Září část druhá

Gladiátorem v aréně

Jen jsme vyjeli od našeho domu, uviděl jsem u pošty tetu Alenu s Kačkou v kočárku, jak jedou z obchodu.

„Hej hola“, křikl jsem na ně.

„Jé ahoj!, křikla Alča. Snad si chtěla povídat, ale to jsem jí  nedovolil. Jen jsem rozpažil, čímž jsem jí naznačil, že spěcháme na cvičení.

Alča křikla, že jsou nachlazení a že si to máme na cvičení užít. Jo, jo křikl jsem směrem k Aleně a pádil jsem s Amálkou dál.

Bylo tři čtvrtě na deset a já byl s malou před bočním vstupem do fit centra.

Zazvonil jsem.

„Well-ness“, ozvalo se z mluvítka u zvonku.

„Dobrý den, my jdeme na cvičení pro děti.“

„Ano, pouštím“ a než to dořekla, otevřeli se dveře a nějaká maminka nás pustila dovnitř.

„Dobrý den, já jsem Vás slyšela, tak jsem Vám otevřela.“

„To děkujeme“.

Čekali jsme na výtah.

Maminka vjela do výtahu  se slovy: „Mám jet do prvního, že?“

„Asi ano“, odpověděl jsem. „My jsme tady poprvé.“

„No to my taky“, usmála se paní a zmizela za dveřmi výtahu.

Situace se opakovala, ale tentokrát jsem to byl já, kdo otevíral dveře.

Přijel výtah a já jsem nastoupil.

„Mám jet do jedničky, že?“

„Ne, ne, jeďte do dvojky, posledně jsem to taky hledala“, usmála se maminka a zmizela mi za dveřmi od výtahu.

„Tak a jsme tu, Amy.“

Amálka si nedůvěřivě prohlížela výtah.

„Ten je, co“, promluvil jsem k ní. „Podlaží číslo dvě, vystupujeme, Amy.“

Jen co se otevřely dveře, spadla mi čelist směrem dolů.

Tý vole. Tady jsou snad všechny matky světa.

Celkem širokou chodbu lemoval vozový park kočárků všemožných značek. Amálko, štípni mě. Vždyť tetky povídaly, že jich bylo na tom cvičení do deseti. A tady to vypadá na dvě třídy mateřské školky.

A další a další přicházely.

Vyprostil jsem dcerku z kočárku a ta ukázala, jak to všechno cítí. Okamžitě se mi omotala kolem nohy, div že jsem neupadl.

Nevěřícně koukala, kam že jsem jí to zase vzal.

Věk dětí byl kolem dvou roků a výš. Byli jsme nejmenší, nejmladší a Amálka to vycítila.

Když jsem se kouknul kolem sebe, pohledem jsem zakopával o samou ženskou. Byl jsem jako gladiátor, kterého pustili do arény se lvy.

Ještě že jsem nás vybavil tak, abychom byli schopni cvičit bez převlékání. Představa striptýzu v dámské šatně byla hrozná.

Většina maminek už asi měla svou zkušenost s tímto sportovním zařízením, protože mizely kamsi dozadu a přicházely s gymnastickými míči.

Tím se chodba zavalila totálně a na některých maminkách byl vidět pochod nervů.

„Pojď, Davídku, jdeme se podívat, jestli na nás zbyl ještě nějaký míč.

 Míče chtivá matka začala rozrážet řadu maminek a dětí podobně  jako při zápase v rugby.

Amálka jen koukala a tiskla se k noze.

V místnosti, kde se mělo cvičit, skončil aerobik. Skupinka, která vycházela z tělocvičny jen nevěřícně kroutila hlavou nad nájezdem dětských cvičenců a jejich trenýrek.

Počkal jsem, až se uvolní chodba a šel jsme si do kabinetu se sportovním nářadí pro míč, abychom splynuli s davem.

Sotva jsme se vrátili do tělocvičny, už začalo cvičení. Všichni byli v jednom kruhu a pečlivě se soustředili na maminku, která program vedla.

