Září část třetí

Párty

 

Po týdnu, kdy jsme si mamky moc neužili, přišel víkend s nádherným počasím. Sobotu jsme věnovali normálnímu domácímu provozu, tím mám na mysli úklid, nákup a jiné hlouposti, bez kterých by se mnohým rodinám dýchalo svobodněji.

V neděli bylo vážně nádherně a to nás pěkně naladilo na zaměstnaneckou párty pro rodiče s dětmi, kterou pořádal zaměstnavatel naší mamky.

Amálku jsme  po dlouhé době nechali spinkat v kočárku, protože při jejím tradičním odpoledním spánku bychom nestihli ani konec téhle párty.

Sluníčko se houpalo na modré obloze a my jsme si zopakovali trasu, po které jsme chodili, když byla Amálka tákhle malinká.

Jak jsme tak tlačili ten náš kočár, přemýšleli jsme, jak je možné, že už je ta naše holka tak veliká.

A jak tak píšu o kočárku, nemůžu nenapsat, že máme v pořadí již třetí vůz.

Tentokrát jsme měli trošku kuriózní důvod k obměně našeho vozového parku.

Už v minulosti jsem se zmiňoval o naší kamarádce Jitce, která je šťastnou majitelkou tří dětí, z nichž to poslední je benjamínek Adámek. Není to tak dávno, kdy mámě zazvonil mobilní telefon.

„Nazdar Jíťo, to jsem ráda, že tě slyším!“ A pak jen znělo samé mm, ehmm, jasně mm a tak dále.

„Jo, jo, my to s Tomem probereme a dáme Ti vědět.“ Chvilka pauzy a pak se Kamča obrátila ke mně.

„Volala Jitka, prosila mě, jestli by si nemohli půjčit náš kočár. Jak se ochladilo, tak zjistili, že se Adámek s fusakem do jejich kočárku vejde děsně těsně. Navíc se tomu kočárku nedá otočit korbička a Jitka na Adámka nevidí. Její manžel teda z výměny není nadšený, ale Jitka by to uvítala.“

„Manželovi se nedivím. To je vážně hrůza, firmy se předhání v designu a na děti nemyslí.“, řekl jsem. „Tak Jítě zavolej, že jim kočár půjčíme, ať si pro něj přijedou.“

A tak se i stalo.

V sobotu si Jitka přijela pro naši F1. Já jsem u výměny kočárků nebyl, protože můj bývalý kolega Jimmi jel do našeho města pro super matraci ke zdravému spánku, což byla dobrá příležitost zajít na dobrou kávu.

Bylo příjemné zase jednou pokecat s normálním chlapem a v klidu vypít dobrou kávu. Povídali jsme si o právě probíhajícím mistrovství světa v rugby, o práci a taky o dětech. Dokonce jsme pak vyzvedli Amálku a šli společně na hřiště a to i přesto, že měl Jimmi servírovat oběd pro své pány kluky. Měl je na starosti, protože jeho manželka nastoupila do práce.  Oba pracují v pohostinství a Jimmi říkal, že se moc často nevidí. Znovu mi připomněl, jak moc si mám vážit toho, že jsem s dcerou doma a taky mě upozornil, že se do pohostinství nemám vracet.

Když jsem se vrátil domů, Jitka už byla pryč.

„To bylo nějaké rychlé, mamko.“

„Tomáš, Jitky manžel, neměl moc dobrou náladu. Byl to fofr.“

Představil jsem si, jaké útrapy si prožili při koupi kočáru, a vůbec jsem se nedivil.

Večer volala Jitka znovu.

„Kamčo, máme problém. Já na ten váš kočár nepřidělám stupínek (tzv. skejtík) pro Janičku. Myslela jsem, že je to univerzál, ale není. Vůbec nevím, co mám dělat, jinak je totiž ten váš kočár perfektní. Ještě se rozmyslím, co s tím, a dám Ti vědět.“

Dopadlo to tak, že si Jitka koupila úplně jiný skejtík a nechala si naše pohodlné Ferrari.

