Táta lump

Kamča sedí v obývacím pokoji, zatímco já se připravuji odejít.

„Tak, pistoli a nůž mám, tak můžu jít na věc.“

„Jé,“ usměje se máma, „kdyby tady někdo seděl a nevěděl, o co jde, tak si domyslí ledacos, když řekneš, že pistoli a nůž máš a že můžeš jít na věc.“

„Hmm…to mě ani nenapadlo. Tak kterou banku loupnu dneska ?“

Kamča se rozesmála.

Opravdu by se mohlo zdát, že jsem táta lump, ale ono to tak není. Je to takto. Když už jsem měl pocit, že doma začínám blbnout, našel jsem si nějakou tu aktivitu mimo domov.

Chodím v týdnu na bojové umění Allkampf jutsu a kickbox. Jsou to čtyři hodiny v týdnu, kdy se chodím nechat mlátit, abych byl ještě víc otupělý.

Je to hodně náročné, ale moc mě to chytlo. Je pravda, že ze začátku jsem chodil nadšený a s elánem, ale co se náš trenér proměnil v neurotického cholerika, nadšení je to tam.

Ale řekl jsem si, že se jen tak nevzdám. Už tam chodím třetí měsíc a je to vážně fajn, hlavně kickbox, ve kterém se neuvěřitelně zapotím.

Chodím se samýma dětma a tak jsem zase o nějaký ten rok omládl. Hlavně je nesmírně zajímavé to zelené mládí pozorovat.

Jsem si jistý, že kdyby se maminka Honzy, kterému je patnáct let, dozvěděla, jakým způsobem si její synek myje nohy, asi by ji trefil šlak.

Maminky chlapců dobře poslouchejte.

Honzík přijde na šatnu, kde se hezky převlékne do nádherně pomačkaného kimona. Pak zamíří do koupelny, kde si naprosto vzorně umyje nohy, bohužel pokaždé si zapomene ručník. Velice prakticky jako ručník použije mikinu, do které si své neotesané nohy utře. Po tréninku si mikinu obleče a hurá domů. Prvně jsem se potichu divil, jakou že to má zajímavou metodu, ale pak jsem to nevydržel a  podivil se nahlas. Od té doby mi Honza pravidelně ukazuje nohy, nikoliv však ručník. Má přece mikinu.

Chtěl jsem Vám říct, že žehlení a praní je luxus, který by si mamky měly nechat ujít.

Teď z jiného soudku. Dny plynou a počasí se rapidně změnilo. Občas mám plnou hlavu starostí, jak přežít tohle fádní zimní období. Popravdě se mi někdy nedaří Amálku přemluvit, aby šla se mnou ven, a tak mnohdy uplácím.

Protože se blíží Mikuláš, tak se začali prodávat Adventní  kalendáře, které mají rády snad všechny děti. I naše Amálka podlehla kouzlu tajemných okýnek, ve kterých se ukrývají čokoládové dobroty. Jsem rád, že jsou k dostání a že jsou i cenově dostupné, protože jinak by mě tyhle úplatky zruinovaly. Je to jeden ze dvou způsobů, jak Amálku přimět, aby šla ven, a to i když pořádně mrzne.

Stále chodíme na pondělní cvičení prcků a myslím, že si tam Amálka docela dobře zvykla a že se tam těšívá.

Jak se tak blíží Vánoce, přemýšlíme nad vhodnýma dárkama, kterými bysme rozzářili Amálčiny očka. Už snad máme jasno.

Nebudeme to nějak přehánět, protože si myslíme, že příliš mnoho škodí.

Těžké přemýšlení nám Amálka ulehčila tím, že se zamilovala  do maňáska Fandy a celé Kouzelné školky. Máme pro ni tedy připravené DVD Majda a Fanda v Kouzelné školce. Dále mamka zakoupila panenku - miminko, které bude asi zlatým hřebem večera. Potom bychom chtěli sehnat nějakou hezkou tabuli na malování, protože malování je Amálčina velká vášeň a již to poznaly všechny možné naše věci.

Nejraději maluje fixem, který je na všem dobře vidět. Člověk jí to ale lehce odpustí, když ji pozoruje, jak strašně se snaží a s jakým zaujetím maluje. Rozhodně je u malování šťastnější, než když jí oznámím, že jí chci dát najíst. S jídlem docela bojujeme. Dostat do Amálky snídani je nadlidský výkon  a mnohdy se mi to ani nepovede, z čehož nejsem vůbec šťastný. Co se potravin týká, tak jsme přešli úplně na domácí hamání, takže musím každý den vypotit u plotny nějakou hodnotnou krmi.

Když to tak píšu, tak si uvědomuji, jaký je to kolotoč a stereotyp a jak vzácné je, že jsem se propsal v deníku až sem.

Ze stereotypu se mi aspoň občas daří uniknout. Tento týden jsem například navštívil s kamarádem a jeho synem hokejové utkání naší extraligy ledního hokeje. Nejenže jsme zápas projeli, ale ještě jsem potkal bývalého kolegu ze zaměstnání. Nikdy jsme se nějak nevyhledávali, ale občas jsme si pokecali.

„Tak co, Tome, jak je, co děláš?“

„No, já jsem s dcerou na rodičovské dovolené.“

„No to si to umí někdo zařídit. A co děláš celé dny doma?“

Co jsem měl na tak debilní otázku odpovědět ? Nic, vole, kopu se celé dny do zadku. Ale jsem diplomat a tak jsem řekl, že až bude mít děti, že to může vyzkoušet.

Vážně mě někdy chlapi dokážou naštvat, když mi s lehkostí blba říkají, že si to umím zařídit.

