Říjen 2007

Kouzelná školka

Letošní podzim se s námi příliš nemazlí. Pěkných dnů, které by stály za zmínku, je jako šafránu. Pokaždé když se ráno probudím a kouknu z okna ven, nejraději bych zaplul zpátky do peřin. Někdy jsem jako loď, která nemůže vyplout, protože je na moři nepříznivé počasí.

Bohužel nakonec vyplout musím, a to i když na mě číhá obří, 80 centimetrů velká vlna, v podobě naší Amálky.

„Táto, táto“, ozývá se často z ložnice, kterou má Amálka stále celou pro sebe.

Přijdu do ložnice, kde dcerka sedí v postýlce, drží si své pušky(polštářky) a dudá dudlík.

„Maminka“, vybafne na mě bez přípravy.

„Maminka je v práci, Amálko.“

„Hopa, hopa“, zvolá a obložená svými neoddělitelnými věcmi se mi dere do náruče.

Náš nový ranní rituál není snídaně ani zprávy, které bych si občas rád dopřál, ale je to nové DVD Kouzelná školka.

Při poslední návštěvě Kamilčiny maminky se naskytla příležitost jet do Prahy na veletrh hraček. Holky toho náležitě využily a jely se podívat, co nového se ve světě hraček událo. Mezi množstvím nejrůznějšího zboží a spoustou lidí objevily stánek, kde se prodávalo právě DVD Kouzelná školka. Kamča byla trochu nerozhodná a dokonce  mi posílala sms, ve které se ptala, zda-li má koupit tenhle filmový hit. Já jsem na sms odepsal, že to určitě koupit musí. Jen jsem tuhle sms neposlal. O to větší  jsem měl radost, když jsem mezi hromadou prospektů DVD Kouzelná školka objevil.

Já jsem si tento výlet nedopřál, protože při pohledu na domácnost mi trochu naskakovala husí kůže. Měla přijet návštěva a náš byt na to rozhodně nebyl připraven.

Většinou se o Amálku a domácí práce dělíme. Jeden je s Amálkou a druhý se musí postarat o domácnost.

Vždy když od mých kamarádek maminek slyším: „Dneska bude Zdendu hlídat babička“ nebo „Tchýně si přijde pro prádlo na žehlení“, začnu přemýšlet, kde si podobnou babičku vykouzlit.

Ale to jsem trochu odbočil, vraťme se ke Kouzelné školce.

V současné chvíli znám Kouzelnou školku s Michalem Nesvadbou dopodrobna.

Když Amálka zahlásila úplně poprvé „Anda jo ci.“, vůbec jsem nevěděl, co že si to přeje.

Když však ke slovům „Anda ci jo “ přidala „pustit tam“, tak jsem to konečně pochopil.

Ta malá ještěrka chtěla pustit Fandu a Michala z Kouzelné školky. Už jsem to proti své vůli viděl asi tisíckrát a ještě jej asi milionkrát uvidím.

Faktem je, že když vezmu tohle dvd do ruky, Amálka se začne štěstím tetelit a vychází z ní zvuky jako z Krtečka pana Milera. Někdy tuhle hodinovou kouzelnou šou stihneme i dvakrát denně a pokaždé má obrovský úspěch.

Velice rád bych věděl, jaký je pan Nesvadba v soukromí, protože musím uznat, že ty jeho nápady jsou vážně skvělé a někdy opravdu smekám, jak dokáže hrát pro děti.

Zápřah v práci aneb pohled ze dvou stran

Když si manželé vymění role, je zde vždycky mnoho věcí, které jsou pozitivní a které jsou negativní.

Nedávno jsem byl u svého kamaráda Marka, který je otcem dvou kluků. První manželství se nepovedlo a druhý vztah, který Marek má a  ze kterého vzešel Davídek, je bohužel taktéž na hraně.

Nehodlám zde pitvat něčí chyby nebo vzájemné soužití, k tomu nemám právo, ale chci Vám napsat, co se mužům honí v hlavách.

Po rozhovorech s mým kamarádem jsem dospěl k názoru, že by chlapi opravdu měli na rodičovskou jít a to klidně povinně alespoň na dobu šesti měsíců.

Když jsem s Amálkou přišel na návštěvu, samozřejmě že jsme si s Markem povídali o tom, co nás zajímá. Potom se stočila řeč na děti, u které nechyběla Markova přítelkyně Lucie.

Lucie se mě vyptávala na to, jak to doma zvládám a jak jsme na tom z různýma dovednostma jako je čurání na hrnec, mluvení , pohyb, stravovací návyky atd.

Já jsem si osobně přiznal, že být doma s dítětem je velice náročné. Stěžoval jsem si, jak je Amálka uplakaná při oblíkání, jak mi nechce jíst, jak málo po obědě spí, jak se nám pravidelně budí ve tři hodiny ráno na mlíko a jiná dobrodružství, které mi malá denně připravuje.

Lucie se mnou souhlasila a prohodila směrem k sedícímu Markovi:

„Vidíš, já Ti to pořád říkám, že je to náročné.“

Bylo to, jako když vlejete vodu do horkého oleje.

„Prosím Vás, vy z toho naděláte“, řekl Marek. „To já bych to zvládal levou zadní. Já bych si poradil. Kdybych mohl, tak bych Vám to předvedl.“

V téhle diskusi jsme ještě nějakou chvíli pokračovali, ale nemělo to žádnou cenu. Každá ze stran si vedla svou.

