Červen 2007 Část třetí  

Malá šikulka

Bylo pondělí a ve mně doznívaly zážitky z našeho krátkého pobytu v Dánsku. Ráno mě nezaskočilo ničím novým. Stále stejná Amálka bojovnice, která je snad opravdu beran.

O tom, jak dokáží být berani tvrdohlaví, by mohla vyprávět naše máma, která má velice hezkou a veselou historku s jedním rakouským beranem. Snad se mamka nebude zlobit, když to na ni prozradím.

Byli jsme s mamkou ještě za mlada J na dovolené v rakouských Alpách.

Počasí nám moc nepřálo, protože vydatně pršelo a my se tři dny mačkali v hotelu a jeho okolí. Noc co noc jsme uléhali do postele s nadějí, že se probudíme a venku bude nádherně slunečno.

A tak, když jsem se ve středu ráno probudil, spěchal jsem k oknu. Kouknu k nebíčku a modro. Kouknu doleva k nebíčku a tu najednou lapám po dechu. „Kami, vstávej a pojď sem, to musíš vidět !“ Přestože Kamča ráda spí, vystřelila z postele jako kulový blesk.

„Koukni na tu krásu“, ukázal jsem vlevo k obloze.

„To je nádhera !“                                             

„To je“, řekl jsem.

Objali jsme se a koukali na alpský vrchol zalitý sluncem. Vypadal jako zlatý dračí zub.

Na nic jsme nečekali a uháněli jsme na snídani s plánem na výlet.

„Půjdeme na nějaký pořádný trek (tůru)“, řekl jsem při snídani. „Já jsem pro“, řekla Kamča.

Tak se stalo, že jsme se krásně nasnídali a v devět byli perfektně připravení na pořádný výšlap. Vzali jsem vše potřebné a já nesl i speciální vybavení jako stativ, fotoaparát, dalekohled, pořádné pohory, které byly velice bytelné, ale také velice těžké, a batoh s apgrejdem oblečení pro případ, že by se počasí pokazilo. To, proč popisuji, jak jsem byl vybaven, vyplyne později.

Šli jsme šlapeto (pěšky) k jednomu z nádherných vrcholů a cesta byla jako z pohádky. Nádherná údolí, lemovaná vysokými skálami. Všude nádherně čisto. Kdybych si nebyl jistý, že jsem naživu, myslel bych si, že jsem v nebi a že zanedlouho narazím na nebeskou bránu.

Myslím, že jsme ušli tak 12 km, když jsme přišli k lanové dráze, která nás měla vyvést až k samotnému vrcholu. Zaplatili jsme si cestu jen nahoru s tím, že nazpět půjdeme pěšky. Tento nápad se zrodil poté, co jsme zjistili cenu za lanovou dráhu. Koupili jsme lístky a už jsme stoupali vzhůru. Další úchvatný zážitek. Z minimální hloubky se pod námi najednou otevřela propast, do které by pád znamenal jistou smrt. Patnáct minut jízdy znamenal přesun z jarního údolí do výšky kolem tří tisíc metrů, kde bylo hojně sněhu.

Bylo to ohromné. Počasí bylo slunečné a viditelnost fantastická.

Myslím, že jsme se kochali něco přes dvě hodinky a stále se bylo na co dívat.

Jsem spíše horal než-li beach boy (plážový chlapec) a tak jsem se na tu krásu nemohl vynadívat. Jenže přišel čas sestupu dolů.

Řekli jsme sbohem a šáteček a vydali se vzhůru dolů. A tady začíná příhoda beran.

 

Beran

 

Byli jsme na úplném začátku cesty dolů, když náš zrak upoutala jedna dvojice před námi. Byl to tatínek s asi šestiletou holčičkou. Původně chtěli udělat to co my, což byl sestup po vlastních nohou, ale měli malinkatý problém. Nedaleko se volně páslo stádo ovcí a mělo ve svém středu ješitného berana vola. V Rakousku jsou otevřené pastviny, které nemají žádnou hranici a tak si na výšlapech připadáte jako na Safari hospodářských zvířat. Když chtěl tatínek s dcerkou projít, beran začal jevit známky nevole. Vypadalo to tak, že se přiblížil k oné dvojici a začal lehce strkat do dítěte, které se pochopitelně rozbrečelo. Dvojice zvolila ústup a cestu dolů lanovkou.

