Říjen část druhá

Poslední letošní návštěva rodičovstva.

 

Letošní počasí naznačilo, že zima na sebe nenechá dlouho čekat. Proto jsme se rozhodli jet ještě jednou navštívit rodiče na Moravě. Na zimní papuče pro tu naši Pepinu(auto) nemáme a tak jsme chtěli na Moravu vyrazit dřív, než na silnici přistane první vločka a silničáři budou zase zaskočeni.

Mamka si po totálním nasazení v práci vzala dovolenou, kterou potřebovala jako sůl. Již doma jsme si připravili program, jak že si to volníčko u rodičů užijeme.

Co se nám mimořádně povedlo, tak byla návštěva kina. Zrovinka dávali film, na který jsem se hrozně moc těšil. Byl to opravdu dobrý biják, i když jsme byli v kině, kde od revoluce nezměnili skoro nic.

Jinak jsme všechno prožívali v klidu a pohodě. Amálka zase všude bodovala a konečně se dočkala svých dvou dědů.

Od Kouzelné školky, kde viděla tatínka Michala Nesvadby, Amálka toužila po dědovi. Přání jsme jí splnili a to ještě nejsou Vánoce.

Ale i Amálka si pro nás připravila překvapení. Během cesty jsme jí pustili do discmana písničky Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře a ta holka to vážně poslouchala. Vydržela sedm písniček v kuse. Zase jsme po dlouhé době měli dobrý nápad.

Počasí nám po celou dobu  pobytu příliš nepřálo, ale i když bylo v sobotu celkem deštivo, šli jsme se  podívat na výlov rybníka. Akce jako hrom.

Spousta lidí a spousta stánků se zbožím, které lidi jako obvykle nakupovali. Mám pocit, že nakupování je velice vážná choroba a někteří by se z ní měli léčit.

Krom Vietnamců tam bylo i jiné zboží, ale že by mě to nějak nadchlo, to ne.

Bohužel jsme neochutnali ani žádnou rybí specialitku, protože tam byla hrozná fronta a nikomu se nechtělo ji vystát. Přesto jsem si pochutnal na dobroučkém bramboráku a Amálce jsme koupili pěknou zimní čepičku, kterou jsme předchozí den marně sháněli po obchodech ve městě. Kde by nás napadlo, že ji nakonec koupíme při výlovu jednoho z hodonínských rybníků. Někdo lovil ryby, mi zase čepičku.

Ani jsme se neohřáli a byla neděle večer a my frčeli po D1 zase domů. Ach jo, někdy si říkám, jak by bylo fajn, kdyby šel zabít čas. Obzvláště ve chvílích, když je člověku na světě dobře.

 

Po návratu od rodičů, jsme  byli odměněni nádherným slunečným pondělkem. Mamka měla poslední den dovolené a byla velice ráda, že se po ošklivém počasí na Moravě dočkala i sluníčka, které má ráda.

Společně jsme ocenili, že jsme Moravu opustili už v neděli večer. Kdybychom jeli v pondělí ráno, možná bychom byli utonuli v nějaké zácpě na D1.

Takto jsme měli celé pondělí pro sebe a mohli si jej krásně prožít. Mamka využila šance a šla s Amálkou na cvičení.

Ještě v neděli večer jsem obdržel zprávu od tety Markéty, kde se dotazovala, jestli už jsme z výletu zpátky a jestli půjdeme na cvičení. Napsal jsem jí, že už jsme doma a že cvičení platí.

V pondělí ráno byla hodně překvapená, když se místo strejdy Moma, což jsem já, objevila teta Kamila.

 

Asi bych Vám měl představit svou novou přezdívku. Zdeněček tety Markéty je vcelku zlatíčko a na ledacos je velice šikovný, ale v mluvení je oproti naší Amálce v plínách. Vždy když se teta Markéta zmíní o mě - strejdovi Tomovi, Zdenda je jako bodnutý včelou a křičí Mom, Mom, Mom. Amálce říká ještě roztomileji a to Mami. To vzniklo v Zdendově hlavě tak, že když slyšel, že říkáme Amálce Amy, upravil si to na slovo na Mami. Prostě všechno, co je od M, jde Zdendovi na jedničku.

