Červenec 2007

 

 

 

Dovolená na rodičovské dovolené.

 

Asi jako všichni pracující, tak i rodičové na er déčku (rodičovská dovolená) se těší na léto a prázdniny, které jsou ve znamení dovolených. Nejinak tomu bylo i u nás. Vidina toho, že budeme všichni tři spolu, byla něco jako pohádka.

Koncem června jsme vyrazili na svou první dovolenou s Amálkou.

Letošní volníčkování jsem vymýšlel já táta a navrhl jsem Hřensko, kterému se také přezdívá Českosaské Švýcarsko.

Dovolenou jsme se rozhodli prožít  ve společnosti mojí sestry Martinky a jejího přítele Zdeňka. Měli jsme s nimi pěknou zkušenost a tak, když jsme přemýšleli, jestli pojedeme sami nebo s někým, oslovili jsme tuhle mladou pohodovou dvojici.

Na internetu jsme objevili ubytování a to pronájem celé chaty ve vesničce Růžová nedaleko Hřenska. Chata se jmenovala U Malíře. Už na poslech to znělo romanticky. Zjistili jsme si nejrůznější informace o tom, co v oblasti Hřenska můžeme prožít, a nebylo toho málo. Náš program rozhodně nevypadal na nudu v Brně.

Drobínek se nám zkomplikoval odjez, protože den před odjezdem musela mamka pracovně pryč a tak přípravy zůstaly na mně.

Byla sobota ráno 5:15,  musel jsem se štípnout do ucha, jestli se mně zvuky vycházející z ložnice nezdají.

Nezdály.

Ta malá jezinka stála v postýlce a dělala to svoje mm, mm, mm. Celý pátek jsem se připravoval na sobotní finiš balení a to malé milé monstrum vstane ve čtvrt na šest a všechno mi nabourá.

Moje vize kvalitní přípravy vzala za své. Mamka si na cestu k obědu vybrala řízky, čímž mně to pěkně zavařila.

Představte si mě jak mám ruce špinavé od troj obalu a kolem nohou je jako anakonda omotaná Amálka. Naprosto šílená kombinace.

Přes tyto malé technické překážky jsem řízky udělal, čímž jsem měl splněno, aneb láska opravdu prochází žaludkem. Mamča přišla, viděla, pochválila a tak se mohlo jet. V 11:00 hodin středoevropského času jsme vyjeli směr Ústí, Děčín a náš cíl.

 

Náš okřídlený šíp se pod tíhou zavazadel pořádně potil. No tak, Pepino (jméno našeho vozu), to zvládneš. Nevím, co si o tom povzbuzování  myslela Pepina, ale i přes svůj pokročilý věk se snažila.

Cesta nám vesele ubíhala a Málče spinkala jako Růža. Asi po hodince a půl se malá probrala, to jsme zrovna projížděli kolem Ústí. Teda řeknu vám, to bylo maso. Možná že když Jules Verne psal Ocelové město, bydlel nějaký čas v Ústí. V každém případě je to město brekeke. Ale věřím, že Ti, co se tam narodili, ho mají rádi a tak to mosí byť.

Pak jsme projeli Děčín, ale to jsem zrovna mrknul  , tak nevím, jestli to byla stejná hrůza nebo tam bylo něco pěkného.

V Děčíně jsme na druhý pokus odbočili směr obec Růžová. Velice hezká vesnička, jen jsme se nějak nemohli trefit do té naší chaty. Bylo čtvrt na tři a naši mladí společníci nám napsali es em es, že jsou na chatě. „Fajn, a kde ta chata jako je ?“, honilo se nám myšlenkami i pusou.

„Tak jim zavolej, táto“, řekla Kamča.

„Já bych hrozně rád, ale nemám signál“.

Jezdili jsme křížem krážem, až nám v jedné zatáčce vběhl pod kola místní domorodec. Ještě že Pepina nerada vozí černé pasažéry.