Ani Amálka nebyla ošizena. Dostala krásný nový off road X-Lander, ve kterém jsme vezli spící Amálku na párty.

Přijeli jsme do místa konání akce a jako by to Amálka vycítila, najednou byla vzhůru.

Velice hlasitá hudba typu duc-duc by probudila i mrtvého. 

V areálu hotelu, kde se akce konala, bylo hojně dětí. Byl připraven program se spoustou her a vrcholem byla tombola o pěkné ceny. Nechybělo občerstvení, které jsme vzali útokem, protože nám na krásném čerstvém vzduchu pěkně vyhládlo. Aby nedošlo k masové české žranici, bylo jídlo na lístky. Trošku to vypadalo jako za války, ale věřte, že je to v Čechách jediný způsob, jak zachovat jídlo po celou dobu trvání akce.

 

Vůbec prvně jsem se se stolováním nás Čechů setkal v hotelu. Zatímco zahraniční hosté jedli velice skromně a distingovaně, Češi brali stoly s jídlem útokem a často se na ty, co se opozdili, jídlo vůbec nedostalo. Vzpomínám si na jednu akci Italské obchodní komory, která připravila prezentaci a ochutnávku Italských vín. Bylo pozváno mnoho hostů. Z osobností třeba Radek John a mnoho jiných. Celá akce probíhala v poklidu, jen závěr byl dosti pikantní a to, když značně podroušilí tukem se lesknoucí Češi obcházeli poloprázdné stoly a dolévali si zbytky vín z láhví a dožadovali se dalšího jídla. Jedna madam si nedopité láhve ukrývala pod stůl a to i přesto, že se motala jako čerstvě roztočená káča.

Na Kamčině zaměstnanecké párty se s jídlem nic podobného nestalo, ale aby snad Češi nezůstali  za svou pověstí nenažranců, přihodilo se tohle.

Děti měly v areálu hotelu různá stanoviště, na kterých plnily úkoly, za které dostávaly stavebnice nebo komponenty ze stavebnice ogeL Dcož bylo v pořádku. Děti na úkoly chodily i několikrát, přičemž si vesele plnily obsahy igelitových tašek.

Všechno bylo v pohodě, ale když se přiblížil konec párty, strhlo se všechno k zběsilému závodu seber co můžeš. Děti i rodiče běhali po celém prostoru a hrabali a hrabali, aby snad neodešli domů o něco ochuzeni.

Bylo to celé velice směšné, i když některé věci zas tak směšné nabyly. Některé děti měly pro své počínání nejrůznější argumenty. Mě zaujal tenhle.

„Tý jo, co s tím vším budeš dělat?“, ptal se jeden chlapeček druhého.

„Hmm, no co, budu to ve škole prodávat!.“(věk třetí třída)

A tak děti hrabošily a hrabošily. Jenže nehrabošily jenom děti, ale i rodiče. Jeden mladý pár, který byl obklopen dětmi, z nichž nejmenší bylo v kočárku, byl úplně posedlý. Když odjížděli, jejich nejmenší dítě bylo v kočárku přikryto dekou z kostek stavebnice ogeL. Měli jsme strach, že když si dítě bude chtít loknout čerstvého vzduchu, spolkne kostku ze stavebnice.

Vím, že to bylo i k něčemu dobré. Firma se zbavila nepotřebných zásob ve skladu a lidi byly spokojení. Určitě máte pravdu, jen se trochu děsím, co všechno nevědomky děti učíme.

Abych jen nepoukazoval na druhé, ani já jsem se neubránil mamonu. Nabral jsem 20 plastových kraviček, které jsem hned následující pondělí rozdal na cvičení dětem za odměnu.

Tak přátelé, pozor na konzumno u dětí i nás velkých.

 

Český Ráj  je Čechů ráj

 

Po hezkém víkendu přišlo ochlazení a ať byl víkend sebelepší, mamka vypadala jako hydrant bez vody.

Asi tak v úterý mamce zlepšila náladu její oblíbená předpověď počasí, kdy nám paní Zárybnická ohlásila na nadcházející víkend babí léto. Předpověď na další týden už tak radostná nebyla.

