Červen 2007 Část druhá

První výlet do  daleka.

Dánsko 1.0

 

Jak už jsem se zmínil, stal jsem se korespondentem internetového časopisu Uzlíček a jsem pravidelným pisálkem. V některém příštím čísle vyjde článek o cestování s malým dítětem ve věku naší Amálky. Proto zde nebudu znovu dopodrobna popisovat přípravy na cestu do zahraničí, máte-li zájem, přečtěte si to na www.uzlicek.cz .

Pojďme rovnou k vyprávění.                  

Moje manželka měla jet na služební cestu do dánského Billundu. Měla možnost vzít nás s sebou a to letecky. Jenže náš původní plán letět trošku ztroskotal a to hlavně kvůli ceně za letenku pro mě tátu. Když už to vypadalo, že mamina pojede sama, dostala nabídku využít služební auto. A tak jsme jeli všichni tři.                                           

Den odjezdu byl normální jako vždy. Ranní souboj a  protesty ze strany mladšího gladiátora (Amy) patří k rannímu rituálu. Máma odešla normálně do práce a my dva, já a Amálka, jsme zůstali doma jako vždy. Všechny věci jsme měli zabalené v taškách.  Velký problém byl udržet Amálku dál od tašek, neboť na ně neustále útočila. To jsem ještě nepsal, že její nejmilejší činnost je kramaření tašek všeho druhu? Je jedno, jestli je to kabelka, ledvinka, kufr s bezpečnostním zámkem nebo trezor. Ta malá je jako Hudini, prostě a jednoduše udělá trik a už se hrabe v obsahu zavazadel. Chvilku jsem přemýšlel, jak ty naše bágly zabezpečit. Napadlo mě položit kolem pás nášlapných min  , ale jasné šibalské světlo, které z Amálky zářilo, dávalo znamení „Tak na to zapomeň, frajere“.

 

Nezbývalo než z bytu, ve kterém s Amy není bezpečno, odejít. Dopoledne jsme strávili na hřišti a ani nevím, jak to uteklo, ale najednou jsem nosil zavazadla do auta. Kamča přivezla velice slušný povoz. Šéf netroškařil a před naším domem stál okřídlený šíp doby technické, rok novověk. Klimoška, érbek, posilovač řízení a místa jak v obývacím pokoji. „Cool man“.

Podle mého plánu malá po obědě nešla spát a tak, když jsme vyjeli, mysleli jsme, že upadne do hlubokého světa barevných snů. Upadla, ale jen na hodinu, a pak bylo zle. Těsně za přechodem naší hranice jsme dělali první zastávku, protože se Amy potřebovala protáhnout. Posadili jsme ji na patník u parkoviště a dali jí ke svačině Brumlíka. Kde se vzala, tu se vzala kočka  a malá byla samé čičičičičiči. Amálka vůbec nechápala, že kočku nezajímá ona, ale její svačina, kterou držela v ruce. Nicméně, Amálka je velice pohostinná a hned kočce Brumlíka ochotně věnovala.

Je to hodná holka, která  se prostě dělí se všema a o všechno.

Po velice rychlé svačině jsme usedli znovu za volant a jeli směr Drážďany. Tam jsme si podle instrukcí měli dávat pozor, abychom nepřehlídli odbočku na Leipzig. Snaha byla, ale marná. V Drážďanech jsme byli za bludné Holanďany a malá ječela jak siréna. Naše mapa se skládala z popisků měst, které jsme měli projíždět a z hodně nepodrobné mapy Evropy. Nejlepší bylo upozornění jisté Belmy (Kamčina kolegyně), že mapu potřebovat nebudeme, protože je to velice jednoduché. Hahahahaha. Dnes se tomu směju, ale když jsem seděl v autě, do smíchu mi nebylo. Byli jsme ztraceni v Drážďanech s dítětem, které řvalo, jako by ho unášeli. Do hlavy se nám vkradly  myšlenky otočit auto k návratu do Čech. Naštěstí máme šéma a ten nás nakonec navedl na správnou cestu a tak jsme frčeli dál.

Cesta byla pekelná a zatraceně dlouhá. Za oknem auta vedro , takže jsme děkovali bohu a společnosti za auto s klimatizací. Provoz byl silný, tak na stupni šest, protože trasa po které jsme jeli, byl hlavní tah na Hamburk.

