Srpen 2007

Naše malá kartografka

 

Není to tak dávno, co jsem popisoval naši snahu snížit spotřebu plín. Fakt je, že jsme „fakt“ nepřišli s žádnou revoluční technikou, která by nějak výrazně přiblížila dítě k používání nočníku.

Řeknu Vám, že je to přebalování čím dál tím větší otrava. Čekal jsem, že čím je dítě větší, tím je s ním lepší pořízení, ale opak je pravdou. Všechno jsou to prevíti, kteří se snaží přivést nás rodiče na pokraj nervového zhroucení.

Dlouho jsme žili z úspěchu, kterým bylo dosažení celonočního spánku. Skutečnost, že jde Amélie v osm : nula nula na kutě je přímo perfektní. Nechápu ale, jak je možné, že my jdeme pokaždé spát ve dvacet tři : třicet. Ranní kykyryký je v průměru kolem šesti : třiceti, ale jsou i dny, kdy spíme do sedmi : třiceti. 

I když se nám podařilo naučit dcerku usínat bez jakýchkoliv vymožeností, jakými jsou držení ruky, čtení pohádky nebo foukání do zadečku, to malé hádě na nás připravilo novou zábavní šou zvanou „Při usínání mám kakání nejraději“. Stalo se to dva dny po sobě, takže to nebude náhoda. Nebo snad ano ?

Vždy, když Amálka usne, tak ji asi tak po půlhodině jdeme zkontrolovat.  To abychom věděli, jestli si nesvítí pod peřinou, jestli si náhodou nečte Harryho Pottera nebo jestli nedělá nějaká jiná alotria, příslušná jejímu věku. Naštěstí nic z toho nedělá a chová se jako normální šestnácti měsíční dítě. Většinou je jenom odkopaná, což se dá velice rychle napravit, ale měli  jsme dva večery s malinkatou změnou.

Když jsem šel to naše dítko po zmiňované půlhodině zkontrolovat, vrátil jsem se do obýváku s poněkud přiblblým výrazem a slovy:

„ Máme problém, malá je posraná.“

„ Ne“, nato mamka.

„ Ale jó“, nato já.

„ A co s tím budeme dělat ?“

„ No co, co, musíme jí přebalit. Přece ji v tom nenecháme do rána.“

Pustil jsem se do akce. Připadal jsem si jako pyrotechnik, který jde deaktivovat bombu. Už při rozlepování plíny jsem se potil. Hlavně ji neprobudit ! To bychom se pak nevyspali.  Začal jsem zkoumat ještě kouřící výrobek a stav Amálčiny prdelky . „Hlavně, aby mi to nevypadlo do postýlky“, říkal jsem si. A jen co jsem to dořekl, Amálčin nečekaně prudký pohyb málem způsobyl své. Ještě že jsem odkoukal, jak chytá nechytatelné puky Dominik Hašek. Uf, tentokrát to dobře dopadlo, Amálka nám zahrála príma divadlo.

Již dlouho jsem si říkal, že s tou spotřebou plín musím něco udělat, jinak nás firma Bombers zruinuje. Jako rodiče jsme se snažili Amálku naučit, že když má potřebu čůrat, tak nám to má přijít oznámit.

Naše smluvené slovo bylo „aa“.

Od některých rodičů víme, že když je po ruce zahrada a pěkné počasí, je o něco snadnější učit dítě na nočník. Jednoduše necháte dítko bez plíny a pohodlně se usadíte, asi  jako rybář, který právě nahodil a čeká na svou šanci.

Když se vám venku nepodaří zachytit tekutiny, které z dítěte unikají, není to žádná tragédie. Náruč matky země to zcela bezpečně vsákne. Ale když se to nedaří doma, je to  problém.

Já jsem se rozhodl, že to přesto u nás doma v paneláku vyzkouším, i když máme na podlaze místo trávníku koberec.