Po krátké říkance, při které jsme se všichni pozdravili, následoval běh rodičů s dětmi. Měl jsem co dělat, abych nás udržel v tempu, které nebylo životu nebezpečné. Některé děti za svými matkami vlály jako státní vlajka v silném větru. Ještě že jsme si mohli odpočinout, když se zastavila hudba. Takhle jsme oběhli tělocvičnu ještě třikrát. Poslední kolo bylo ve stylu „jede, jede mašinka“, při kterém jsem se začal potit. Malá byla stále tak trochu koprná a neužívala si to tak, jak jsem očekával.

Po půlhodince pobíhání jsme my rodiče dětem postavili překážkovou dráhu a přinesli z kabinetu hračky, což byl signál pro volnou zábavu.

„Tak, Amy, jdeme zkusit opičí dráhu.“

„Ne.“

„Ty nechceš?“

„Ne.“

„Aha, a co chceš dělat?“

Amálka věděla. Velice rychle si všimla bedny s umělohmotnýma míčkama.

„Míč“, pípla směrem ke mně.

„No tak jo, ještě že víš, co chceš.“

Dobrých deset minut strávila hrou s míčky. Pak se osmělila a rozlétla se do prostoru. Jen to bylo jiným směrem, než bych čekal. Její pozornost upoutaly zcela jiné věci, než ty, co byly pro děti k hraní. Zamířila do sekce činek a gum na posilování při aerobiku.

„No jo, to jseš celá ty.“

A tak co si ostatní děti hrály s tím, s čím měly, Amálka řádila s posilovacími gumami.

Naštěstí to netrvalo dlouho a Amy projevila zájem i o ostatní aktivity.

Vcelku vzato to bylo povedené cvičení. Amálka byla tak trochu za introverta, ale myslím, že je to jen otázka času, než se víc zapojí.

Ostatně jsme zaznamenali i jisté úspěchy. Jedna maminka byla překvapená nad věkem naší Amy a říkala, jak je Amy šikovná. Já jsme se dmul pýchou, když přišla maminka, co cvičení vedla, a řekla „To jsme rádi, že tu máme tatínka.“

Než jsem stačil něco říct, už byla cvičitelka sehnutá u Amálky a loudila na ní jméno. Amy byla zaříznutá jako slepička a myslím, že by jí jméno neřekla, ani kdyby ji mučili.

Poté jsme slíbili, že určitě přijdeme znovu, a vydali se domů.

Odloučení

Na mamku se to v práci hrnulo pod tlakem. Spousta meetingů, briefingů a jiných pracovních nemocí. Drtivý úder pak přišel v podobě třídenního školení mimo bydliště.

Po poměrně povedeném víkendu přišel týden bubák, který mamku strašil už v neděli večer.

„Táto, co mám dělat, vždyť mě se tam na to školení vůbec nechce.“

„Já z toho taky nejsem na větvi.“

Představa tří dnů s tou naší malou bosorkou byla trošku stresující, ale co jsem měl dělat. Prostě a jednoduše jsem to musel zvládnout.

Dny tak hrozně letí, že kdybych měl popisovat, co všechno jsme dělali, musel bych si něco vymyslet. Mám normální okno. Ale patrně se krom běžných denních katastrof nic zvláštního nestalo.

První den, což bylo úterý, byl mimořádně deštivě ošklivý. Sotva se ta malá jednohlavá dračice probudila, spustila:

 „Tátó, opa, opa, opa.“

„A no jó, porád, už  jdu.“

Máma už byla téměř na odchodu, protože jejich odjezd do místa konání školení byl ohlášen na osmou hodinu.

Kamča se nechtěla s Amálkou moc loučit a vyvolávat nějaké citové pohromy a proto zmizela jako pravý Angličan po anglicku. Já jsem šel mezitím za malou.