Velké množství omezení z důvodu práce na silnici nás pěkně brzdilo. Prostě aine gróse katastrofa. Do Dánska jsme přijeli ve 2:30 ráno a začali hledat postel na nocleh. Nebylo to jednoduché. Všude bylo zavřeno a to i na pumpách, které jsme míjeli. První město, které nám stálo v cestě, byl Kolding a tam jsme také strávili svou šesti hodinovou noc za kruté prachy. Hned jsme poznali, jak je Dánsko drahá země. Ale po náročné cestě jsme byli ochotni dát za postel cokoliv. Království za postel ! Velké štěstí měla Amálka, pro kterou spaní neměli, což mě překvapilo, jenže i na tuhle situaci jsme byli připraveni. Amálky spaní jsme vezli s sebou.

Dánsko 1.1

 

Po probuzení jsme šli na snídani do hotelové restaurace. Musím říct, že servis služeb byl průšvih. Někdy nechápu, proč nás v práci ten zahraniční managament tak dusí, pak jedete za hranice a nestačíte se divit, co za jaké peníze dostanete.

Snídaně byla velice rychlá, protože malá dělala čoro moro a nechtěli jsme dělat scény. Z hotelů to znám a vím, jak jsou ječící děti u personálu a hostů oblíbené. Rychlí check out a už jsme byli zase v autě.

Necelá hodinka nás dělila od cíle a my měli slušný náskok. Kamča se spojila s Pat, což byla kolegyně, u které jsme měli bydlet a domluvily se, že se sejdeme před Legolandem, který se nachází v Billundu. A tak se i stalo.

Pat mě vpustila i s Amálkou do světa mini měst a nejrůznějších atrakcí. Bylo fajn mít po drahém noclehu vstup zdarma.

Hned za branou se Amálka zamilovala do tří dětí postavených v nadživotní velikosti. Sedla si k nim na zem a koukala.  Nemohl jsem ji dostat dál než o pár centimetrů. Začala se plazit po zemi někam pryč a v tom jsem si všiml, že má pročůrané tepláky. No to snad ne. Moje nálada chladla. Navíc to malé monstrum začalo ječet. Co teď. Začal jsem hledat okem toalety. Našel jsem je nedaleko od nás.

 „Pojď, Amálko, táta Ti dá novou plínu.“

„Ne“.

„A proč ne? Pojď, půjdeš do kočárku.“

„Ne“.

Začal jsem vařit. Nevyspán, malá hlásila vzpouru a ještě k tomu byla počůraná. Chtěl jsem ji posadit do kočárku a rázem jsme byli jedna z atrakcí. Prostě hrůůůůůůůza. Ještě že se Kamča zmínila, že jsou tam atrakce i pro děti. Rozhodl jsem, že to malé monstrum přebalovat nebudu, bylo vedro jako blázen a tak jsem se uklidňoval tím, že to uschne. Počasí na mé náladě nepřidávalo.Tropické vedro. Pot ze mě jen lil. Celé dopoledne až někdy do jedné hodiny odpoledne jsme blbli u atrakcí pro prcky. Potom začal drobný déšť a my hledali střechu nad hlavu.

Byl tam velký stan, kde měli pro případ deště velké pískoviště. Místo písku tam byli kostičky OGEL. Tam jsme našli útočiště. Tam jsem taky za velkého povzbuzování Amálky malou přebaloval. Těšil jsem se, až usne. Ó bože, velký bože, ať jde spát. Modlil jsem se v duchu. A ono to vyšlo. Tak jsem si alespoň v klidu prošel tu parádu, která dostane malé i velké. Malá spala až do doby, než nás máma přijela vyzvednout.

Když mě Kamča viděla, poznala, že nevedu zrovna happy life. A měla pravdu. Byl jsem totálně unavený, uvařený, hladový a žíznivý.

Konečně jsme jeli k Pat, kde nás čekalo ubytování a společná večeře.

Přivítání bylo víc než milé. Pat je původem Thajka a v Dánsku je od osmnácti let. Našla si velice milého Dána a mají spolu dvě velice hezké děti. Dceru Melanii (10 let) a syna Kevina (8 let). Jejich dům je velice vkusný a nehýří nějakým přepychem. Je to skromné a přitom hezké bydlení. Dům má rozlehlou zahradu, která je osázena stromy. Je to spíše zahrada, která potřebuje minimální péči, protože Pat i její manžel jsou pracovně velice vytíženi.