Ještě dnes si pamatuji Kamču, která řekla: „To je ale rozmazlená holčička, vyvádí kvůli jednomu beranovi.“

Kdyby tenkrát věděla, co nás čeká, asi by svá slova vzala zpět.

Najednou jsme se na cestě před stádem ocitli sami. Nikde nikdo. Jen stádo ovcí a beran vůl,   který si vzal do hlavy, že my prostě neprojdeme

Byli jsme sami a beran se začal blížit. Byl to statný kus.

Zvolil stejnou taktiku jako na předešlou dvojici. Přiblížil se a začal do nás strkat. Najednou jsme ucítili, jakou sílu to tupé zvíře má. Kamča byla značně pobledlá. Beran ucítil, že máme slabinu a začal na Kamču útočit. Bylo to doslova jako na býčím zápase. Beran zapomněl, že je beran a proměnil se v býka. Začal hrabat přední nohou, sklonil hlavu a rozběhl se.

Netakticky jsme ustoupili na louku. Tam byl králem beran. Beran vyčkával a nám se klepala kolena. Chvíli jsme hráli na honěnou. Jenže jak jsem byl obtěžkán věcmi, docházely mně síly, a Kamča ? Byla na tom zle. Měla veliký strach. Když se beran přiblížil, ze strachu si sedla a chránila si tělo. To berana povzbudilo. Vzdálil se a zaujal útočnou pozici. Jeho noha zahrabala a beran vyrazil jako střela.

Bohužel se zastavil až o Kamčinu kostrč. Kamča začala brečet, bolestí, strachem, prostě vším. Beran se postavil a pohledem naznačil, že teď je řada na nás.

Zmobilizoval jsem všechny síly a připravil si do ruky dalekohled ruské výroby. To berana zaujalo a vyrazil na souboj. Než stačil dokonat dílo zkázy, zasadil jsem mu těžkou ránu sovětským výrobkem. To rozhodně nečekal.

Odběhl na tři metry a měřil si mě pohledem. Jako by se mu honilo hlavou: „Sakra, to snad bude taky beran.“

Na nic jsem nečekal a řekl jsem Kamile, aby vyrazila dolů. „A co ty ?“, pípla Kamča. „Já ?“ To byla dobrá otázka, ale ve špatný moment. „Já to zvládnu“, řekl jsem a začal jsem upoutávat pozornost berana na sebe. Podařilo se. Běžel jsem loukou nahoru a beran za mnou. Najednou jsem zapadl v nějaké jámě po kolena do sněhu, díky bohu beran zapadl taky, což mně určitě ušetřilo pořádnou ránu. Kamilu jsem viděl, jak celá zdrcená spěchá dolů a křičí hilfe, hilfe. Netrvalo dlouho a zmizela celá. Zůstal jsem nahoře jen já a beran.

Musím na cestu, blesklo mi hlavou. Jsou tam kameny, kterých jsme si prve nevšimli. A tak jsem v nestřežený okamžik ze zbytků sil sprintoval na cestu. Zvíře mi bylo v patách. Hned jak jsem se ocitl na cestě, popadl jsem první kámen a mrštil jím po zvířeti. Metáním kamenů jsem si držel zvířete od těla. Bohužel se beran nechtěl vzdát. Tu jsem si všiml, že po cestě přichází další dvojice. Najednou se beran ocitl přesně uprostřed cesty mezi mnou a novou dvojicí. Zůstal stát a přemýšlel, koho že si to vybere. Na jeho výběr jsem kašlal a dal jsme nohy na ramena. Běžel jsme a cesta se stáčela. Najednou jsem uviděl dřevěnou bránu, která mohla berana zastavit. A tu mě napadlo, že jsou tam se šíleným zvířetem další lidé a vydal jsem se zpět, abych jim nějak pomohl. Dvojice byla lépe vybavena. Měli teleskopické hole, ty, co jsou teď v módě. Vypadají jako hůlky od lyží, ale používají se k chůzi. To jim ušetřilo možné komplikace. Mladík kolem sebe švihal holí jako nějakým mečem a to berana drželo v úctyhodné vzdálenosti. Houkl jsem na dvojici a anglicky jsem jim vysvětloval, že je kousek od nich brána. Nerozuměli ani slovo. Na cestě se objevila další skupinka a scénář se opakoval. Beran znovu a znovu útočil a bylo mu všechno jedno. Nejlepší moment, který jsem zažil, byl výprask, který beran vyfasoval od poslední skupinky.