„Ahoj Amy, tak jak jsi se vyspala?“

„Opa, opa, opa“, spustila dcera jako kalašnikov.(Opa znamená hopa aneb po našem vzít Amálku do náruče)

„Pušku!“, zavelela Amálka jako generál.

Rozkaz zněl jasně a tak jsem Amálce podal to, oč se dožadovala.

Ne, nebojte se, v naší domácnosti se žádné střelné zbraně neuchovávají, i když to tak možná zní. Ve skutečnosti si jen naše Amálka přeje polštářek, kterému nevíme proč říká puška.

Jsou děti, které mají svou oblíbenou hračku. Naše dcera miluje polštářek pušku, bez kterého nevstane, neusne a odloučení od tohoto polštářku se rovná citovému traumatu podobnému ztrátě jednoho z rodičů.

To, že polštářek miluje jako jednoho z nás, jasně dokazuje jeho pestrá paleta barev od omáček, čajů, slziček a jiných dobrot. Je pro nás velkým problémem tento milovaný polštářek vyprat, protože když není v těsné blízkosti dcery, je zle. Zajímavé je, že polštářek od nikoho nedostala, ale normálně ho zabavila mamce. Ta ho některé vánoce dostala od své mamky.

Když už jsem u rozboru některých Amálčiných slov, rozhodně Vás nesmím ošidit o další výraz, jenž se hodí spíše do akčních nebo vojenských filmů.

Tímto slovem je slovo kulka.

Možná to vypadá, že Amálka, které je teprve 18 měsíců, prochází vojenským výcvikem, ale to se nenechte mýlit.

Původ tohoto slova je nám dobře známý. Velice často totiž Amálku chválíme a k pochvale používáme slovo šikulka. Jelikož to pro dceru bylo k výslovnosti těžké, zkrátila si toto slovo na „kulka“.

Proto ten, kdo nás nezná, malinko znejistí, když se Amálka přižene se slovy puška a kulka.

Ale zpět k našemu odloučení od mamky.

Jen co jsem přivedl dceru do obývacího pokoje, zamířila svými kroky k vymoženostem moderní doby (televize, počítač).

Ani jsem si nestačil vyčistit zuby a malá hlásila: „Amáku ci. Jo.“

„Amy, vždyť televize i počítač dělají hají.“

„Ne, Amáku jo, pustíš.“

No nazdar, to bude pěkný mazec a to jsme na začátku našeho třídenního odloučení od mamky.

Pěkně jsem si vzal potřebné pomůcky a pustil jsem Oskarové movie „Amálka v Dánsku“.

Televize se probudila a na obrazovce se objevilo nefalšované dvojče, Amálka číslo dvě.

Neprobuzené Amálce se rozlil úsměv na tváři a se slovy „Amáka“ mi dala nějakou tu minutu klid.

Ten den pořádně pršelo a já tušil, že jsme odsouzeni k domácímu vězení.

 

Na středu jsme byli domluvení s tetou Alenou a malou Kačkou. Počasí vypadalo mnohem líp a já doufal, že se tentokrát dostaneme ven. Kolem desáté jsme se sešli před naším betonovým Sausforkem.

„Tak kam si, holky, vyrazíme?“, zeptal jsem se.

„No hele, Tome, já potřebuji do města.“

„To já taky, dochází mi sunar a musím koupit plíny.“

Po ujasnění cílů jsme se rozjeli směr město. Sotva jsme vjeli na most, který vede do centra, začalo pršet. No to snad ne.

„Nemohlo to chvíli počkat?“, zeptal  jsem se Aleny. „Co budeme dělat? Tohle počasí nevypadá na návštěvu Marty a Míši v zámecké zahradě.“ (Marta a Míša jsou živí medvědi hnědí)

„To teda ne“, prohodila Alena sklesle.

„A máme nějaký plán Bé?“, zeptal jsem se mojí kolegyně mamky Aleny.

„Navrhuji cukrárnu“, odpověděla Alča.