Nebudu se rozepisovat, co jsme každý den jedli, ale vždy byla teplá večeře, protože Dánové jí jen jedno teplé jídlo za den a tím je večeře. Vždy vařila Pat. Mimochodem znamenitá kuchařka.

 

 

Dánsko 1.2

 

Plán na druhý den jsem si řídil tak trochu sám. Dostal jsem nabídku strávit další den v Legolandu, ale odmítl jsem, protože mě lákala Pat zahrada, kde mohla Amálka dovádět jak chtěla. Ba co víc. Na zahradě byla houpačka, kterou Amálka miluje. Taky si zamilovala do rodinného psa  , kterému říkají Gizmo. Původem teriér Black and White, varianta tmavý color. Byl to dobrák a Amálka mu nedala pokoj. Máma jela na meeting a rodinka se už ráno rozprchla po svých denních povinnostech. Děti do školy a rodiče do zaměstnání. Zůstali jsme doma jen já, Amy a Gizmo.

 

Odpoledne si pro nás kolem třetí přijela mámina a jeli jsme přeci jen ještě jednou do Legolandu. Byli jsme všichni tři spolu a mnohem líp jsme si to v Legolandu užívali. Kamča s malou jezdila po Safari a na kolotoči s koníčkama a prdelce se to moc líbilo. No prostě všechno, co jsme chtěli vidět, jsme viděli a nebylo toho málo.

Naprosto geniální je nový projekt Atlantida, který je horkou novinkou v největším Legolandu v Evropě. Jde o spojení OGEL hraček a mořského světa. Jdete do velkého vodního akvária s rozmanitými rybami a nad hlavou se vám prohánějí žraloci. Do toho jsou zakomponovány obří lego ponorky a potápěči. Je to opravdu paráda a nejedno srdce zaplesá nad tou dokonalostí.

Taky jsme okusili nějakou tu specialitku a poobědvali jsme grilovaná žebra. Dobré jak sviňa, jen za trochu kostí docela dost peněz. Asi 350.-Kč na hlavu. Měli jsme jen jednu porci, ale i tak to stálo zato.

Večer jsme krom výborné večeře prožili pěknej adrenalínek a to když nás Pat manžel svezl na jeho zbrusu nové motorce. Já i Kamča jsme na takovém stroji nikdy neseděli a byl to vážně zážitek. Motor burácel a já v té rychlosti nic neviděl, protože mi vítr zavíral oči. Příště si  musím vzít brejle.

Málem bych zapomněl, že jsme byli s mámou na romantické procházce po krásách vesničky, kde Pat s rodinou bydlí. Vesnička je to malá, něco kolem sta domů, ale procházka moc příjemná. 

  

Byl krásný vlahý večer             

A v poli Shakespeare brečel      

Jak milenci jsou mladí                                      

A pole k hrátkám svádí    

To nás už pole nesvádí

Když Amálka dovádí.                                                                         

 

Mamce a Amálce,

Táta Tom J

 

 

Dánsko 1.3

 

Byl pátek a nás čekal celý společný den, protože mamka si vzala jeden den dovolenou. Obloha vymalovaná na modro, což přímo lákalo k nějakému výletu. Pat manžel se ptal, jestli máme nějaké speciální přání něco vidět. Co jsme si tak asi mohli přát. My suchozemci, kteří vidí moře jednou za čas a to ještě z pohlednice od známých, jsme nezaváhali.

Jasan, moře. To je ono.

A tak nám Pat manžel připravil mapu a dal nám směr, kterým máme jet. Pat rodinka odešla za povinnostmi a my se začali chystat na výlet.

Asi kolem jedenácté jsme vyjeli k malému přímořskému středisku Vejers. Toto malé městečko je v pásmu, kde cvičí dánská armáda. Pat manžel, který je ještě stále aktivním členem Home Guard, si z nás dělal legraci, abychom si dávali pozor, že se tam občas střílí. A že je dobré vědět, kdo Vás zastřelí.

Za necelou hodinku jsme projeli malinkou vesničkou netuše, že jsme na místě. Jak radostný byl pohled na pláž. Nádherně bílý písek, který byl příjemně horký. Auto jsme nechali u jediného hotelu na hotelovém parkování věnovaném hotelovým hostům. Snad cizí česká značka nikoho nezaujme. Vzali jsme si věci a hurá na pláž.