 

Zatímco já jsem doma vybaloval věci a uklízel, holky blbly na cvičení. Byl jsem zvědavý, jak se to mamce bude líbit a jak se jí bude líbit roztomilá cvičitelka Iva, o které jsem se několikrát důrazně zmínil.

Zrovna když jsem dovařil oběd, zarachotil v zámku klíč.

„Ahoj holky, to už jste doma?“

„No jo, táto, přece jsi si nemyslel, že budeme celý den fuč.“

„To mě ani nenapadlo. A jak se vám tam líbilo?“

„Moc hezké to tam bylo, “ řekla máma.

„A jak se Ti líbila Iva ?“, zeptal jsem se se šibalským úsměvem.

„Jo, je moc milá.“

A dál jsme to nerozebírali.

Markéta mi potom povídala, jak byla mamka na cvičitelku Ivu zvědavá.

Doslova to bylo: „Jsem na ni zvědavá, jestli mám mít nějaký komplex.“ A nato jí Markéta pověděla: „No Kamčo, komplex budeme mít obě dvě.“

Když se holky vrátily, tak si daly oběd a i na Amálčino spaní vyrazily ven. Promeškat krásný podzimní den by byla věčná škoda.

 

Hysterka Zdenda

 

Musím napsat, že jsem nesmírně šťastný, že má Amálka ložnici sama pro sebe. Bydlí tam s ní i naše postel, kterou jsme si kupovali kvůli zdravému spánku. Díky Amálce je bezvadně zakonzervovaná a určitě se jí nic nestane, protože my rodiče líháme na molitanu, který je sice měkký, ale parádně z něj bolí záda.

Bylo úterý, za mamkou klaply dveře a já se nemohl vyhrabat z postele. Naštěstí mám Amálku, která mě velice rychle protáhne a dělá mne neustále fit i bez České televize, kde na to mají pořad.

Život s Amálkou je  opravdu bezva strečink, posilovna, jóga a já nevím co ještě.

Její povely, které mi neustále za zadkem opakuje, musím udělathned, jinak nemám klid. To její „táto,táto“, které na mě huláká jako hlasitý kulomet, je prostě neodbytné, a tak jsem většinou do 10:00 totálně vytížený a posléze vyřízený. Bohužel desátá je většinou časem našich odchodů ven.

Mám veliký problém, kterému se říká dochvilnost. Jestliže jsem s někým domluven na určitý čas, tak tam musím být přesně, jinak mám totálně rozhozený sandál po celý den.

Jakoby to to malé hádě vědělo. Vždy dělá všechno proto, abych všude přišel pozdě.

To úterý, o kterém píši, jsem se těšil na ranní venčení našich dětí. S tetou Markétou jsme měli sraz jako vždy. Jen jsme se navíc domlouvali, co si bereme s sebou. Já jsem napsal, že vezmeme odrážedlo, a tak se i stalo.  Měl jsem pocit, že nestíhám. Než jsem připravil jídlo a pití pro malou, stihla udělat nepořádek po celém bytě.  Bylo za pět minut deset a malá běhala po bytě nahá a křičela: „Dědeček, jo!“

Venku bylo chladno, ale mně bylo hrozné vedro, jak se mi vařila krev. Konečně jsme byli připraveni.

Popadl jsem oblečenou Amálku a posadil ji na odrážedlo, které jsme přivezli od rodičů z Moravy. Nevím, jak je to možné, ale začínají se nám doma kupit dětské potřeby a hračky, jako bychom doma měli deset dětí. Tohle staronové odrážedlo ve tvaru auta je po sestřence Terezce. Amálka je šťastným majitelem odrážedla motorky, na kterém zatím nenašla svůj styl. To, co jsme přivezli z Moravy, celkem dobře ovládá a tak jsme jej přestěhovali k nám domů.

Amálka poslušně seděla ve svém novém voze a jediné, co jí chybělo, byly klíče od zapalování.

Ještě že má auto tažný provázek, že táto. To je pravda.

Přijeli jsme před betonový palác, kde bydlí teta Markéta a Zdeněček. Náš čas byl perfektní, ale naši společníci měli zpoždění.

Abych je trochu popohnal, tak jsem zazvonil na zvonek. Vykoukla Markéta a zvolala, že už jsou téměř dole.

Jak jsme tak čekali, Amálka se odstrkovala a mě napadlo, že ji ještě trochu svezu. Objel jsem jedno kolečko po asfaltovém chodníku a naši parťáci byli dole.