„Dobrý den, hledáme chatu U Malíře číslo popisné 75“. „ U malíře?“, chlapík rozmýšlel.

„Já tu bydlím dvacet let, ale tuhle chatu neznám“. „U malíře“?

„No, majitel je malíř“.

„Jó, tak to bude pan Strnad“.

No sláva, chlape, a to jsi to nemohl říct hned? Byli jsme od chaty 20 metrů. Prostě někdy to nejni žádná prdelka najít objekt, co jste si vybrali. Hlavně že jsme to nakonec našli.

Hnedle mezi vraty jsme potkali naši omladinu. „Tak jsme tady !“, zahlásili jsme. A dovolená může začít.

Finta fň 

 

Po příjezdu na místo činu jsme se přivítali s Martinkou a se Zdeňkem.

„Jak jste to našli ?“ zeptali jsme se Martinky. „My jsme trochu kufrovali“.

„No to my taky“, odpověděl Zdenda. „Naštěstí jsme se dovolali majiteli a ten nás navigoval.“

„A jak vypadal majitel?“

„To uvidíte. Oni na té chatě bydlí taky.“

„Cože? Vždyť psali, že je na pronájem celá chata.“

„No, to sice jo, ale prostě tam bydlí. Však uvidíte sami.“

Na internetu byl inzerát, že je chata k pronájmu celá. Docela nehezká finta Fň, poznamenal jsem.

Začali jsme ohledávat místo činu. To nebyla chata, ale dvougenerační dům, který měl samostatné dva vchody. Vyšplhali jsme kolem domu několik schodů do mírného  svahu a dostali jsme se do nádherné zahrady, která patřila k domu. Pane jo, Amálko, tak to je paráda, tady budeš moct řádit jak ti bude libo. Popis zahrady stojí za zmínku.

Přepychový trávníček, dvě parádní místa na grilování, jedno s altánkem. Pravda, nebyl sice dřevěný, ale zato byl pěkně natřený a to na modro. K tomu všemu tam byla pořádná houpačka, která byla vkusně natřená a to na modro. Dále pak modrý přírodní bazének a lavička, která byla opět v modré barvě. Musím říct, že mistr malíř musí být zatížený na modrou barvu a nebo je skalní fanda ODS. Jinak si to neumím vysvětlit.

Naším oddílem okupovaný prostor čítal velkou kuchyň se společenskou místností a do patra se šlo po schodech do dvou oddělených ložnic. Bylo to všechno zařízené dost chatařsky a po staru, což jsem tak nějak čekal.

Po krátkém odpočinku jsme se chtěli vybalit, přece jen jsme měli spoustu zavazadel. Objevili jsme značné množství skříní, jenže všechny byly na visací zámek a ty, co byly k otevření, obsahovaly obrovské množství nesmyslů.

No co, vždyť na tom nezáleží, stejně tady budeme jen spát a vařit. Hlavně že zahrada je pěkná a pokud se nezblázníme z mistrových obrazů, které jsou po celé chatě, bude nám tu fajn.

 

Výlety

Ještě v sobotu odpoledne jsme se rozdělili na dvě skupinky. První dvojice, Martinka a Zdenda, se dobrovolně přihlásila k prozkoumání okolí. Posádka ve složení Amálka, Kamča a Tom vyšla k internetem doporučené Indiánské osadě, která v blízkosti obce Růžová přes léto funguje.

Naložil jsem si Amálku do krosničky a vydali jsme se na cestu. Bylo příjemné počasí, hezky pod mrakem, a cesta nám pěkně ubíhala. Amálka se pohupovala v krosně a celou cestu nám pěkně žvatlala.

Když jsme míjeli polnosti, na kterých se pásli koně, křičela Amálka „kóň“.

Kochali jsme se krajinou a míjeli jsme kuželovitý kopec Růžovský vrch zvaný také Růžák. Je to velice zajímavý kuželovitý útvar z čediče, který je v ochraném přírodním pásmu. Místní jej občas nazývají

Děčínská Fudžijama.

