Červenec 2007 Část druhá

Rychlý přesun

 

Taky Vás končící dovolená naplňuje pocitem, že to máte za sebou a že to bude pěkná otrava být až do vánoc v práci ? Já to znám, i když teď se v pojmu dovolená moc neorientuji, protože se až na světlé vyjímky cítím neustále v jednom kole.              

Když jsme se v sobotu vrátili z té pohádkové krajiny Českého Švýcarska a zjistili, že se v našem bytě po dobu naší nepřítomnosti nic zvláštního nestalo, připravili jsme se na další část naší dovolené. Máma měla ještě pět dnů volna a tak jsme toho využili a rozjeli se navštívit rodiče do slunné moravské Kalifornie (do Hodonína).

Po příjezdu do Hodonína se strhl kolotoč návštěv a všude kam Amálka vkročila, způsobila poprask jako Backham v Los Angeles.

Samozřejmě, že babičky ve společnosti Amálky tály jako ledovce a nemohly se na tu naši dcéru vlasti vynadívat. Popisovat Vám, jak to vypadalo, považuji za ztrátu času. Věřím, že každý kdo má dítě, ví jak to chodí a to velice dopodrobna. Chtěl bych Vám popsat jiný zážitek a to náš krátký jednodenní výlet bez Amálky a přes noc.

Když jsme měli kolem sebe tolik rukou a nohou, které se zcela dobrovolně chtěli o Amálku starat, řekli jsme si, že toho musíme využít. A tak jsme toho využili. Naplánovali jsme krátký výlet do Valtic.

V úterý, když přišla babička Inka z práce, jsme jí bez skrupulí předali Amálku.

„Tak babičko, Amálka má čerstvou plínu a je najezená“, řekla Kamča.

„Jo, jo, a vy jste nachystaní ?“ „Jestli ano, tak se nezdržujte a jeďte“, řekla manželky maminka.

„A zvládnete to, mamko? “, stihl jsem se hloupě zeptat.

„Jasně že jo. S koupáním mně pomůže děda a jinak to určitě bude bez problémů“.

„Však kdyby něco, tak si zavoláme.“

Rychle jsme se vytočili z domu a frrrr, Pepina si to šinula na Břeclav. Cestou jsme si ve voze povídali. Hlavně o Amálce, od které jsme si chtěli odpočinout. Pak jsme si řekli „ne“ !!! A hovor se stočil na náš výlet.

Ač oba pocházíme z Moravy, ve Valticích jsme ani jeden nikdy nebyli. Měli jsme zamluvený pokoj v penziónku a byli jsme celí nedočkaví, jaké že to tam bude.

Po příjezdu do Valtic jsme hned napoprvé našli penzion, kterému nechci dělat reklamu a tak si jeho jméno vymyslím. Bude to penzion Sultán. To proč se o něm nechci zmiňovat, vyplyne později.

Zazvonili jsme na recepci a přišla nám otevřít paní něco kolem padesáti let. Byla velice příjemná a hned nám všechno ukazovala.   

„Jste tu autem?“, zeptala se paní recepční.

„Ano jsme“, odpověděli jsme jednohlasně.

„Tak to si ho dáte do dvora, já Vám otevřu bránu“.

A to ta dobrá moravská žena povídala od plotny v kuchyni, kde připravovala domácí buchtu na snídani na následující den.

Pak nám předala klíčky od pokoje číslo 5 a pokračovala. „A odkud jste?“, byla paní zvědavá.

A tak jsme jí v kostce řekli naši historii.

„Hlavně jsme si sem přijeli odpočinout od naší malé dcerky. Máme konečně hlídání a tak jsme si chtěli trochu povyrazit.

„To děláte správně“, nato paní.

Pak už se nás jen zeptala na kolikátou hodinu chceme snídani. Nahlásili jsme si 8:30 a šli se ubytovat.

Při procházením penzionu jsem konstatoval, že je to první penzion, který se vyrovná těm rakouským. Vybavení bylo velice pěkné, elegantní kombinace použitých materiálů. No prostě super klasa a náš pokoj byl to stejné. Naplnilo nás to radostí, že jsme měli šťastnou ruku a vydali jsme se na romantickou procházku do zámecké zahrady.

Něco málo o Valticích.

První zmínka o Valticích je z přelomu 12. století. Až do roku 1270 patřilo místo rodu Seefeldů, kteří zde vybudovali mohutný pozemní hrad. Po vymření rodu Seefeldů po meči v roce 1270 získali Valtice Kuenringové a Rauhensteinové. V roce 1347 prodali svůj díl Kuenringové Potendorfům, takže od tohoto roku se Valtice dělily mezi Potendorfy a Rauhensteiny. V roce 1387 odkázala třetí manželka Jana I. z Lichtensteina Alžběta, rozená Puchheimová, svému manželovi šestinu podílu na Valticích a Lichtensteinové se tak stali držiteli části města. Tak také začíná dlouhá éra působení Lichtensteinů ve Valticích.

Městečko Valtice má velice bohatou historii a proto je zde k vidění spoustu zajímavých věcí.

Nehledě na to, že jsou Valtice druhým největším vinařstvím v České republice.     

Tak toliko o histérii města a teď se vraťme k romantickému brouzdání zámeckou zahradou a jejím okolím. Když jsme vyšli z penzionu, naše první kroky vedly do velice krásného kostela Nanebevzetí Panny Marie. Ne snad kvůli modlitbě, ale už jednou jsem psal, jakou tajemnou magií na mě kostely působí.

Po krátké prohlídce svatostánku jsme zamířili do zámecké zahrady. Bylo nádherné slunné počasí a my si užívali vzájemné přítomnosti a přemýšleli nahlas o budoucnosti.