Statný mladík, na kterého beran zaútočil, dal beranovi kravatu (chmat) a kamarád, co šel s ním, berana teleskopickou hůlkou zmrskal. Bohužel ani po tomto výprasku beran nerezignoval a vyprovodil nás všechny až do další stanice lanovky.

Když jsem přišel do stanice, nikde nikdo.

Kde je proboha Kamča ?

V duchu jsem ji viděl, jak někde běhá po alpských vrcholcích jako zbloudilá ovečka. Co budu dělat ? Německy neumím. Jak to budu všechno vysvětlovat. A tak jsem si sedl ve stanici a přemýšlel, co podniknu dál. Zhruba po půlhodině přijela kabinka a v ní Kamča. Byla celá hotová, ale šťastná, že jsem naživu a v pořádku.

Při zpáteční cestě jsme moc nemluvili, ale vše už probíhalo v klidu. Jen v jeden moment Kamča opět zbledla, to když jsme na cestě uviděli volně se pasoucí koně.

 

Amálka je březňáček a je tedy ve znamení berana. Zatím se její znamení projevuje především v chování. Je opravdu tvrdohlavá jako výše popsané zvíře.

 

 

Koukejte, stojím a ……………………………sláva, já chodím !

 

Vraťme se však zpět do týdne po našem dánském výletu. Hned v pondělí jsme já a Amálka vyrazili na hřiště, abychom se dozvěděli, co je nového u Amálky kamaráda Zdendy. Jak jsme přijížděli k hřišti, už z dálky nám mávala teta Markéta.

„Ahoj Amálko, tak jak jste se měli ?“

„Bezvadně !“, řekl jsem místo Amy.

A táta mluvil a kecal a hovořil, aby na nic nezapomněl.

Jak jsme tak povídali a děti si hrály, najednou teta vybafla: „Heleď, strejdo, co máme nového. To budeš koukat, co jsme pořídili“. A taky že jo. Koukal jsem jako slon na mravence, kterého uviděl na tři metry ve vysoké trávě. Teta Markéta vybalila dětská kolečka. Takové ty, co se v nich vozí hnůj nebo malta. Byly hezky barevné a naši Amálku hned zaujaly. A zaujaly ji natolik, že je najednou měla v ruce. A díky tomu, lidičky zlatí, ta holka stála úplně sama ! Stála dobré čtyři minuty, než si všimla, že stojím před ní a že jásám. Potom udělala bác, jak sama okomentovala svůj volný pád do trávy.

Hned zkoušela vstát znovu a znovu a pokaždé, když se jí to podařilo, byla nesmírně šťastná a z radosti si sama tleskala.

Teta Markéta se jen usmála a poznamenala, že nám ta pohoda s nehybnou Amálkou končí. A měla pravdu.

Po radostné události, kdy nám Amálka začala stát, jsme každý den očekávali, že první krok na sebe nenechá dlouho čekat.

Jenže Amálka je velice přemýšlivá a tak než něco udělá, svolá ve svém mozku malé myšlenkové grémium, se kterým se radí co a jak.

Myslím, že vím, co prožíval kosmonaut Armstrong, když vstoupil poprvé na měsíc. Díky naší dceři jsme tento pocit mohli prožít také.

Uplynul týden od doby, kdy se Amálka prvně postavila. Máma přišla domů z práce a jak to tak děláme, sedli jsme si v obývacím pokoji na zem a povídali jsme si o tom, jaký kdo měl den.