Už z dálky jsme zahlédli indiánské Týpí (nebo Teepee, jak kdo chce, zkrátka původní indiánské obydlí). Trošku zarážející bylo, že stany čouhaly pouze dva.

„Jé, mamko, vzali jsme vůbec nějaké peníze“?. „ Co když tam bude čumné“?.

„Táto, nemáme ani floka. Tak se s nimi nějak domluvíme“.

„No jo, ale jak, vždyť jsou to divocí rudoši?“

„Táto, neboj, nějak to uděláme. Přinejhorším jim nabídnu tvůj skalp“.

„Hned jsem klidnější“.

Lehce jsme vtipkovali, až jsme přišli k indiánské osadě. Trošku nás přešel humor, protože pohled na osadu byl žalostný. Dva prázdné stany a stará kůlna s lebkou krávy. Celou kulisu dokreslilo stádo koziček a dva pasoucí se koně v důchodovém věku.

„Tak ti nevím, Kami, ale vypadá to, že se touhle vesnicí prohnal generál Custer. Hlásím, po rudochovi ani stopa.“

Na závoře při vstupu do vesnice jsme našli nápis: „Byli jsme tu.  Hauk. (indiánsky domluvil jsem).“

A já se tolik těšil na svého prvního rudocha v Čechách. Snad příště, až velký Manitů odloží whisky, kterou mu dal do ruky bílí muž, snad zase uvidíme u obce Růžová indiány.

                        

Výše popsané nebylo samozřejmě důvodem toho, že jsme neviděli Indiány, ale to by nebyla taková sranda.

Důvod byl jediný a to tento:  

Z technických důvodů zavřeno.             

 

Už v sobotu večer zasedla při světle ohně táborová rada. Řekli jsme si návrhy na výlety, aktivity a plán na nějaké to vaření. Nikým nečekán objevil se pan domácí a nepřicházel s prázdnou. Nesl si slivovičku na přivítanou. Nikdo moc nepijeme, ale tohle se nedalo odmítnout. Slivovice byla jako živá voda.

Pohárky jsme vyprázdnili a mistr Strnad nám popřál hezkou dovolenou. Zasedli jsme zpátky k ohni.

Pod tíhou špekáčků v břiše se to velice špatně přemýšlelo. Aby taky ne. Ale pivo je na trávení fajn a tak jsme po rozjímání u ohně venku pokračovali v plánování u krbu vevnitř.

Oheň je krásný tichý společník a máme jej opravdu rádi a tak se stal tradicí a večerním rituálem po celou dobu našeho pobytu pod Děčínskou Fudžijamou.

Aktivit, které se nám nabízely, bylo spoustu. My rodiče jsme ovšem byli dosti limitovaní naší milovanou koulí u nohy (Amálkou). Bylo nám jasné, že letos budeme muset provozovat mototuristiku. Což v našem případě znamenalo přiblížit se k cíli a pak procházkou dobít vrchol.

Hned na začátku jsme si s mláďatama Marťou a Zdendou řekli, že se na sebe s putováním po Hřensku nebudeme vázat, protože s námi by toho moc neviděli. Přece jen má Amálka nějaký režim a ten jsme chtěli dodržovat, alespoň nějak přibližně.

V neděli ráno jsme se nasnídali a šli jsme si každý za svým cílem. Martinka a Zdenďák vyrazili přímo do Hřenska na túřičku a my se rozvalili na zahradě s plánem, že až se Amálka probudí, uděláme si výlet k Dolskému mlýnu, který byl postaven roku 1515 a je znám především díky pohádce Pyšná princezna. Mimochodem tento mlýn má svou tajemnou legendu.

