestli jsi sem tu televizi nedal ty“, nato magor.

Pan magor tam byl se synem, který se účastnil závodu horských kol na oné sjezdovce. Magor stoupal kopcem nahoru.

„Rozbíjet obrazovku, to jseš ale inteligent“, utrousil Jára.

Magor, o hlavu menší, jen koukal a něco si nesrozumitelně drmolil.

A tím celý incident skončil.

Myslím, že většina z nás by jen koukala a nic neudělala. A tak, Járo, smekám svůj skalp za ten projev správného chlapáctví.

Obešli jsme Ditky okruh, na který s dětma chodí, a pomalu se vydali na něco teplého, jako je třeba káva a čaj. My kluci jsme kecali o sportu a holky………………mmm………… „Kami o čem jste si s Ditkou povídaly ? O čem? Jó, o dětech.“ Tak o dětech si povídaly.

Během posledních chvil, které jsme strávili u kávičky, jsme se museli uklonit Jolance, která naprosto v pohodě v devíti měsících slupne půl švestky a vůbec jí nevadí, že je skoro zmrzlá. Velice interesantní.

Ale to už jsou opravdu jen střípky z naší rychlo návštěvy z Jablonce nad Nisou.

Tak ahoj, Jablonečtí, děkujeme a zase příště.

Milovice