Na tuhle alternativu jsem nepomyslel, ale všude, kde neprší, nám bude líp, a tak jsme se rozjeli k cukrárně s dětským koutkem.

Přijeli jsme asi kolem desáté hodiny dopoledne. Cukroška byla celkem slušně našláplá zajímavým mixem lidí. Národ se má dobře, pomyslel jsem si, protože nám vesele kyne po zákuscích v cukrárnách.

„Jip, jip hurá“, volalo mé hříšné já. „Pojď si, taťko, osladit život!“, křičelo mé mlsné já. Ne, ne, přece jsem si říkal, že musím zhubnout.

„Ale no tak. Tolik zákusků a ty bys mě ošidil?“, švitořil můj žaludek, který ten den nedostal ani snídani.

„Je pravda, že co jsem s malou doma, tak tě pěkně šidím.“

„No právě.“ A když se k tomu přidaly ty zrádcovské chuťové buňky, div že jsem k objednávkovému pultu neběžel.

Amálku a Katku jsme odložili do dětského koutu a koukali, jak si holky hrají.

Pěkně v klídku jsme pojídali zákusky a já si vychutnával moc dobré espreso kafé a rodičovskou, která ten den chutnala náramně sladce.

 

Každý večer, co byla máma mimo domov, jsme si volali a hodnotili své dny.

 Mamky školení bylo dosti náročné, protože začínali každý den v osm ráno a končili kolem půl desáté večer. Jediné, co si mamka pochvalovala, tak snad to, že netrpí hlady. Moc se jí stýskalo a už se těšila domů.

Já jsem vyprávěl o tom, co jsme prožívali my a co mám v plánu na večer.

„Jo, malá je celkem hodná.“

„A nehledá mě?“

„Čoveče zatím ne.“

„To je hrůza, vždyť vy mě ani nepotřebujete! A co budeš dělat večer?“

„Čeká mě hromada žehlení a měl bych se pohnout v deníku, ale fakt nevím jestli to stihnu. A co vy, už končíte?“

„Blázníš? Nás čeká pokračování v projektu. Máme toho moc a tak, abychom nemuseli na sedmou, asi to půjdeme dodělat teď.“

„To jsou blázni, ne?“

„Tak trochu.“

„Zítra mám v plánu jít s Amálkou na to cvičení od devíti, abych věděl, kolik tam chodí maminek.“

„No jasně, to běžte.“

„Tak já budu končit, jdu si rozdělat prkno a nažhavit žehlu.“

 

Byl čtvrtek, poslední den odloučení od mámy, a až na některé Amálčiny excesy jsme to zvládali dobře.

Na čtvrtek jsem měl v plánu jít s malou na cvičení, které bylo od devíti hodin.

Vstali jsme v sedm a já si pochvaloval, jak nám to jde.

Základ je nepřechválit se, taťko.

Amálka si vybrala zase jeden ze svých horších dnů. Maximálně odmítala jakoukoli spolupráci. Nechtěla jíst, pít, čurat, oblíkat se a už vůbec nestála o nějaké cvičení, na které jsem ji chtěl vzít.

Přesně v devět jsem se rudý vzteky  koukl na hodiny a pak na nahou Amálku, která běhala po bytě a otřásala s mou nervovou soustavou.

 

Jediné, co ji zajímalo, byl její poslední hraný film Amálka v Legolandu.

Modlil jsem se k mamce, aby se vrátila celá a v pořádku a aby mě osvobodila od té malé dračice, kterou tak moc zbožňujeme.

Po odpoledním spánku jsme se vydali na nedaleké nově zrekonstruované hřiště, kde jsme čekali na příjezd naší maminy.

Ta se na hřiště dostavila zhruba kolem půl šesté a doprovod jí dělal dřevěný tučňák, který vesele plácal končetinami, jak ho táhla po asfaltové silnici.

Když mamka uviděla Amálku, div že ji samou láskou nerozdrtila. Holky se opusinkovaly a hned bylo na světě mnohem líp.