Jedna z pověstí vypráví tragický příběh, který se měl odehrát někdy v 16.století. Jediný syn odešel ze mlýna do světa. Po dlouhých letech jednou večer zaklepal na vrata mlýna záhadný cizinec, jehož tvář se skrývala pod plnovousem. Požádal o nocleh a předem štědře zaplatil. Mlynář s mlynářkou v noci bohatého muže zabili, oloupili a mrtvolu zakopali v lese. Druhý den přijeli sedláci s obilím a vyptávali se, zda již viděli svého syna, který se z cizích krajů vrátil jako boháč. Prý povečeřel v hospodě a rodiče chtěl překvapit. Mlynář se oběsil, mlynářka skočila do náhonu a duch zavražděného syna prý okolím bloudí dodnes. (viz net info)   K mlýnu doporučuji procházku v noci.

Přes den je to celkem pěkný ťap, ťap výlet s možností navštívit romantickou vyhlídku,která je po cestě a stojí zato.

 

Cestou k vyhlídce objevila mamka v lesním porostu borůvky a jako v modlitbách klekla na kolena a začala je sbírat. Když v krosně doposud sedící klidná Amálka uviděla mamču na kolenou, velice ji to zaujalo. Zase se v ní probudil jakýsi čertík a začala se v krosničce vzpouzet. Bylo to takové malé ródeo, kdy jsem byl jako býk a Amélie kovboj s pořádně ostrými ostruhami. Naštěstí mamku napadlo uplatit zběsilého kovboje borůvkama a to se vyplatilo. Jen co si Amálka vzala do pusinky borůvku, řekla mňam a přestala mě kopat do zad. A tak jsme celou cestu Amálku krmili borůvkama, které nám zajistili celkem pohodový výlet.

Vrátili jsme se kolem šesté večer, udělali si večeři, zapálili v krbu a den byl v háji. Dovolená se rozjela parádně.

 

 

 

Začátek týdne jsme přivítali zaříkáváním počasí. „Pondělí, pondělí, co nám nebe nadělí“. I takto by má oblíbená moderátorka předpovědi počasí pí. Alena Zárybnická mohla začínat stejnojmenný pořad, kterým již několik let štve i baví televizní diváky. Pohled z okna naznačoval, že z oblohy můžeme očekávat cokoliv, třeba UFO, jen ne slunce.         

Za cíl výletu jsme zvolili společný velice lehký trek, který začínal přímo v Hřensku. Jak mnozí tuší, rozhodli jsme se pro Edmundovu stezku, časově i náročností vhodnou pro rodinu s dětmi.

Náš malý polský zájezd se vměstnal do našeho okřídleného šípu a na čtyřech kolech jsme vyrazili k výchozímu bodu našeho pondělního putování. Někteří z vás jistě namítnou, že jet autem v tak krásném prostředí je na kriminál, ale když máte prcka, kterému je patnáct měsíců, je lepší použít povoz.

Ostatně já si myslím, že jsem si to pojíždění Pepinou odčinil jinak. Jak jsem popisoval naši krásnou zahrádku, zmínil jsem se o modrém bazénku. Již první den jsem si všiml, že si bazén nedobrovolně oblíbili broučci Tesaříci. Já totiž miluji všechnu havěť a obzvláště pak bjoučky. Každé ráno, hned jak jsem vstal, tak jsem vzal záchranný kruh a šel jsme se podívat, jestli se náhodou nějaký brouk netopí. V jednu chvíli jsem si připadal jako Mitch Bjukenen z pobřežní hlídky, jen mi chyběly ty červené sexy šortky.

Věřte nebo ne, ale já jsem každý den zachránil minimálně jednoho brouka. Za svůj pobyt jsem nezaznamenal ani jedno úmrtí a v technice oživování jsem byl nejlepší. Obzvlášť technika dýchání z úst do úst mi šla velice dobře. A tak jsem měl na konci pobytu na svém kontě osm zachráněných brouků.

Ale nechme brouky broukům a vraťme se k našemu výletu.