Velice dobře si pamatuji, že než se Amálka narodila, byl náš koberec v obývacím pokoji celkem zánovní. I pán, který nám jej přišel před narozením Amálky vyčistit, řekl, že na něm nemá co čistit, protože on má o špinavém koberci zcela jinou představu. My jsme však chtěli, aby byl náš byt co nejlépe připraven na příchod nového člena rodiny a abychom pro něj připravili co nejčistější prostředí. Prostě při narození dcerky byl náš součkový koberec v naprosté pohodě a super stavu.

Jenže příchod Amálky to zcela změnil. Při každé nově objevené skvrně na koberci jsem si říkal, jestli ta naše holka v tom množství knih, které ji obklopují, nestuduje atlas světa, protože skvrny na koberci často připomínaly světadíly. Amálka na to šla od lesa. Začala pevninou a to hezky od Evropy. Postupem času nám vznikla Asie, Afrika, Amerika a nevynechala ani drobné ostrůvky v Tichomoří. Dnes, kdy je jí šestnáct měsíců, přišla na to, že tomu něco chybí.

Jednou takhle v pátek jsem si řekl, že to čůrání do plíny prolomím a tak jsem Amélii nechal běhat po bytě bez bombers. Usadil jsem se do křesla a čekal na svou šanci. Všichni, kdo čtou deník podrobně ví, že jsme měli asi dva úspěšné pokusy, kdy se malá vyčůrala do nočníku. Byly to ale jen ojedinělé případy. Já jsem onen pátek chystal radikální řez. Buď dnes nebo nikdy, to bylo heslo dne.

Amálka si hrála a já ji pozoroval jako šelma svoji kořist.

„Amálko, nechceš dělat aa ?“

„Ne“.

Za dalších několik minut jsem se zeptal znovu.

„Tak co, Amálko, nechceš dělat aa ?“

„Aa, jo“.

„Opravdu chceš dělat aa ?“

„Jo“, zněla odpověď dcery. Jen co to dořekla, už jsem ji usazoval na nočník.

Seděla a koukala na mě.

Pak mi pověděla „čííííí“ a pokyn „dou“(dolů). Ovšem v nočníku nebyla ani kapka.

„Amálko, vždyť jsi říkala, že chceš dělat aa“.

Dcera se na  mě podívala a řekla: „Aa“ . Nabyl jsem dojmu, že to asi pořád nechápe.

Sedl jsem si tedy a pozoroval ji, jak dělá svoje oblíbené epicentra nepořádku. Situace, kterou jsem popsal, se opakovala několikrát a to na různých místech našeho bytu. Připadal jsem si jako při nějaké šílené štafetě jen s tím rozdílem, že jsem nepředával kolík, ale nočník.

„Takhle to nepůjde“, blesklo mi hlavou. Běhám tu už půl hodiny a výsledkem je nehorázný mrdník v bytě a ani jeden zářez na nočníku.

Pustil jsem se do úklidu a  příprav na tradiční hrátky na písku. Jen co jsem se otočil, Amálka vystihla moji nepřipravenost a na koberci vzniklo Čadské jezero.

„Amálko, jak to, že jsi neřekla, že chceš dělat aa ?“

Dcera se na mě podívala a řekla: „Aa“.

„No to jsi vážně hodná, ale řekla jsi mi to pozdě. Musíš mi to říct dříve, jasan ?“

Pokračoval jsem v úklidu. Každou chvíli jsem se Amálky ptal, jestli nechce na nočník a odpovědí bylo ne, ne a zase ne. Jenže při čtvrté loužičce, která vypadala jako jezero Loch Ness, mi došla trpělivost a nervová soustava se otřásla.

Milou Amálku jsem plácnul přes holý zadek a řekl jí své. Jen koukala a vzlykala. Jako by mi chtěla říct: „Co blbneš, táto, vždyť já jsem chtěla dotvořit tu naši mapu světa.“

Bylo mi jí líto, ale aby se během dvou hodin vyčurala čtyřikrát vedle, když jsem za ní běhal jako věrný pes i s nočníkem, to bylo příliš.

