Červen 2007

Tátové nejsou, tak proč ne s maminama ?

Když jsem nastoupil na rodičovskou, doufal jsem, že překonám zimu a přijde jaro, které mi snad přihraje chlapíka v podobné situaci, ve které jsem se ocitnul já. Ale asi lovím ve špatných vodách, protože ať se na hřištích koukám jak se koukám, stále jsou kolem mne maminky. Je pravda, že tu a tam se vyskytne nějaký ten taťka, ale většinou jsou to tátové netykavky, kteří si přišli odbýt svou povinnost, vyvenčit domácího mazlíčka. Možná je to jen můj dojem, ale většina těch chlápků se tváří dost nevrle a tak mě chuť komunikovat rychle přejde. A tak si říkám, že je fajn, když dostanu nějakou příležitost pokecat s maminama. V současné chvíli mám ve svém okolí dvě maminy, se kterýma se vídám celkem často. A jak jsem k nim přišel ?

Takhle.

Moje manželka se při vyjížďkách naší  mladé madam pom-pa-dur(Amélie) seznámila s maminkou Markétou, která má chlapečka ve stejném věku naší Amálky. Chlapeček se jmenuje Zdeněček. Maminky spolu začaly jezdit po procházkách a dá se říct, že je děti celkem sblížily. Aby taky ne.

Zato já jsem byl s Amálkou bez přítele i bez nápovědy 50/50. Řekl jsem si, že musím něco podniknout. Už na cvičení pro prťata, na které chodily samé maminky, jsem začal sbírat odvahu komunikovat s těmito nadpřirozenými bytostmi, kterými se ženy na mateřské stávají. Děti vám prostě dokáží zamotat hlavu tak, že na lidi, kteří své domácí zviřátko nemají, působíte opravdu tak nějak divně  .Vůbec jsem netušil, jak mám s maminkama komunikovat. Občas jsem se cítil jako na letištním terminálu, kde byla stovka cizinců, kterým jsem nerozuměl.

Jenže já mám pro strach uděláno a tak, když jsme se jednou vraceli z procházky, navrhl jsem manželce toto. „Ty Kami, až budeš zase s Markétou, zeptej se jí, jestli by někdy nešla dopoledne na hřiště taky se mnou.“A v zápětí mě napadla otázka, jestli to nebude manželce vadit. Žárlivost je špatný rádce a přesto, že máme vztah založený na úplné důvěře, někdy člověk neví, jak fantazie toho druhého zapracuje. Kamča ale na to: „Jo jasně, zeptám se, myslím, že bude ráda.“

Netrvalo dlouho a měli jsme s mamkou Markétou první setkání a pak jsme se začali scházet celkem pravidelně na našem nově zrekonstruovaném hřišti. Ještě k nám přibyla Markéty kamarádka Alena s dcerou Kačenkou, která je stejně letá jako naše děti Amálka a Zdenda. Probíráme všechno možné od dětí až po vaření a jsem rád, že s někým prohodím pár slov. Nově se okruh maminek rozrostl o mamču Kateřinu s dcerou Bárou, se kterou se známe ze cvičení pro prťata.

Co jsem se stal taťkou  

na rodičovské, jsem citlivější na některé věci, kterých jsem si jako pracující nevšímal a možná jsem o nich raději nechtěl vědět. O pejskařích jsem už psal, teď bych se rád zmínil o jiných věcech, třeba o dětských hřištích.

U nás na Kladně a to přímo pod domem, kde bydlíme, probíhá rekonstrukce Sítenského údolí. Bylo to uměle vytvořené údolíčko s ovocnými stromy a spoustou zeleně. Bohužel donedávna sloužilo jako odpaďák pro všechny, kterým se to hodilo. Město přišlo s geniálním nápadem údolí zrekonstruovat a udělat v něm nové dětské hřiště. Celková rekonstrukce se vyšplhala na 13 milionů korun, které zaplatíme také my. Jako první bylo vybudováno nové dětské hřiště a hned bylo přístupné veřejnosti.  Bohužel to taky bylo znát. Samotné  hřiště mělo vstupní branku, která již padla za vlast. Každá naše návštěva začíná úklidem množství odpadků, které tam zanechávají maminky, děti a debilní mládež. Nechci vypadat jako nějaký občan důchodového věku, ale co ty děcka dovedou, to vážně zírám. Není dne, abych nemusel někoho ukáznit. Jsem pro, že je to hřiště, ale i hřiště má mít svá pravidla a ty tam rozhodně chybí. Například nechápu, jak rodič, který přijde na hřiště s dítětem, klidně vykouří balík cigaret a nedopalky hází do písku, ve kterém si děti hrají. Nebo maminka, co přivede mezi děti psa,  který je sice hodný, ale na druhou stranu tam pochčije co může, nemá košík a není ani uvázaný. Tak to vážně jděte tam, odkud není návratu.