Už cesta do Hřenska byla velice hezká. Míjeli jsme spoustu pískovcových útvarů, které připomínaly zkamenělé obry, opice a jiná stvoření. Stačí pustit uzdu fantazie a je to.

Z fantazie do reality nás vrátil chlapík na parkovišti. Přišoupal se k nám a povídá: „Tak kdo z Vás je ministrem financí? “. „Co je ti po tom, dědo“, odpověděl jsem v duchu.

„Na jak dlouho to chcete?“

„Asi na tři hodinky“.

„Tak to bude 90.-Kč“.

A než jsme se vzpamatovali, běžel chlápek z parkoviště mazat med klem huby právě přijíždějícím Němcům.

„Tak to se vyplatí, poznamenal jsem“.

Cena, kterou jsme zaplatili, byla celkem drsná, bohužel je tento nešvar rozšířen na celou oblast Českosaského Švýcarska. Když teď o tom přemýšlím, tak je to asi v pořádku, přece jen jsme v chráněné oblasti. Ale na druhou stranu by mě zajímalo, kam třeba finance z parkovného putují. Do zlepšení služeb asi ne. Samotné Hřensko jako obec vypadá dost zanedbaně. Jediní, kdo vypadají neuvěřitelně spokojeně, jsou Vietnamci, kterých je tu opravdu pěkná hromada. Jsou rozeseti po celé hlavní trase Hřenskem a čekají na své zákaznické oběti z bývalé NDR. Zboží mají vskutku luxusní. Od trpaslíků, přes Sněhurky, až po koně v životní velikosti.

Polkli jsme hořkou pilulku parkovného a šli zaplatit vstup do Edmundovi tiché soutěsky. Přicházeli jsme k pokladně a s úsměvem na rtech jsme očekávali vstupné.

„Dvacet korun na osobu, to je pěkná lidovka a  naše Málčí je zadarmo“, zvolal jsem. Paní v pokladně vypadala, že kdyby měla bazuku (vojenská zbraň určená ke zničení tanku), určitě by ji použila.

Dobrých třicet minut jsme šli pěknou stezkou kolem říčky Kamenice. Amálka se nesla jako princezna na svém nejoblíbenějším velbloudovi.

Kochali jsme se krajinou a zkoumali ptáky, kteří na řece lovili, aby uživili hladové krky. Netrvalo dlouho a přišli jsme k Tiché soutěsce.

Něco k historii obou soutěsek. Kdysi dávno (v roce 1877) uzavřelo pět dobrodruhů sázku. Na třech vorech vypluli z Dolského mlýna do míst, kterým se tenkrát říkalo „konec světa“. Posádky vorů se bez úhony dostali až do Hřenska a tak byl položen základ využití soutěsek jako turistické atrakce. Kníže Clary-Aldringen povolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na 200 dělníků upravovalo soutěsky, aby se zanedlouho otevřeli veřejnosti. (podrobnější info. Net)

Obě soutěsky jsou stále přístupné a to na lodičkách. Neváhali jsme a zakoupili si lodní lístek na loďku, která vypadala jako několik let potopený Titanic.

Za padesát korun na hlavu nám byl přidělen vtipný průvodce, který je zmiňován ve všech brožurkách.

Bylo mu něco přes dvacet a neustále používal vtipy o tchýních a to přesto, že sám dozajista neměl s vlastní tchýní co dočinění. Tak si představte jaká to byla nuda. Edmundova soutěska ticha byla ta tam. Chvilku jsem měl chuť dát mu padesát korun navíc, aby zavřel pusu a my si to všechno mohli v tichu vychutnat. Jenže vzhledem k tomu, že pade stála jen cesta tam, nechal jsem mladíka žvanit a svou peněženku mlčet.