Když jsme se vraceli ze zahrady, bylo něco kolem sedmé hodiny. Naše žaludky stále zpracovávaly laskominy, které jsme si koupili s sebou.

„Tak co teď, mámo, půjdeme na večeři nebo se půjdeme ještě někam projít.“       

„Já bych se šla ještě projít“.

„Jsem pro“, řekl jsem.

A tak jsme se vydali ke Kolonádě, což bylo místo vzdálené asi 2 km od bodu, kde jsme se nacházeli. Tohle místo není klasická kolonáda, kterou znáte z lázní, ale jedná se o vzpomínkový monument, který nechal postavit Jan Josef I. z Lichtenštejna na památku svého otce a svých dvou bratří. Jde o krásnou stavbu, která slouží zároveň jako vyhlídka a je veřejnosti přístupná.

Cesta k tomuto cíli je zároveň naučnou stezkou o historii vinařství této oblasti.

Šli jsme mezi vinohrady a užívali si samotu, klid a pozvolný západ slunce.

Přišli jsme až na kopec, kde kolonáda též zvaná Reistna stojí. Lehkou procházkou jsme to zvládli za tři čtvrtě hodinky.

Jak jsme se tak procházeli, najednou jsem v trávě uviděl roháče. Sehnul jsem se a zvolal.

„Kamilko, podívej se, to není možné, to je roháč. Bohužel je mrtvý“, poznamenal jsem.

„No vidíš, tolik sis ho přál vidět, až ses ho dočkal ! Tak dlouho tady na tebe čekal, až chudák zemřel“, řekla Kamča.

Koukli jsme se na sebe a začali se usmívat. Jenže já se podíval pod jeden z empirových sloupů a nevěřil jsem svým očím.                 

„Kamilko, podívej, tamhle je roháč a živý !“

A opravdu, pod sloupem byl schovaný 8 cm velký nádherný mladý kus tohoto majestátního brouka.

„Tak ti to vyšlo, táto“, řekla mamča. „Jen jsi musel jet na Moravu, abys ho našel.“

„Hm,hm“. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Snad těch osm zachráněných brouků v Českém Švýcarsku má tykadla v tom, že mi vyšlo jedno skromné přání. A možná, že mám jen v životě štěstí.

Z večera plného zážitků stojí za zmínku výborná večeře, es em es od babičky, že je dítě v pořádku a ………………………………...……………………………………....to ostatní není vaše věc.

Druhý den ráno jsme skoro zaspali snídani. Stíhali jsme jen tak, tak, ale přesto bylo vše v nejlepším pořádku. Pokoj jsem měli vyklidit do desíti hodin, což se nám povedlo.

Zaplatili jsme, co jsme měli a vyrazili za Amálkou domů. Cestou jsme se stavili ještě v Lednici, ale protože pršelo, dlouho jsme tam nepobyli.

Při cestě zpět jsme hodnotili náš krátký výlet a všechno by dopadlo na jedničku s hvězdičkou, kdybych asi kolem tři čtvrtě na dvanáct nezvedl telefon.

Nevěděl jsem, kdo volá, a tak jsem se představil.

„No prosím Vás, co jste nám to udělali v pokoji u zrcadla ?“, zvolal ženský hlas ze sluchátka, ve kterém jsem poznal onu starší dámu z penzionu Sultán.

„Prosím?“, já na to.

„No na chodbě u zrcadla, jako byste to tam spálili kulmou nebo něčím“.

„V žádném případě jsme nic takového nepoužívali a ani jsem si ničeho zničeného v pokoji nevšimli.“

„Ale my to nemůžeme odstranit“, nato ženština.

„A bavíme se o stejném pokoji, o pokoji číslo pět ?“

„Ano“.

„Tak to Vám bohužel znovu opakuji, že jsme nic, co by mohlo poškodit vybavení vašeho penzionu, nepoužívali.“

„Hm,hm, no dobře“, a paní zavěsila.

Tak to je síla, řekl jsem Kamile o telefonátu. Milá paní nám pěkně zkazila dojem z celého pobytu. Ale jen to potvrdilo mé podezření, že tam není něco v pořádku.

1)     Nikdo nám nepředal pokoj. Dostali jsme pouze klíč a už při příchodu byly dveře pokoje dokořán.

2)     Nikde jsme nepředkládali žádné osobní průkazy totožnosti (pas, občanku)

3)     Platbu jsme chtěli udělat přes kartu a nato paní řekla, že jim blbne terminál a tak jsme platili cash (hotově).

4)     Nedostali jsme žádnou kopii účtu, prostě ani čárka, že jsme byli někde v tu a tu dobu ubytováni.

5)     Pokoj si opět nikdo nepřevzal.

Je tu cosi prohnilého v tom království Moravském. Jsou to jen mé domněnky na základě výše popsaných faktů, ale chování této osoby bylo divné a když ne divné, tak velice trapné.

Po příjezdu domů nás Amálka zaregistrovala jako bychom se zrovna vrátili z nákupu. Jen drobný úsměv a bylo vymalováno.

Já se odebral k počítači a znovu jsem paní napsal to, co už jsme si řekli po telefonu. Do dnešního dne jsem nedostal odpověď, což samo o sobě poukazuje na postoj oné paní k službám, které zastupuje.

Ani teď, když to píšu, nechápu, co si od telefonátu paní slibovala. Jediné co se jí povedlo je, že podruhé se v jejich penzionu rozhodně neubytujeme a ani to nikomu nedoporučíme.

A s tímto ponaučení se s Vámi loučím a u deníku zase někdy na přečtenou.