Nebo nájezdy druhého ročníku základní školy, které na hřišti dělají vážně voloviny a je jen otázka času, kdy to odnese hřiště nebo žák nějakou zlomeninou. A milí učitelé ? Věřím, že by chtěli přidat, ale za co? Ještě jsem neviděl jediný učitelský dozor, který by nějak zasáhl proti těm mladým bastardům. Projel jsem něco málo zemí, ale to, co je tady, jsem prostě neviděl. Možná, že když jsem tam byl, zrovinka to někam schovali, aby to nebylo na očích. Nejsem z těch, kteří jen mlčí a nic nedělají a tak když vidím nepravost, je potřeba vytasit meč. Mladé nezletilé kouřící pěkně poprosím, aby si ten humus pod sebou uklidili a děti školou povinné prostě a jednoduše seřvu. Nebojím se ani pana starosty, kterému jsem napsal toto:

Vážený pane starosto,  

obracím se na Vás s prosbou, která se týká dětského hřiště v Sítenském údolí. Jak sám dobře víte, je celé Sítenské údolí v rekonstrukci. Mnou zmiňované hřiště, které se v této lokalitě nachází, je po rekonstrukci a je již přístupné veřejnosti. Jsem otcem na rodičovské dovolené a toto hřiště s dcerou (14 měsíců) velice často navštěvujeme. Bohužel naše návštěva hřiště začíná vždy úklidem množství odpadků, střepů, a nedopalků od vykouřených cigaret. Mně osobně nevadí, když po našich neukázněných obyvatelích nějaký ten odpadek uklidím, ale uklízet denně je trochu únavné. Souhlasím s tím, že město není povinováno provádět úklid denně, že je čistota prostředí ve kterém žijeme také na nás.

Bohužel je toto hřiště hojně navštěvováno ve večerních hodinách mládeží, po které na hřišti zůstává množství odpadků výše uvedených. Nemluvě o tom, že jsem byl svědkem kdy si nezletilý na hřišti dávají pivo. Tento nově zrekonstruovaný prostor se stává nekontrolovatelnou džunglí. Samotné hřiště utrpělo ukopnutou vstupní branku a  některé dřevěné průlezky zavěšené na řetězech mají řetěz porušený. Důsledkem těchto závad jsou nájezdy žáků druhého stupně sousedící základní školy, které už nepatří mezi nejmenší děti. Na vinně mohou být i sami učitelé, kterým je možná investice města lhostejná, protože jsem dvakrát při takovém nájezdu nezaznamenal žádný učitelský dozor a tak na hřisti propukla volná zábava. Místo toho, aby třeba sami žáci přiložili ruku k dílu a hřiště třeba uklidili.

Pevně věřím, že nainstalování kamer by mohlo odvrátit zkázu, která dětskému hřišti hrozí, nebude li nějakým způsobem hlídáno. Myslím, že ani kontrola Městskou policií neuškodí. Možná, že i pejskaři by změnili své chování. Rozhodně dětskému hřišti chybí vyvěšené pravidla co se na hřišti smí a co ne.

Tento dopis nepíši proto, že bych chtěl nějakým způsobem lidi obtěžovat,

ale chci ochránit životní prostředí ve které žijeme a investice, které jako daňový poplatníci městu odvádím.

Myslím, že se velice dobře osvědčil kamerový systém na Sletišti, který je podporován hlídací službou.

Věřím, že si na mou prosbu najdete čas a nějaké řešení a že se tak prodlouží životnost nově zrekonstruovaného hřiště na dobu neurčitou.

S pozdravem

T.T.

Odpověď jsem zatím neobdržel, ale je pravda, že ukopnutá branka zmizela a Městská policie dělá třikrát denně kontrolu.

Tak to jsem si odplivnul jedovatou slinu, ale musel jsem se o to s někým podělit. Vždyť není možné, abychom se na to v tomhle bláznivém státě všichni vykašlali, nebo snad ano ?

Jsem nemožný já, nebo to dítě ?