Mimochodem to, že máme jen jednosměrný lístek, jsme zjistili až na lodi. Kdybychom chtěli lodičkou zase zpátky, museli bychom si koupit zase lístek za pade. Jen jsem přemýšlel, jestli by byl výklad zase tak vtipný. Uznejte, že zaplatit 100.-Kč na osobu za 30 minut jízdy a trochu přihlouplých keců je docela mazec. Tak jsme se rozhodli, že na divokou soutěsku půjdeme jindy a zpátky půjdeme ťap, ťap pěšky.

Byli tři hodiny a Amálka začala protestovat. Právě když jsme dorazili k rozcestí. Cesta zpátky 3,5 km. To se Amálce značně nelíbilo. Nabídla se cesta jít do obce Růžová za mnohem menší vzdálenost a to 1,5 km. Jenže co s naším okřídleným šípem? Svolali jsme poradu a hlavní štáb rozhodl, že se rozdělíme. Protože mladí byli bez závaží, obdrželi od nás klíče a vydali se delší trasou k autu. A my?

No my šli tou kratší, to dá rozum.              

Čekal mě sice s Amálkou pěkný stoupák, ale vidina brzkého návratu na základnu byla lákavá a konec konců nám ani nic jiného nezbylo.

Musím říct, že jsem domů přišel docela utahaný, protože se ten malý drobeček Amálka pěkně pronesl, ale až na pár detailů jsme se měli jako králové.

Na úterý byla předpověď počasí malinko horší a tak jsme se rozhodli ke společnému výletu do Německa, které je co by kamenem dohodil. Naším cílem bylo městečko Bad Schandau, které je sice malinké, ale má velice krásné lázně o kterých bude ještě řeč.

Tentokráte jsme osedlali Zdeňkova oře, který je v mnohem lepší kondici než naše Pepča, a vyrazili jsme.

Znovu jsme projeli Hřensko a zanedlouho jsme projeli státní hranicí. Vše bylo v pohodě, dokonce nám Němečtí celníci popřáli viel Spaß, něco jako užijte si to.

Když jsme přijeli do Bad Schandau, hned jsme zamířili k lázním Toscana Therm, abychom omrkli situaci a věřte, že lázně vypadaly senzačně. Venkovní bazén s vyhřívanou vodou, uvnitř několik bazénů s různými vířivkami a dokonce bazén se slanou vodou. Hned jsme obdrželi letáčky a to i v českém jazyce. Nějaký zaměstnanec uslyšel češtinu a hned nás všechny zasypal letáčkama, ze kterých jsme se dozvěděli vše potřebné. Přesto jsme si jako jeden muž řekli, že lázně necháme jako samostaný výlet na jiný den.

Zamířili jsme do centra, které jsme našli v rekonstrukci. Tohle městečko je vskutku malé, ale je uznáváno jako nejstarší lázeňské město v Sasku, kde byl už v 18.století objeven léčivý pramen. Dr. Kneipp pak lázně proslavil svými léčebnými kúrami. Čeho jsme si ale hned po přejezdu hranic všimli byla úprava domů a zeleně. Oproti nám to byla paráda. Na jeden neopravený dům v Německu je snad deset neopravených v Česku, alespoň tak se nám to zdálo. A co se týká provozu na silnici? To nepotřebuje komentář. Jezdí jako opravdoví řidiči. No stres.

Po obědě, který jsme měli s sebou a který jsme snědli u pěkné promenády kolem řeky Labe jsme se rozhodli navštívit nedaleko ležící město Pirna.

Tohle hezké městečko jím taktéž protéká Labe bylo již na první pohled k pokoukání. Město má bohatou historii i když se na něm podepsala třicetiletá válka bylo v držení Švédska. Také v období Rusko Francouzské války v roce 1813 toto město mělo svůj význam. V roce 1813 se Napoleon I. pokusil ještě jednou vybudovat Sonnenstein jako pevnost a znovu pobýval v Pirně. Je zde dům ve kterém Napoleon strávil noc. Jestli sám to nevím, to ví pouze zdi tohoto domu a duch svatý.