Najednou se Amálka odpoutala od vesmírného modulu Táta. Překonala zemskou přitažlivost a velice nejistým krokem se vydala k mámě, která byla vzdálená na tři kroky.

Seděli jsme v úžasu a vychutnávali první kroky naší malé šikulky. Chtělo se nám jásat, ale v obavách, že by se Amálka lekla a upadla, jsme radost nechali propuknout, až se malá pevně spojila se základnou Mamka.

„Tak sláva, Amálko, ty už chodíš !“             

   

„To je paráda !“, a tleskali jsme jako kdyby malá vyhrála Wimbledon.

Amálku pochvala posilnila a tak se vydala po našem obýváku na pochod Praha-Prčice.

Malá byla šťastná. Najednou jsme ji nemohli udržet, tu ťapkala vlevo, tu vpravo, všude jí bylo plno. A když si ji přitáhla zemská přitažlivost, jen řekla „Bác“ a hned se zase snažila vstát. Pády ji neodradily, vždy znovu vstala a to sama bey naší pomoci. Nevěřícně jsme na ni koukali. A takhle to trénovala do doby, než jí nožičky samy vypověděly službu.

První krůčky - nesmírně hezká chvilka. A byla o to krásnější, že si Amálka tuhle velkou chvíli načasovala na dobu, kdy jsme byli všichni tři spolu. Byli jsme s mamkou šťastní ! Jen naše pohledy naznačovaly, že tímto dnem skončila etapa želva a začíná nová s názvem torpédo.

Okamžitě jsme odeslali všem blízkým es em es zprávy, že je Amálka konečně na vlastních nohou.

Tak ať Ti to, Amálko, hezky šlape !!!

 

Plínobraní

Velice dobře si pamatuji, jak nám paní doktorka, ke které s malou chodíme, říkala, že čím starší dítě, tím menší spotřeba plín. Mámové a taťky, tak na takové informace pozor.

Nevím, jak by nám paní doktorka vysvětlila, že nám v Amálčině věku 15ti měsíců 52 plín vyjde na týden a kousek a to jen tak, tak. Je totiž neuvěřitelné, kolik ta naše holka přijme denně tekutin. Pije jako automobil o velikém obsahu. Samozřejmě že jsme rádi, protože příjem tekutin je velice důležitý, ale na druhou stranu to značně leze do peněz.

Každé ráno měníme pěkně těžkou plínu bombers, což je logické, protože noc je dlouhá a někam ty tekutiny z těla musí. Ale hned jak ji plínu vyměním, netrvá dlouho a jsme v depu znovu. Ne proto, že by snad Amálka bombers stihla pročůrat, ale proto, že se jí do čisté plíny kaká mnohem líp.        

Tak to už je od rána plína číslo dvě.

Abych to neměl jednoduché, musím Amálku přebalovat ve stoje. Důvod je jednoduchý, když ji chci přebalit a položím ji na záda, začne vyvádět jako nějaký brouk, kterému jde o život. V lepším případě se Amálka zbaví plíny i mě a běhá po bytě nahá. Nevím, jestli čeká, že se proměním v Pampalínyho a začnu ji lovit. Fakt je ten, že po akci přebalování jako lovec Pampalíny vypadám. To si totiž kroutím na hlavu zpocený kapesník přesně jako mnou zmíněný animovaný kolega.

Měli jsme na tohle téma rodinnou poradu a na základě různých faktů jsme se rozhodli, že pro malou pořídíme nočník.

Při jedné trestné výpravě do centra města jsme navštívili obchod s dětským zbožím. Mamka utratila 30 minut výběrem dětského záchodu a dvě stovky za krásně modrý hrací nočník s usmívajícím se medvídkem Pú. Mimochodem nechápu, proč dali Angličané této roztomilé postavě tak hrozné jméno. Totiž abyste tomu rozuměli, když děti v Anglii chtějí udělat bobeček, řeknou, že chtějí udělat Pú.

  A tomu věřte, protože tahle informace je přímo od jedné anglické rodinky.