Malá byla v nebi. Celá se tetelila blahem a poté i bahnem. Dostala vodní plínu a hurá na písek a do vody. Byli jsme překvapeni, že Severní moře mělo poměrně slušnou teplotu. Amálce to bylo jedno. Teplé nebo studené, prostě pecka.

U moře jsme vydrželi skoro čtyři hodinky a možná bychom byli ještě zůstali, ale Amálka byla totálně mokrá a písek jsme měli všude.

Náš výlet jsme zakončili zmrzlinou a vychlazeným Ciderem (jablečnou limonádou)

Prostě pohodový life-style.

Na večer jsme se opět těšili, protože Pat s manželem chystali grilování a děti pro nás připravili cirkusové představení.

Obojí bylo naprosto úžasné a všechno to udělalo skvělou tečku za hezkým dnem.

 

 

Dánsko 1.4

 

Byl před námi poslední den v království Dánském. Ano, ano Dánsko je stále monarchií, ve které vládne královna spolu s parlamentem. Ptali jsme se Pat manžela, jestli je královna lidem uznávaná a dostalo se nám odpovědi, že ano a dokonce velice uznávaná.

Oficiální řečí je v Dánsku dánština, která je velice těžká. Stejně tak jako švédština nebo finština. Angličtina je také celkem rozšířená a v pohodě se domluvíte. Měna je dánská koruna, která je v přepočtu asi 4.- Kč.

Jinak jestli vás zaujala tato země, nahlédněte na www.mzv.cz , kde se o Dánsku dozvíte i další podrobnosti.

Ale zpět k našemu pobytu.

Jak jsem tak brousil zahradou, všiml jsem si, že je tráva posekaná, ale že není shrabaná. Říkám „Kami co kdybych to tady shrabal“ „To je dobrý nápad, myslím že by měli radost“ nato Kamča. A tak jsem oslovil Pat manžela, jestli nemá hrábě. „Na co hrábě?“. „Trochu Vám to tady zkulturním.“ „Á, to nemusíš.“ „To já vím, ale já to chci udělat.“ „No, jak myslíš,“ na to manžel Pat. A pořád si myslel, že si dělám legraci.

Myslel, že mu to takhle vracím, protože když jsem u nich zůstal s malou Amálkou sám, tak žertoval, že kdybych se nudil, mám udělat něco se zahradou. Jenže to mě neznají, já nežertuji a když se do něčeho pustím, tak jedu jako stroj.

Kamča jela s Pat na nákup a já jsem se zakousl do zahrady.

Nafasoval jsem klobouk, kolečka a hrábě. Amálka spolupracovala, ale jako záškodník. Sotva jsem vložil na kolečka seno, malá ho házela zpět na trávník a hrozně se tím bavila. Ještě větší srandu měla, když jsem ji na kolečkách vozil. Manžel Pat se občas přišel podívat, jestli jsem to myslel vážně a myslím, že byl opravdu velice překvapený.      

Zatímco jsem hrabal, mamky se vrátily z nakupování. Kamča šla balit a já jsem hrabal jako ďas.

Kolem dvanácté hodiny jsem měl všechno hotové. Pat manžel jen nevěřícně kroutil hlavou.

Mezitím co jsem dělal zahradu, Pat manžel napouštěl bazén pro děti a malou lodičku pro Amy. Bylo vážně hrozné vedro a jak tak bylo to vedro, kouknul jsem do bývalého zahradního jezírka, které už dávno jezírkem nebylo.

Začal jsem jej čistit. Pat manžel přišel a řekl, že tohle je vážně hodně práce a já řekl, že ani ne. A za hodinu bylo hotové i jezírko.

Pat manžel byl lehce v šoku a ptal se, jestli nechceme zůstat ještě na pár dní, že má pro mě ještě hodně práce.

Po práci přišel na řadu zasloužený oběd. Jen Kevin a Melanie se divili, proč je večeře ve dvě hodiny odpoledne.

Oběd byl výtečný. Pat se s námi rozloučila lehkou kombinací Thajské a Evropské kuchyně a bylo to opravdu mňam, mňam.

Zatímco Kamča dobalovala naše svršky, já byl s Amálkou, která se rochnila ve vodě. Nějak to uteklo, sakra.

Když jsem tak seděl na té zahradě  , přemýšlel jsem se, jaké by to bylo v Dánsku žít.