Počasí se tak nějak honilo a nám na čerstvém vzduchu nějak vyhládlo, proto nám osud postavil do cesty pěknou kavárnu kde jsme si po krátkém rozmýšlení dali úplně úžasné vafle s horkými třešněmi, polité likérem.

A touto sladkou tečkou bych se rozloučil s Německem.

 

Ve středu jsme se opět rozdělili na dvě skupinky s tím, že mladí vyrážejí na túrování a my se rozhodli pro Děčínskou Zoo. Udělali jsme si svačinu a vyrazili za divou zvěří v klecích. Cesta do Děčína trvala zhruba dvacet minut a než jsme nasedli do auta, už jsme z něj zase vystupovali, tak krátké se mně to zdálo.

Jen co jsem otřel nohu o parkoviště přispěchal mládenec, že chce parkovné. No fajn. Klučík odcupital do boudičky a já se rozhlédl po parkovišti, kterému se snad ani parkoviště nedalo říct. Byl to plac pod vysokými stromy a kolem dokola lesopark. Na jednom z těch vzrostlých stromů visela cedule. „Upozorňujeme majitele vozů, že se zde uvolňují větve. Za vzniklou škodu nebereme zodpovědnost.“

No má úcta, řekl jsem si. Tak, Pepinko, hodně štěstí, protože jestli ti na kapotu spadne kus těhle stromů, je s tebou amen.

Korunu tomu nasadil nápis na budce, která sloužila výběrčímu parkovného.

„Toto není hlídané parkoviště“.

Občas jsem zmatený, za co všechno vlastně platíme peníze.          

Zoologická byla v pohodě. Viděli jsme pořádného medvěda Grizzlyho, nakrmili pár prasátek, omrkli ptáčky a jiné opeřence a chlupatce. Když se ale řekne Děčínská zoo, tak si vybavím hlavně výběh pro divoká prasata. Myslím tím kance. To co jsem tam viděl za kance, to jsem neviděl nikde. To Vám byl divočák jak stodola, prostě obr a ne divoké prase. Bohužel, ty jsi, Amálko, velkou část zvířat prospinkala. Zaujal tě snad jen grizzly, kterému jsi úsměvně přes sklo řekla Míša. 

Ještě jsme si v zoo užili dětské hřiště, kde jsem jezdil s Amálkou na kladce, a dopřáli jsme si odporné klobásky za dlouhé peníze. Kolem třetí jsme jeli domů. Měli jsme slušný timing (čas) a proto jsme se rozhodli, že pojedeme vyzkoušet německé Toscana Therm lázně.

Od čtyř hodin odpoledne tam mají akci na vstupné a tak jsme toho náležitě využili. V pěkných šatnách jsme se pravda chvilku hledali, ale pak už nám nic nebránilo jít se rochnit. Bazén, na který jsme byli hodně zvědaví, nás nezklamal. Je to bazén s teplou slanou vodou. Krom toho se v bazénu mění barvy a hudba hraje i pod vodou. Perfektní tečku tomu všemu dělá kopule, ve které se podle hudby mění grafika. Je to takový malý relaxační zázrak. Atmosféra tohoto bazénu je nezapomenutelná. Pak je v areálu spousta bazénků s bublinkama, s protiprouidem a na plavání. To všechno jsme si vyzkoušeli ke vší spokojenosti.

Myslím, že jsme si středeční relaxaci užili a odjížděli jsme plní příjemných dojmů.

Ve čtvrtek nás potkalo to, co většinu lidí na normální dovolené v Čechách. Regulérně pršelo a my jsme byli nuceni zůstat doma. A tak jsme zatopili v krbu a využili ke čtení staré čísla časopisu Koktejl, které měl pan Strnad k dispozici pro rekreanty. Byl to takový lehce flákací den.

