Září 2007

Strategie na podzim

Léto kolem nás prosvištělo tak, že jsme se jej sotva nadechli a už přichází podzim. Brrrrrrr. Když si uvědomím, co nás všechny rodiče v nadcházejícím ročním období čeká, to je naprosto příšerná představa. Spousta oblíkání a netrpělivosti ze strany dětí, nudle u nosu, přebalování v zimě a jiné fajnové věci, na které se móóóc těším. Ale hlavně nás čeká olovnatě zbarvená obloha a dny, kdy by člověk na ulici nevyhnal psa, natož rodiče s dítětem.

Již koncem srpna počasí ukazovalo spíše podzimní náladu a já jsem si lámal hlavu s tím, co budu dělat s naší rok a půlletou Amálkou.

Mlhavou představu jsem měl. Říkal jsem si, že určitě budeme chodit na nějaké cvičení, se kterým máme dobré zkušenosti. Jen vybrat to správné.

Partička maminek, se kterou se potkáváme na hřišti, měla nějaké tipy a nápady, které stály za vyzkoušení. A tak jsem netrpělivě vyhlížel nové číslo městského zpravodaje, kde jsou otištěny všechny důležité akce z kultury a sportu.

Alča a Markéta byly na hřišti a jejich děti je obíhaly jako družice naši planetu Zemi.

„Ahoj holky, tak jak je?“

„Dobrý a co vy?“

„Mno, snad taky dobrý“, odpověděl jsem.

„Tak jsme byly s Alčou a s dětma na tom cvičení ve fitku a bylo to hezké. Bylo nás tam asi šest maminek a cvičily jsme, běhaly a nakonec byla volná zábava pro děti. Za 45.- Kč na hodinu fakt super“, řekla Markéta.

„To zní slušně“, odvětil jsem. „A jdete příště?“.

„Asi půjde jenom Alča, protože my jsme na dovolené.“

„ Tak to se k Vám s Amálkou přidáme, Alčo, můžeme?“

„Jasně“, řekla teta Alena.

A je to, pomyslel jsem si. Nepůjdeme do jámy lvové sami.

Jenže jak to tak bývá, je zbytečné plánovat, protože ve finále je všechno jinak.

Při další návštěvě hřiště mi Alena oznámila, že mají rozbitou pračku a že v pondělí na cvičení tím pádem nemůže.

Tak, a jsme v tom zase sami, Amy.

Dobrá příprava je základ

Byla neděle večer a my chystali Amálku na spaní.

„Tak, maličká, na zítřek se hezky vyspinkej, protože nás čeká cvičení. Kami, připomeň mi prosím, že si mám nachystat věci pro malou dopředu. Víš že je to s ní někdy náročnější, tak ať to ráno stíháme.“

Už si ani nemusím štelovat budík, protože se většinou probudím, kdy potřebuji.

Kouknul jsem na hodinky a ejhle - šest přesně.

„Mámo, je šest. Kdy chceš vstávat?“

„Ještě chvilku“, zní odpověď a pak mamina své tělo překulí na druhý bok.

„Tak to taky nespěchám“, a napodobil jsem mamču.

Kolem půl sedmé jsme však vstali a vystřídali se ve sprše.

„Slyšela jsi v noci malou? Mám pocit, že spala celou noc jak nemluvňátko.“

„Myslím, že jsem u ní byla někdy nad ránem.“

„Ty máš teda uši, to já jsem ji neslyšel. Zdál se mi sen, že jsme byli někdy v Indonésii. Ale byla to hrozná slátanina.“

Už jsem se chtěl rozpovídat, když tu se z ložnice ozvalo: „Mami, mami!“ A bylo po vyprávění.

Lezu z vany a Amálka na mě volá: „Ahoj táto.“

„Ahoj sluníčko, jak jsi spinkala?“

„Ale jo, šlo to“, odpověděla malá nebo alespoň její mimika tomu nasvědčovala.