Smutnější to bylo o skutečnost, že měla přijet Kamilky máma, které se zastesklo po vnučkách. Na prodloužený víkend jsme měli v plánu někam vyrazit, ale vzhledem k předpovědi jsme se rozmýšleli, co a jak udělat, abychom se měli dobře.

„Jestli bude ten příští týden ošklivě, chci jet někam tento víkend, když hlásí pěkné počasí“, oznámila Kamea.

„A máš představu kam?“

„Chtěla jsem jet do Českého Ráje, protože od Ditky(kamarádka)vím, že je tam místo, které se jmenuje Šťastná země. Prý je to obrovská louka se spoustou prolízaček a aktivit pro děti.“

„To zní dobře a to chceš jet přes noc?“

„No, myslela jsem, že jo. V Sedmihorkách je obrovský kemp, ve kterém bysme mohli za docela dobrou korunu přespat v chatce.“

„Podívej, jestli to potřebuješ a chceš jet, jsem pro.“

Asi ve středu odeslala mamka e-mailem požadavek na ubytování do chatky v kempu. Jaké bylo překvapení, když přišla odpověď , že je kemp úplně obsazený.

„To jsem nečekala, konec září a oni mají plno.“

Protože se mamka svého vysněného víkendu nechtěla vzdát, hned druhý den obvolávala další možnosti ubytování.

Odpovědi, které však dostávala, byly šokující, a zcela nám paralyzovaly náš úmysl prožít hezký víkend.

Čas plynul a ještě v pátek byl náš výlet v rukou božích.

Zhruba po dvanácté hodině mi mamka volala, že má ubytování.

„Tak fajn“, řekl jsem.

„Ale je to trochu dražší, než jsem čekala.“

„A kolik?“

„Osm stovek za noc, ale je v tom i snídaně,“ dodala rychle máma.

„Hmm, to je i dost.“

„Ale já chci jet, já to potřebuju.“

„Tak už to nebudeme řešit a já jdu něco zabalit.“

Kamča přijela z práce kolem čtvrté hodiny. Dobalili jsme nějaké věci a v půl páté jsme se vydali směr Český ráj.

 

Cesta

 

„V kolik hodin tam máme být?“

„Asi do šesti, ale když to nebudeme stíhat, tak máme zavolat.“

Vjeli jsme v Praze na Jižní spojku a po dlouhé době jsme ochutnali hořkou příchuť zácpy, myslím tím dopravní špičku.

Aby to bylo ještě lepší, potkali jsme dvě bouračky. Když jsem se podíval na hodiny na palubní desce, bylo půl šesté.

„Měli bychom zavolat na to ubytování, protože do šesti to určitě nestihneme.“

„Už jsem to udělala, pán říkal, že na nás počkají.“

Najeli jsme na dálnici směr Mladá Boleslav. Neujeli jsme snad ani 20 km, když se provoz znovu zastavil. Na dálnici byla další nehoda.

„To je zase cesta.“

„Proč my máme takovou smůlu?“

„To víš, mámo, dneska má každý povinné ručení a když nabourá, pojišťovna to pěkně zaplatí. Až si všechny ty škody budou platit řidiči sami, možná lidi začnou jezdit opatrněji.“

Malá začala být v sedačce neposedná a předváděla divadlo tak, jak ho umí jen ona.

Stále jsme byli v koloně a pomalu jsme litovali, že jsme někam jeli. Bylo za pět minut šest a my trčeli za Mladou Boleslaví.

Najednou se kolona pohnula a my jsme zase uháněli k cíly blíž.

Něco kolem čtvrt na osm jsme přijeli k penzionu Maruška, který ležel v obci Radvánovice.

Po vstupu do penzionu jsme hledali recepci, kterou jsme našli podle hluku. Ona totiž recepce fungovala zároveň jako výčepní pult a mládenec, jenž obsluhoval, byl i recepční. Takový Wash end gou, čili dva v jednom.