Některé dny jsou skoro všechny stejné. Ranní vstávání, kdy kvůli tomu našemu démonkovi nestihnu ani snídani. Potom rychlá otočka, abychom z bytu utekli dřív, než z něj Amálka udělá kůlničku na dříví. Dvě hodinky hřiště a honem domů na oběd a uložit malou. Příchod mámy a druhá procházka nebo domácí práce. Večer koupání, uspávání a tak je to pořád. Někdy je to lepší a někdy je to průser. Máme sice jisté úspěchy, ale pořád to není ono. Ale rád bych se také pochlubil, co se nám opravdu podařilo. Naše Amálka má zase ložnici pro sebe. Situace se vyostřila poté, co při nočním Cirkuse Humberto

nezabralo ani jedno z jinak 100% úspěšných prsou. Šelma Amálka řádila jako utržená ze řetězu a nevěděli jsme si rady, jak ji znovu uspat. Tak se stalo, že generál Maximovič Kamilko zavelel k ústupu do obývacího pokoje. Bylo to jednou v pátek. Amálka na spaní dostala 160 ml ukránuS f a velice přitom protestovala. Dobrou hodinu ronila krokodýli slzy, které jí nakonec uspaly. My rodičové jsme se pak odebrali do věčných lovišť v obavách, co noc přinese. Kolem třetí hodiny ranní jsme uslyšeli usedavý pláč, ale ani jeden z nás nesebral odvahu jít se na Amálku podívat a utěšit ji vlídným slovem. Prostě jsme si řekli NE. A zabralo to. Sobotu a neděli spala malá od večera do rána durch. Senzace. Konečně noci bez duchaření. A tak nám to teď funguje ! Jestli s tím máte problémy, chce to jen ocelové nervy a vydržet pár nocí. „ Nevěříte ?“ „Věřte.“

Tak to je takový náš nový veleúspěch. Jinak se Amélie velice bouří při všem, co jí nedělá dobře, ale co je pro její zdraví a pohodu nutné dělat. Tak například ráno, když si pro ni jdu do postýlky, má pusinku od ucha k uchu        

a velice hezky mně řekne „Ahoj“. Jenže, protože je pročůraná a plína váží 20 kilo, je potřeba takové nepohodlné závaží odstranit. Ale to naše dítě to ne a ne pochopit. Jdu na to něžně a  vždy jí řeknu, co že to jdu dělat. „Amálko, vyměníme plínečku, ano.“ Představte si, jakou pozitivní energii do toho vkládám. A ona? Všechno zboří jednoduchým negativním „Ne“. Nu co, jdu na to silou. Jenže v tom se Amálka jako mávnutím proutku promění v ohebný luk a ze mě je rázem lukostřelec. 

Musím uznat, že je ta naše holka v naprosto perfektní kondici. Je velice silná, i když na to nevypadá. Kdyby byla kluk, tak bych o ní mohl napsat, že je to malý Herkules. Ale co mám napsat o holce? Snad Xena nebo nějaká česká Amazonka.

Když jsem s přebalením úspěšný, tak je na pořadu oblékání, neboli ring volný, kolo číslo dvě. Jestli jsem měl v minulosti s oblékáním problémy, teď je to peklo.

Máme takovou pohovku, která, když se rozloží, vypadá jako koloseum. Kdyby mě a malou někdo pozoroval při oblékání, vypadali bychom asi jako dva gladiátoři, kteří zápasí na život a na smrt.

 Akce vypadá nějak takto: Amálka je na zádech, ale nechce se dát lacino. Právě se vymrštila a uniká svému pronásledovateli. Celá udýchaná se zastavuje v půlkruhu arény a čeká s ďábelským úšklebkem, co vymyslí soupeř. Soupeř vypadá dost zoufale a odevzdaně, jako by mu docházely síly. Najednou se táta vymrští a jako leopard skočí po strnulé lani Amálce. Zápas je u konce. Přece jen zvítězila zkušenost nad nezralým mládím. Aby taky ne, mám o pár kilo navíc J.

Kdybych se měl k Amálce chovat jako k poraženému soupeři, měl bych ji asi uvěznit o chlebě a vodě a věřte, že by si to občas i zasloužila. Pokaždé, když se jí ráno zeptám, jestli chce papat, řekne „papat čiš“, což je volně přeloženo „chci jíst“. A tak, než si to rozmyslí, sprintuji připravit snídani. Poté nastává krmení dravé zvěře. Blížím se s potravou k ústům lité šelmy, která pípne „ne“ a začne kroutit hlavou zleva doprava. Co z toho plyne? Že ne každá vyhraná bitva znamená vyhranou válku. V některých situacích vidím své nervy, jak pochodují pryč z našeho bytu. Jsem zvědavý, jestli na konci této životní etapy budu ještě nějaké nervy mít.