V pátek ráno jsme se domlouvali, že půjdeme zkusit Divokou soutěsku a pokusíme se ujít s Amálkou nějaký ten kilometr. Martinka a Zdenda vyrazili na kopec Růžák a tak nějak mi přišlo, že tu dovolenou pojali jako Japonci, rychlostí střely vidět vše. Rozhodně se dá říct, že to co v Hřensku vidět šlo, tak že viděli.

Já velbloud Tom jsem si nasadil krosničku a mamča mi do ní posadila poutníče Amálku. Opět jsme v plné polní vyrazili na druhou část soutěsky. Nutno říct, dítě, že na svůj věk vážíš jako malé slůně. Jen jsme vyšli za chalupu, začal jsem se potit jako dveře od chléva. Ještě že nejsou nějaké hrozné vedra, to bych asi nevydržel, honilo se mi hlavou. Dítě si na mých zádech spokojeně broukalo. Cesta vesele ubíhala a já ztrácel čím dál víc tekutin z těla. Přišli jsme na rozcestí a zaplatili vlezné. Zase za lidovku 20 .-Kč na hlavu. Minuli jsme nějakou dětskou skupinku z NDR a za chvilku jsme byli na stanovišti lodiček. Byl to takový přístřešek s lavičkou a telefonem, který věkem spadal do první světové války. U telefonu byl napsaný příkaz jednou zatočit, což jsme udělali. Dále tam stálo, že loď bude přistavena za deset minut. Chlap s loďkou měl zpoždění. Moc lidí z druhého konce nevezl. Aby taky jo. Tahle Divoká soutěska je o polovinu kratší a stojí stejně jako ta Tichá. Tak jsme zaplatili kilo a modlili se, aby náš průvodce nezačal o tchýni. Tomuhle už by se sice řeči o tchýni dali věřit, ale já si přál, aby mluvil o soutěsce a ono to vyšlo.

Na lodi jsme byli sami. Pán se představil a spustil hezký výklad. Ukázal nám to, co bylo zajímavé, ale hrozně rychle to uteklo a již jsme zase vystupovali z loďky ven. Amálka zvládla plavbu perfektně a to i přesto, že nás pán dvakrát pěkně rozhoupal. Pomalu jsme pokračovali v plánu cesty kolem říčky Kamenice. To prostředí je opravdu moc krásné a na člověka působí nesmírně blahodárně. A chcete důkaz? Tím je přece ona. Ano, ano, myslím tím Amálku. Už zase usnula za pochodu. Pane jo, to má někdo život, to se ti to spí, když za tebe jiný táhnou. Když jsme tak brouzdali tím krásným lesem, měl jsem jedno malé přání. „Víš co by byla krásná tečka za tou naší dovolenou, Kami“?. „Copak?“, zeptala se Kamča. „Přál bych si vidět Roháče“. „Hm“, řekla Kamča, „tak s tím ti asi nepomůžu“. „Já vím, ale byla by to hezká tečka“. Už tak byla nádhera, že jsme měli možnost vidět každý večer Svatojánské mušky. Bohužel mistr Roháč se neukázal, ale přesto se stalo něco velice zvláštního, ale to je jiný příběh, který na Vás teprve čeká.

Naše další kroky směřovaly do obce Mezní louka, ve které jsme si dali obídek a pak jsme volným krokem, při kterém jsme se tak trochu loučili s Hřenskem, mířili k naší chaloupce. Ani se to nezdálo, ale poslední den jsme přeci jen ušli slušných 10 km a to bez protestů naší dcerky. Závěrečné vysvědčení pro Amálku byla jedna velká výborná.

Co říct na závěr. Dovolená byla moc hezká a jako rodina jsme strávili několik pěkných dnů. Amálka byla hodná a vše, co jsme pro ni připravili, zvládla. Proč by taky ne, vždyť je to ostřílená cestovatelka. Myslím, že Hřensko je pro nás stále otevřená kapitola a určitě se sem jednou vrátíme. Moudrá přírodo, matko květeno, děkujeme Ti a zase někdy Na shledanou!