V restauraci byl slušný fofr a tak jsme se zeptali, jestli si můžeme vzít jídlo do pokoje. Odpověď byla, ano.

Alespoň vám, holky, předvedu pokojovou službu. Na pokoji jsme si vybrali jídlo a já ho šel objednat.

„Bohužel, šéfe, jídlo bude tak za 45 minut.“

Co se dá dělat, hold budeme muset počkat.

Mamku zpráva nepotěšila, ale stejně se kromě čekání nedalo nic dělat.

Po čtyřiceti minutách jsem vyrazil pro jídlo, které jsme si objednali.

Kuchařský um místního lokálu nebyl nič moč, ale hlad je nejlepší kuchař.

Po té výživné krmi jsme si šli lehnout a připravit se na dovádění příštího dne.

 

Šťastná země

O tom není pochyb, že Česká země je šťastná země. I tak by mohl znít výrok mnoha politiků i místních loupežníků, ale Šťastná země v Českém ráji je skutečným šťastným rájem především dětí a rodičů. Ti jsou za zábavu svých dětí schopni položit třeba i život.

Od našeho penzionu byl dětský park Šťastná země vzdálen asi 300 metrů šlapenzi po svejch.

Den nás přivítal sluníčkem a my jsme po rychlé hygieně zamířili na snídani. V restauraci to hučelo jako ve včelím úlu.

Přivítal nás majitel, který vypadal spíše jako číšník a kuchař, než-li jako majitel. Usadil nás ke stolu, který se prohýbal pod tíhou jídla.

„Dáte si čaj nebo kávu?“

„Prosím o obojí.“

„A připravím Vám nějaké vajíčka nebo párky?“

„Hmm,mmm, ani snad ne. Jídla je tu dost.“

Na stole byla zelenina, šunka, sýr, marmeláda, máslo, pomazánka a k dispozici byly jogurty, ovoce, šťávy. Nebudu to všechno jmenovat, protože většina z Vás si čte Deník obvykle večer. Nechci Vás dráždit, abyste mi pak nepsali, že jste díky deníku přibrali deset kilo.

O naší snídani ale ještě něco málo přidám. Amálka se poprvní účastnila snídaně ve společnosti a musím uznat, že se chovala velice dobře a stolovala jako pravá dáma. Je pravda, že jí Kamča musela z jídla připravit jednohubky, ale i tak má Amálka velkou pochvalu.

Po snídani už nebránilo nic tomu, abychom se vydali do zábavního dětského parku.

Za čtvrt hodinky jsme volnou chůzí dorazili ke vstupu do Šťastné země.  Vstupné činilo 50 Kč na celý den pro dospěláka a Amálka, coby prcek do 2 let, měla vstup zdarma. Uau.

Již za vstupní branou nám spadla čelist, když jsme v úžasu hleděli na slaměný hrad.

„Tý jo, mámo, to je super,“ a ani nevím, kdo byl v tu chvíli šťastnější, jestli já nebo Amálka.

Hradní pán tohoto sídla nepatřil k nejbohatším, protože všude byla samá sláma. Po prohlídce hradu, kde i z podlahy čouhala sláma, jsme pokračovali v prohlídce parku.

Míjeli jsme spoustu plastik ze slámy, například auto, draka, lyžaře a jim podobné ztřeštěnosti. Kromě toho jsme zvědavě obhlíželi dřevěné houpačky, průlezky, drnkačky a další dětská lákadla.

„Pane jo, to měl někdo šťastnou myšlenku, když vybudoval takovou parádu.“

Pak jsme zamířili ke Sněhurce, která hlídala chaloupky svých trpaslíků. Skoro všichni byli tou dobou v práci, jen jeden z trpaslíků zůstal doma a Amálka v něm našla zalíbení. Chodila kolem něj a zvědavě jej zkoumala.

Kousek od Sněhurky měly svůj domov živé kozy, které jsme nemohli minout. I když měly slušný výběh a potravy dost, nechaly se zlákat na čerstvou trávu z rukou dětí.