Přesvědčení, že mateřská dovolená je výlet do Dubaje, je velice mylná, milí pracující tatínci.

Je pravda, že ne každé manželství si může výměnu dovolit, ale rozhodně to stojí za pokus. Dokud to manželé uvidí jen z jednoho pohledu, budou mít pořád dosti zkreslenou představu o tom, jak se manželky na mateřské válejí.

Já už budu pomalu rok doma. Když si to uvědomím, je to hrůza, jak to letí. Zjistil jsem, že starost o devítiměsíční miminko je mnohem lehčí než starost o devatenácti měsíční dítě.

Vzpomínám, jak byla Amálka nehybné prkénko a jediný pohyb, co ovládala, byl brouček na zádech.  S jídlem to bylo jednodušší, udělal jsem kaši nebo příkrm a bylo to. Zábava byla mnohem jednodušší, každý nový předmět byl zajímavý. Pomyslné venčení bylo relaxem v přírodě.

A teď?

Malá nikde nepostojí a neustále je v pohybu jako satelit kolem Země. Jídlo je horor, protože madam buď nechce a nebo jí sama. Výsledkem je ovšem nadměrné množství špinavého prádla a interiér, ve kterém by i špatný indiánský stopař poznal jídlo, které jsme jedli za posledního půl roku.

Zábava je zábavná, hlavně pro Amálku, která za půl hodiny promění byt v dětské hřiště se spoustou nástrah, které by odrovnaly mamuta.

Procházka venku je také výživná. Když je hezky, tak se jdeme uklidit na dětské hřiště, kde je o zábavu postaráno. Ale na takovém hřišti musí být člověk neustále ve střehu, protože ti malí démoni vymýšlejí všelijaké kousky. Naposledy se Kačenka od mamky Aleny doslova zapíchla hlavou do hlíny, když sjížděla skluzavku hlavou dolů.

S mamkou Markétou jsme jen s povzdechem konstatovali, jaké že to bylo fajn, když se ti naši prevíti moc nehýbali. A je to pravda.

Jejich Zdeněček, který je stejně starý jako naše Amálka, ovládá odrážedlo jako pilot formule jedna a někdy balancuje na hranici života a smrti, když ujíždí mamce Markétě. Ta jej pak honí po celém sídlišti.

A o prosazování dětského sama sebe psát nebudu, protože to mi vstávají vlasy na hlavě ještě teď.

Ale není to jen hrůza, jsou tu i hrozně hezké věci, které všechny ty negativa jednoduše mažou.

Když si povídáme s mojí mamkou, tak je někdy docela smutná. Když nastupovala do práce, tak se tam i těšila. Bohužel se to na pracovišti změnilo a radost je ta tam.

Ubylo dobrých lidí a přišli noví lidé, čímž se klima na pracovišti dost změnilo. Práce je tolik, že mnohdy špatně spí.

Posledních čtrnáct dnů chodila máma do práce na sedmou a jezdila kolem půl páté a to ještě mnohdy pracovala večer. Na Amálku jí zbývají tak tři hodiny denně, kdy spolu chodí alespoň ven. Ale jak to mamka cítí, to Vám nejlíp popíše sama.

Za chvilku to bude rok, co jsem vyměnila mateřskou dovolenou za návrat do pracovního procesu. Důvod jsem pro to měla především ten, že jsem si přála, abychom byli všichni tři jako rodina víc spolu. A to se vyplnilo, což je pro mě moc důležité.

První měsíce byly v pohodě. Zaměstnavatel mně vycházel vstříc a já pracovala zhruba od devíti do tří a pak hodinku až dvě večer z domova. Pracovat večer se dalo, protože Amálka chodila kolem osmé spinkat. S přicházejícím létem se Amálčiny odchody do postýlky stále odsouvaly, až tam zavítala i kolem půl desáté. To už mně vážně nezbývaly síly na práci a já proto zůstávala dýl a dýl v kanceláři. Jak už se zmínil Tom, i klima a lidé v práci se měnili. Vyvrcholilo to v posledních týdnech, které rozhodně nebyly dle mých představ. Příliš mnoho práce a málo času s rodinou. To určitě nechci a věřím, že se to zase vrátí do lepších kolejí. Vždyť jsem šla do práce proto, abychom jako rodina byli víc spolu. To je pro mě nejdůležitější.

Na závěr odpovím na otázku, kterou mně občas některé maminky pokládají. Nelituješ ? Ne, nelituji. Jsem šťastná, že máme všichni tři dohromady víc společných chvil, plánujeme víkendy a podnikáme spoustu společných akcí. Jsem pyšná na Toma, jak to skvěle zvládá ! Amálku obohacuje tak, jak bych to já nedokázala. Jsem si jistá, že dítě potřebuje oba rodiče, a to my Amálce opravdu dopřáváme. Společné chvíle se svojí holčičkou si vychutnávám plnými doušky, těším se na písek a ostatní mamky. Nejsem unavená řečmi o nočníkách a podobných tématech, protože je to pro mě relax od práce. Shrnuto, podtrženo, rozhodně nelituji a jsem šťastná, že jsme se pro tuto cestu rozhodli.