Nebylo by tu věru zle. Dobrá země pro rodinný život, alespoň to tak vypadá. Jen ten jazyk. Dánština je opravdu těžký jazyk a bez ní není cesty k zaměstnání. Škoda.

Kolem čtvrté hodiny jsme si dali kávu a zákusek a prohodili několik vět. Bohužel naše myšlenky se začaly zabývat cestou zpět. Co nás asi zase čeká a než jsme si odpověděli, stáli jsme na vjezdu z domu a loučili se s Pat a její báječnou rodinou.

Bylo půl šesté a my se vydali na cestu domů.

 

Home sweet home

 

Tak jsme zase svištěli po dálnici. Něco kolem půl deváté jsme přejeli hranice mezi Dánskem a Německem a řeknu Vám, že to byl divný pocit přejíždět hranice, kde není ani jeden policista nebo celník, natož nějaká závora, která by alespoň symbolicky dělila Dánsko a Německo.

Po  třech hodinách jízdy jsme dali pauzu, abychom nachystali Amálku na spaní. Bylo půl desáté, když jsme opouštěli německou benzínku, kde byla naprosto příšerná obsluha.

Cesta ubíhala celkem rychle a my se těšili, že se jede líp domů než před pár dny do Dánska. Ale to si člověk nemá říkat. Jak jsme minuli Hamburk a blížili se k Hannoveru obloha poněkud potemněla a v dálce se blýskalo.  Trochu jsme znervózněli. Netrvalo dlouho a vjeli jsme přímo do vodní stěny z deště. Jeli jsme krokem. Jestli byla naše průměrná rychlost do té doby 107 km v hodině, tak v tom dešti jsme jeli osmdesátkou. Projeli jsme kolem Hannoveru a bouřka nás neustále pronásledovala. To už jsem seděl za volantem já a Kamča seděla vedle mě s mapou v ruce. Hledali jsme odbočku na Magdeburg. Déšť zesílil a nebylo vidět na krok. Prostě jízda smrti. Jel jsem krokem a i přesto jsme důležitou odbočku minuli. Sakra. Kamča mě s mapou v ruce uklidňovala, že i když jsme minuli, jedeme správným směrem. Máme ještě jeden pokus, houkla na mě. Jenže i tuto možnost jsme jako zázrakem minuli. Mapa, kterou Kamila disponovala, byla celkem na dvě věci, přesto to bylo jediné, co jsme měli. To už mě zoufalost chytala kolem ramen jako svého nejlepšího kamaráda. Řítili jsme se na Berlín, což byl rozhodně špatným směrem, kterým jsme jet nechtěli. Asi po sto kilometrech se počasí umoudřilo a já zahlédl návěstí na Leipzig (205km), přes který jsme měli jet do námi vytoužených Drážďan. Kami, tak co, mám tam jet nebo ne. Bylo ticho. Myslím, že i Kamča toho měla dost a nevěděla co říct. A tak jsem se zeptal ještě jednou a máma řekla odboč a to jsem taky udělal.

Trošku jsem se uklidnil, i když jsme si najeli asi sto kilometrů navíc. Přesto vědomí, že jedeme správným směrem mi dodalo novou šťávu a úsměv. Ten mi ovšem brzo zmrznul na rtech, protože dálnice, po které jsme jeli, najednou skončila a já se řítil do německých vesniček. To je snad zlý sen.

To jsem zvědavý, kde se vyloupneme. Naštěstí nás to pořád navádělo na kousky dálnic v našem směru, až jsme najeli na pořádnou dálnici až do Leipzigu. Asi po 400 kilometrech jsme se opět prohodili u řízení. Bylo půl třetí a Amálka se probudila. To nám chybělo. Ale Amálka jen koukala do tmy. U Leipzigu se zase blýskalo a nějak jsme nemohli najít cestu do Drážďan. Bylo to opravdu velice únavné. Přesto všechno jsme cestu do Drážďan našli a s pocitem úlevy jsme mířili k naší státní hranici.

Přejeli jsme naše hranice a bylo nám dobře. Najednou z nás všechno spadlo a myšlenka postele nás hnala domů. Asi půl hodiny před příjezdem domů Amálka usnula, takže prošvihla náš šťastný návrat domů. A to je moje sladká tečka za našim prvním výletem do daleka.

 

Přestože cesta tam i zpět byla jako z hororu, byl náš výlet nádherný a budeme na něj i díky deníku vzpomínat jako na krásný čas, který jsme společně prožili.