Víc než kozy však naši  pozornost upoutávaly dvě nafouknuté trampolíny.

Jedna velká a druhá menší. Na obou hopsaly děti i jejich rodiče.

Takovou super záležitost jsme si nemohli nechat ujít. A než bys řekl borůvkový koláč, hopsali jsme na trampolínách jako klokani.

Tyto trampolíny jsou vyráběné v Dánsku a jsou poháněné kompresorem, který je plní vzduchem. Řekl bych, že to patří k jedné z nejlepších atrakcí tohoto parku, a zájem dětí i rodičů to dokazoval. Trampolíny byly neustále v obležení.

Ani my jsme nezůstali pozadu a jako správní rodiče jsme si to pořádně vyzkoušeli. Myslím, že jsem odcházel o nějaké to kilo lehčí a vážně nevím, kdo si to užíval víc, jestli my nebo naše Amy.

Hned z místa bych se po tomto hopsavém tréninku přihlásil na casting Walta Disneye na roli gumového medvídka Gumídka.

Když jsem tak hopsal, v dáli na mě mávala další atrakce, kterou jsem si s Amálkou chtěl zkusit. Byl to takový mírný sjezd v dřevěné bedně a dráhu tvořily kovové válce z pásové výroby.

Jestli jsme na tom opravdu byli ? Musím Vám říct, že jasně.

První jsem jel já a Amálka. Mamka na nás koukala a sbírala odvahu, aby si tuhle bezva kravinku vyzkoušela taky. No co Vám budu dlouze popisovat. Jeli jsme všichni a Amálka jela i sólo.

Některé atrakce si mohou vyzkoušet i dospělí, ale mějte oči otevřené, protože ne všechno je  pro nás dospěláky určené. U některých atrakcí je potřeba mrknout i na návod k použití. Píši to záměrně, protože zrovna u sjezdu v bedně jsme se setkali s pánem, který měl dobré dva metry. Do bedýnky se vešel jen tak, tak. Možná se v něm při tom blbnutí probudil znovu kluk, který prostě vymýšlí hovadinky a zrovna jej jízda v bedně chytla. Rozhodl se, že to sjede bez bedýnky. Na to, jak si jednou jízdou bez bedýnky natřepal zadek, asi hned tak nezapomene. Pozdě si všimnul upozornění, že bez bedýnky se jezdit nesmí.

I já jsem se ponořil do hry. Objevil jsem parádní kladku a nemohl jsem se vynadívat, jak tam děti dovádí. Brouzdal jsem opodál a čekal na svou šanci.

Když ta chvíle přišla, zavěsil jsem svých 80 kg a řítil se pěknou rychlostí dolů.

To je jízda, hlaholil jsem. Na konci kladky se to pořádně zhouplo.

„Příteli,“ ozval se dlouhán ze sjezdu po zadnici, „tohle je maximálně do 14 let. Když jsem viděl, jak se to prohnulo, dostal jsem strach, že to spadne.“

„No jo, sakryš, máte pravdu, jen do čtrnáci let.“

„Já jsem to chtěl taky zkusit, ale to víte, už mi očividně není čtrnáct.“

Jen jsme na sebe koukli a usmáli se.

Prostě jsme chtěli blbnout a tak jsme blbnuli.

Amálce se tam děsně líbilo a vydrželi jsme tam v pohodě pět hodin. Byli bychom déle, ale ten den měli výjimečně pouze do 14:00.

Ještě jsme ten den stihli pěknou procházku do lázní Sedmihorek a den byl u konce.

 

V neděli jsme si opět užili příjemnou snídani a po ní jsme se vydali na výlet k místům, kde se natáčelo „Jak dosta tatínka do polepšovny“. Pěkné místo, které stojí za podívání. Vesnička i rybník s pověstným Dračím zubem se nachází jen pár kilometrů za Hrubou Skálou.

Po našem krátkém výletu po Českém ráji, který nás okouzlil, jsme se rozhodli, že příští dovolenou prožijeme tam.

Tak jestli nás tam potkáte, nebude to náhoda.