Chvilku jsem měl výčitky, že jsem na ni byl trošku tvrdý, ale všechno zlé je k něčemu dobré. Hned další hodinu, kterou jsme se zdrželi doma, si Amálka řekla, že chce dělat aa. Nechtěl jsem jí věřit, ale ta holka opravdu načurala do nočníčku a nebylo to ten den naposledy. Od onoho pátku se Amálka úplně proměnila. Během dne už jí doma plínu nedávám a musím říct, že se nestalo, že by se vyčurala někde jinde než do nočníku.

Teď budeme muset zvládnou kakání, protože v tomto je Amálka zase trošku jiná. Tuhle potřebu totiž dělá výhradně ve stoje, tak nevím, jak ji budu učit kakat v sedě.

To, že se Amálka naučila čurat do nočníku je super, ale má to i své nevýhody. Totiž, když přes den nemá doma plínu, většinou doma neudělá bobiš (stolici) a téměř s jistotou vím, že bude nadílka venku. Není to nic neobvyklého, že se dítě venku pokaká, ale přebalování ve stoje je docela moribundus. Nikdy bych nevěřil, že být na rodičovské dovolené znamená být manuálně zručný, ale jak jsem se přesvědčil, je to tak.

 

Rád bych se s Vámi podělil o každodenní rituál, který je s čůráním do nočníku spojený.

Většinou se Amálky na čurání ptám. Něco jako: „Chceš dělat aa, Amálko?“ A když odpoví jo, jdu ji posadit na nočník. Amálčin hrneček po vykonané potřebě hraje. Prvně jsem se takovému nočníku bránil, ale má to své výhody. Pro naši dceru je písnička pěknou odměnou, ale písničkou to nekončí. Vždycky ji pěkně pochválíme a zatleskáme jí. To ostatně děláme vždy, když se jí něco podaří. Potom následuje jedna z veledůležitých věcí, totiž rozloučení s výtvorem. Vypadá to tak, že v jedné ruce mám nočník a v druhé Amálku. Jdeme společně na toaletu, kde obsah nočníku vyprázdním a společně zamáváme do záchodu na rozloučenou. Věřím, že je to pro Amálku do jisté míry hra a tak to má být. Vždyť hrou učil i Jan Ámos Komenský J .

 

Amálka tropí hlouposti

O tom, že děti jsou radost a Héra je pečení, není pochyb. Začínám ovšem zažívat chvíle, kdy mi Amálka dává pravou nefalšovanou sodu. Již mám za sebou první trapnou scénku v hračkářství. Ale pojďme pěkně od začátku.

Protože předchozí den pršelo, už od rána jsem si lámal hlavu kam s tím dítětem půjdu. Pískoviště bylo hezky mokré, ostatně tak jako všechno po pořádném dešti. Jenže zůstat s Amálkou doma znamená vyhořet. Moc dlouho jsem nepřemýšlel a raději jsem se rozjel ven. Jen co jsme vyšli před náš panelákový Hiltón, Amálka chtěla dou(dolů) z kočárku.  Než bych se s ní dohadoval, tak jsem ji vypustil do volného prostoru. Stejně jsem neměl na vybranou. Znáte ženské, mají jazyk jako meč a Amálka to jen potvrzuje. Ušli jsme sotva 100 metrů a naše malá princezna uviděla u cesty kamínky. Sedla si doprostřed cesty, přesně tak, aby co nejvíce zavazela kolemjdoucím a začala se sběrem svých oblíbených nerostů.

Marně jsem ji lákal na lepší kamínky, v tu chvíli pro ni byly šutry na cestě ty nejlepší. Lidé ji obcházeli a ti větší překračovali. Amálka  měla oči jen pro své šutry.

„Amálko, pojď holčičko, já Ti ukážu jiné kamínky. Je jich tam mnohem víc a jsou i čistější."

Její radikální „ne“ zbouralo celou moji diplomatickou snahu. Nezbývalo mi nic jiného, než si ji vzít do náruče a přesunout se jinam.

Asi po dvaceti minutách jsme se posunuli o  sto metrů, kde byly skutečně mnohem lepší kamínky a bylo jich tam poměrně víc. Město udělalo před jedním obchodem takovou kamennou scenérii, u které si děti rády hrají. Jen co jsem Amálku pustil na zem, spadla mi čelist tamtéž. Když mi totiž Amálka odhalila pozadí, uviděl jsem na jejích kalhotách skvrnu, která rozhodně přesahovala velikost mexického dolaru.