Zdenda ke mně zvolal Mom, Mom a pak zbystřil. Nevěřícně koukal na vozidlo, které ovládala Amálka.

„Ahoj strejdo a Amy,“ řekla teta.

Než jsem stačil pozdravit, Zdenda vyrazil k Amálce a volal „ídi, ídi“ a ukazoval jednou rukou jako že řídí.

„To byl blbej nápad, strejdo, Zdenda miluje volanty.“

A teta nekecala, protože Zdenda byl jako v transu. „Ídit, ídit“, volal a sápal se po Amálce, která byla situací zaskočena.

„Kde jste to vůbec vzali ?“, zeptala se Markéta.

„Přivezli jsme to od rodičů.“

„Hmm.“

Byl jsem překvapený stejně jako Amálka, která statečně odrážela útoky Zdendy.

Aby Zdenda přidal na intenzitě, jak moc chce dělat ídit, ídit, začal řvát jako tur.

„Amálko, půjčíme Zdendovi auto?“

„Ne, nepůjčujte, přece nedostane hned vše, co si zamane“, řekla teta.

A tak jsem diplomacii odložil na jinou příležitost.

Zdenda chytil amok, kterého se nechtěl jen tak vzdát. Marné bylo domlouvání maminky.

Když jsem to Zdendovo divadélko pozoroval, napadla mě myšlenka, že bude lepší, když půjdeme s Amálkou napřed.

Začali jsme se vzteklému Zdendovi a nešťastné Markétě vzdalovat. Pořád jsem se po nich ohlížel a v jednu chvíli to vypadalo, že se situace uklidnila. Když jsme však přišli k obchodu, u kterého jsme je chtěli počkat, tak jsem je najednou neviděl.

„Amálko, tak kde je ta teta s tím Zdendou?“

Najednou je vážně nikde nebylo vidět. Napadali mě různé spekulace a něco mě přesvědčovalo, že se teta namíchla a šla i se Zdendou domů.

Ještě asi tak čtvrt hodinky jsme tam s Amálkou stáli a dívali jsme se směrem, odkud měli ti naši ochotníci přijít.

„A heleď, Amálko, už se hrnou.“

Markéta kráčela jako bůh války a vedle ní poskakoval zkrocený Zdenda.

Jediné, co jim chybělo, bylo Zdendovo odrážedlo.

„Kde máte motorku?“

„No kde, doma“, řekla nasupeně tetinka. „Vždyť tam do ní kopal a nechtěl jít ani dopředu ani dozadu. Tak jsem mu dala na zadek a vyslechla si kázání od nějakého chlapa, že takhle ničeho nedocílím. Ty vole, takové lidi mám nejradši“, pustila páru lokomotiva Markéta.

Amálka stála v pozoru a  odrážedlo auto bylo volné. Zdenda to hned pochopil a konečně se mu splnilo přání „ídit“.

K obchodu jsme mířili cíleně, protože mamka Markéta si potřebovala nakoupit nějaké oblečení.

Zdenda seděl na autě a netušil, že jej maminka na 20 minut opustí. To jsme poznali vzápětí a s námi to vědělo půl sídliště.

Zdenda se opřel do hlasivek,  ze kterých se dralo srdce rvoucí „máma, máma, máma“. My s Amálkou jsme jen koukali, jaký že to má Zdenda v hrdle ukrytý poklad.

„Zdendo, neplakej, maminka se vrátí, ona si šla jen nakoupit.“

„Máma, máma, máma“, dralo se dál ze Zdendova hrdla.

Trvalo to celkem dlouho, než se ten malý tragéd uklidnil.  Když se konečně uklidnil, i já jsem nabyl jistého klidu.

Pak už se nestalo nic, co by Zdenda tragicky ohodnotil. U obchodu jsme narazili na tetu Alenu a Kačenku, která má prst velký jako dospělák. Ne že by ji narostl, to ne. To když maminka Alča krájela zeleninu, tak si Kačenku posadila na kuchyňskou linku. Kačence přišlo vhodné přiložit ke krájené zelenině svůj vlastní prst. Jsou z toho dva chirurgické stehy a dlaha na prstě.

Tak takový je ten bezstarostný leháros na rodičovské dovolené.