„Dneska jdeme na to cvičení, Amy.“

„Hmm, tak uvidíme jestli mě to bude bavit.“

„Tak pojď, mamka už spěchá. Já ti dám plínečku a dáme něco papat, jo?“

„Ne“, odpověděla Amálka.

Tohle je totiž její nejoblíbenější odpověď na jakýkoli dotaz. A aby to bylo ještě o něco veselejší, tak se Amy omotala kolem máminy nohy a přitiskla se jako pijavice.

„Amálko, mamka musí do práce.“

„Ne“,odpověděla Amálka a přitiskla se k mamině ještě víc.

Občas máme s odchodem mamky do práce tak trochu divadelní drama, kdy Amálka předvádí nefalšovaný hysterický záchvat.

Naštěstí máme pro tento druh záchvatu účinné léčivé prostředky. Nevím, jak vaše děti, ale naše Amy se na sebe hrozně ráda dívá. Máme uloženo značné množství fotek v počítači a tak, když je nejhůře, zapneme přehrávání fotek a Amálka je ve svém živlu. Ta tam je touha po mámě nebo po nějakých alotriích. Bohužel její vzhlížení k vlastním fotkám má i své nevýhody. Kdykoli je totiž zapnutý počítač, ať z důvodů pracovních nebo jiných, tak ta malá čertice neváhá ani minutu, přijde k počítači a spustí.

„Amáka, ci hačí.“

„Ne Amálko, já potřebuji něco dělat.“

„Amáka, Amáka, ci hačí.“

Bohužel je tak, chtěl jsem napsat „neústupná“, ale to není, protože ona je doslova, „otravná“, že jí to prostě musím zapnout, aby byl doma klid.

Této lsti jsem využil i ve chvíli, kdy mamka opouštěla brány našeho hradu.

Mlčky jsem sledoval hodiny a pomalu jsem nás směřoval k odchodu. Měl jsme však před sebou ještě jeden veliký úkol.

To, že Amálku necháváme doma bez plíny, asi všichni víte a jistě si pamatujete, co jsem psal o Amálčině kakání. A ranní bobek byl můj úkol.

Pořád se mi nedaří naučit ji dělat bobek do nočníku. Vážně nevím, jak na to. Už jsem přemýšlel, jestli ten náš Český záchod nepřebudujeme na takový ten Turecký, kdy je v zemi jenom díra. Protože naše Amy kaká výhradně ve stoje. Téměř vždy s 95% jistotou se vykadí do plíny a venku.

Proto jsem měl starost, aby se mi nepokakala během cvičení.

Nechal jsem ji běhat zase jen tak a hlídal ji jako pes svou kost.

V jednu chvíli to vypadalo nadějně. To zase tak nějak strnula a já jsem neváhal.

„Amálko chceš dělat bobek?“

„Bobek“, procedila dcerka, mírně růžová, přes zoubky.

Jako vystřelený šíp jsem vyběhl pro nočník a šlápl na strouhátko, které mi Amy připravila do cesty.

„Jaúúúú, zaječel jsem.“

I přes šílenou bolest jsem přiběhl zpět s nočníkem a posadil na něj svou princeznu.

„Stačí, pápá“, oznámila mi dcera.

„Ale vždyť tam nic není! Bože, bože, ty to vidíš!“

Čas pomalu plynul a bobek nikde. No nic, dám ti plínu a třeba to vyjde.

Sedl jsem si ke klávesám a začal komponovat árii pro Amálčin bobek. Ponořil jsem se do hraní, ze kterého mě probudil značný smrad, táhnoucí se zpoza mých zad.

„Máš bobek?“

„Bobek“, řekla Amálka.

Tentokrát o tom nebylo pochyb. Smrad prozradil tajemství ukryté v Amálčině plíně. Měl jsem vyhráno. Vše běželo podle plánu a já se mohl plně soustředit na bezpečné opuštění našeho bytu.