„Amálko, vždyť Ty máš počurané tepláky a to fest!"

„Kamíky (kamínky)," odpověděla na to dcera. 

Bylo jí úplně jedno, že není v suchu a bezpečí, jak to reklamuje firma Bombers.

A co teď ? Plínu jsem zapomněl a venku jsme byli sotva půl hodiny.

Protože svítilo sluníčko, vyhrnul jsem mokré bodíčko, aby ji nestudilo a bylo po ptákách. Jen jsem vyřešil jednu věc, přišel na řadu další menší problémeček.

Amálka se postavila, chytla se lavičky a zrudla v obličeji.

„Amy ty kakáš?“.

„Bobek“, hlásí poslušně dcerka.

No to je snad zlý sen nebo trochu špatný den.

Kouknul jsem se do plíny a byl tam pěknej tvrdej bobika. Naštěstí to plína moc neodnesla a tak jsem ji vyčistil a Amálka mohla vesele skotačit s jejíma kamínkama. Vypadám jako prasátko, že, ale jsou situace, ve kterých musím být i tak trochu prasátko. Nevím jak by to řešily mamky, možná že by to raději zabalily a jely domů, ale co doma. Přece nám jedna plínka nezabije dopoledne.

Konec konců náš ještě čekala návštěva hračkářství, ve kterém jsme měli koupit hopík (silikonová kulička, co hrozně skáče).

Přemluvil jsem Amy, aby si sedla do golfu, a rozjeli jsme se do hraček. Sotva Amálka alias Jestřábí oko uviděla to množství hraček, zavelela jednou krátce a důrazně „dou“!(dolů).

„No to né, holčičko," řekl jsem jí. „Ty budeš hezky hačat“.

„Dou“, zopakovala Amy s výrazem, že to opakuje naposledy.

„Amálko, ne, ty prostě zůstaneš v kočárku“.

To co se asi dělo, si lehce domyslíte, ale já to musím napsat.

Během jedné vteřiny jsem ztratil dceru a místo ní jsem získal řvoucího hada, který se vzpouzel a byl k neudržení. Okamžitě jsem ji vzal do náruče, což na chvíli zabralo.

Pochopil jsem, že jestli se v obchodě zdržím, zažiju pořádné ródeo.

Rychle jsem zamířil k pultíku s míčkama. Zase se ozvalo, „dou“.

„Dobře, Amálko, tak si vyber míček sama“.

Začala si velice svižně vybírat, co že si to vezme. Vzala první dva míčky, které však držela jen do doby, než se jí zalíbily úplně jiné míčky. Když zjistila, že má plné ruce něčeho, co nechce, úplně jednoduše se toho zbavila. Oba míčky, které držela v ruce, katapultovala někam do neznáma.

„Amálko, které chceš ty míčky ?" „To to“,zněla odpověď a sáhla pro penál do školy.

„Na to máš ještě čas," ujišťoval jsem ji.

„Ne e,ne e, to to, jo," zněla odpověď.

Neuvěřitelně jsem se potil. Amálka dál kramařila a přitáhla značnou část diváků. Nevěděl jsem si rady. Začal jsem jí brát všechny ty věci, s čímž zásadně nesouhlasila.

Bouchla sebou o zem a začala jančit. No páni, v tu chvíli jsem byl politej červení, sehnutej vedle ní. Byl jsem v tom obchůdku za úplné pako, které si nedokáže poradit s malým dítětem.

Bohužel jediné, co mě napadlo, byla ruka pláclá na jejím zadku. Sice jí to neutišilo, ale alespoň se přestala mrskatjako vánoční kapr.

Nechápavý výraz prodavaček mě přinutil k rychlé platbě a alou pryč. Byl jsem červený, zpocený, ale vezli jsme míček, pro který jsme jeli. Takže mise byla splněna i přes drobné ztráty.

A pokud se míček nerozpadne, bude žít do doby, než si tohle budeš číst, Amálko.