Hrnec byl doma a čekal, až se o něj začne Amálka zajímat. Celkem dlouhou dobu se na něj jen prášilo. Pravda, trochu jsme s ním trénovali, ale zatím se nám příliš nedařilo. Amálku jsme naučili říkat aa. Měl to být smluvený signál, když se malé chtělo na stranu. Pomalu to začalo fungovat. Vždy když se Amálka vyčurala do plíny, řekla aa. Bylo to fajn, ale vždy to řekla až po úkonu samotném. Samozřejmě jsme ji chválili, jenže jak to udělat, aby slovo aa použila v kombinaci s nočníkem. Několikrát se stalo, že jsme Amálku nechali nahou a čekali na svou šanci. Mnohdy to dopadlo jako v následující případu. Nahá Amálka zvolala aa a my rodiče jsme jako smyslů zbavení běželi pro nočník. Milou Amálku jsme posadili a čekali jsme, co se bude dít. Nedělo se nic.

A co by se jako mělo dít ?

Nic.

Opravdu nic ?

Opravdu nic.

A ono se vážně nic nestalo. Na dně nočníku nebyla ani kapička, natož bobek. Jenže protože bylo těsně před koupáním, bylo nám líto dávat novou plínu, a tak jsme nevyčuranou Amálku nechali jen tak bez bombers. To ale byla blbost.

V nestřeženém okamžiku vykouzlila v obýváku na linu malé jezírko, kterému chyběly snad jen zlaté rybičky.

Zatím se nám akce nočník vážně nedaří, ale snad se nám blýská na lepší časy. Začali jsme Amálce hlásit naše návštěvy WC.

Něco jako „Amálko, mamka jde dělat aa“ a nato vzala mamka Amálku i s nočníkem a posadila ji naproti svého trůnu. A tak to společně trénujeme.

Dostavil se i první úspěch.

Scénář byl dosti podobný tomu, který jsem již popisoval. Holky seděly naproti sobě a dělaly aa. A jak tak seděly, najednou se pod Amálkou rozezněl nočník. Malá koukala a řekla aa. „No sláva !“, zvolala mamina, „Ty jseš ale šikulka.“ Ukázali jsme jí její výtvor a pak šup s ním do záchodu. Ještě nezbytné pápá a první nášup do nočníku zmizel v útrobách WC.

Může se zdát, že to byl celkem povedený výsledek našeho snažení naučit Amálku, jak to s nočníkem funguje, jen kdyby pro nás Amálka neměla ještě ten večer připravené překvapení.

Po takovém úspěchu jsme nemohli očekávat, že nás za necelou čtvrthodinu obohatí o mnohem větší poklad.

Ještě ten večer jsme jí začali plně důvěřovat a nechali jsme ji hezky větrat, konec konců aa pochopila, tak čeho se bát.

Jak se tak Amálka proháněla po obývacím pokoji nahá, najednou zvolala papat.

„Táto, přines z kuchyně jogurt“, zvolala máma, „malá má hlad“.

„Jo, jo“.

„A prosím tě, rovnou ji nakrm, chtěla bych se v klidu navečeřet“.

Bylo nesmírně těžké nahou Amálku odchytit a nakrmit a tak jsem ji krmil jogurtem ve stoje. Po pár lžičkách jogurtu se Amálka začala pekelně soustředit. Bohužel jsme si toho ani já ani mamina  nevšimli a to byl trest.

Najednou vedle stojící Amálky ležel pěkný bobek, no ne zrovna bobek, ale pořádný boban.

„Amálko, jak to že jsi si neřekla, že chceš dělat aa ?“ Malá chvilku koukala a pak nám ukázala všechny zuby, doširoka se  usmála a řekla aa.

Někdy si myslím, že nám to ty děti dělají naschvál a ony to naschvál určitě dělají. A tak nám nezbývá nic jiného než pořádná dávka humoru a trpělivosti.

V současnosti máme spotřebu plín tak 5 až 6 na jeden den a nelepší se to. A nočník ? Zatím mlčí, ale určitě ví, že jeho čas jednou přijde. Snad brzy.