Místo dotování porodnosti bych té pivní chásce nařídil povinnou péči o dítě, alespoň po dobu šesti měsíců. Ale to by nás bylo v republice možná míň, než nás je.

Jak se tak ochladilo, tak nás neminulo první nachlazení Amálky, ale i mamky, která tyhle stavy vyloženě nenávidí.

Znovu musím podotknout, jak moc nám pomáhá odsávačka na nos s redukcí na vysavač. Vůbec si nedokážu představit, že bychom ji neměli. U tak malého prďolky je to téměř povinná výbava, něco jako zimní pneu na autě.

A tak, zatímco jsme Amálku úspěšným vysáváním soplíků rýmy zbavili, začalo kapat z nosu mamce.

To bylo něco pro maminu, ale tentokrát jsem si taky užil. Mamka byla úplně vyřízená a to hlavně v noci. Nemohla pořádně dýchat a tak, zatímco jindy se vedle ní normálně vyspím, tentokrát jsem musel za Amálkou do ložnice. Mamka totiž hekala ze spaní, jako kdyby prožívala nějakou strašlivou torturu.

Znovu jsme si uvědomili, jak malý máme byt. Přece jen by se nám nějaká ta místnost navíc hodila. Taková malá trucovna a lazaret v jednom. Budeme to muset příští rok nějak rozseknout a kouknout se po nějaké větším betonovém paláci.

Nachlazení mamky se táhlo téměř čtrnáct dnů a jeden den musela zůstat doma. Amálka se dostala z nejhoršího, ale stále jsme cítili, že to není ono. Ve spánku při dýchání chrochtala a blahem to nebylo. Tak jsme se rozhodli, že ji necháme prohlédnout u naší paní doktorky.

Při prohlídce u lékařky Amálka znovu prokázala, že návštěvě podobných zařízení bychom se měli v budoucnu vyhnout. Sotva jsme pozdravili sestřičku a překročili práh ordinace, Amálka spustila divadlo. Když jí paní doktorka prohlédla, dostala podezření, že má zvětšenou nosní mandli. Napsala nám recept na bylinkové kapky s tím, že je to u tak malých dětí normální, ale kdyby se to nezlepšilo, máme přijít a pošlou nás na krční.

Když jsem si byl vyzvednout léky pro Amálku, poznal jsem o čem pan ministr Julínek celé měsíce mluví.

Paní lékárnice se sice hezky usmála, ale pak mi zahlásila doplatek a úsměv přešel mě.

„Doplácíte 101,50 Kč.“

Po odchodu z lékárny jsem si řekl, že začnu studovat bylinkářství, protože se to do budoucna jeví jako perspektivní obor.

Nejlepší byla ovšem aplikace samotného léku. Když jsem Amálce tu dobrotu nabídnul, myslel jsem, že po obličeji, který na mě Amálka udělala, zkamením. Neodolal jsem a dobrůtku jsem ochutnal. Ani Fernet není takhle hořký.

Byl jsem trochu zklamaný, že nás na chuť léku paní doktorka neupozornila, ostatně nám ani neřekla, že budeme doplácet takovou bombu. Možná bychom nákup lépe promysleli.

Tím, že jsou kapky hořké, je jen tak do Amálky nedostaneme. Tak nám asi zůstanou v hanbě. No dobře jim tak.

Rád bych se v rámci deníku zmínil o zklamání, které mi přinesl nápad vydat můj internetový deník tištěnou formou. Některé maminky psaly, že by tuto formu deníku přivítaly.

Když se ten nápad zrodil, tak jsme se do něj pořádně zakousli. Moje maminka je celkem dobrá kreslířka a tak na první ukázku tohoto díla udělala ilustrace, které jsou moc povedené.

Říkal jsem si, že při množství nesmyslů, které denně vycházejí, by to mohlo někoho zajímat.

Když jsme měli připravený materiál, začal vůbec nejtěžší úkol a to najít někoho, kdo by se vydání zhostil.

Začali jsme prostřednictvím internetu hledat vydavatele.

Vydavatelství je v České republice jako máku na poli. Ale přístup lidí, kteří v nich pracují, je mnohdy velice neprofesionální.

Z množství námi oslovených vydavatelství se obtěžovaly pouze tři s odpovědí.

Rozhodně jsem nečekal, že hned uspějeme, ale štěstí se musí pokoušet a tak jsme jej pokoušeli.

Bohužel nekomunikativnost je v České republice velice oblíbenou věcí a proto jsme se vlastně nikam nedostali.

I když tak úplné fiasko to nebylo. Například jsem se dozvěděl, že prvotina je vůbec nejhorší věc k prosazení. Neznámé autory u nás nikdo nepublikuje, proč taky.

Je lepší vydat příručku o tom, jak se máme chovat v nemocnici. Ta jde určitě na dračku.

Neříkám, že můj deník je Michal Viewegh, ale určitě by to mohlo pomoci rodinám, kde se rozhodují o výměně rodičů na mateřské dovolené. Mužům by mohla umožnit náhled, oč v životě přicházejí, když si kráčejí nesmrtelně za svojí kariérou.

To, že lidé nemají zájem, je vážně hrůza. Nedávno jsme si o tom hezky popovídali s jednou naší kamarádkou Zuzkou, která přemýšlí o životní změně. Ač je personální ředitelkou jedné velké firmy, touží po práci, která by ji naplňovala.

Protože se do ničeho bezhlavě nežene a všechno dobře promýšlí, byla nemile překvapena, když oslovila několik firem kvůli výrobě vřetýnka. Z množství oslovených firem se jí ozvaly dvě, které vyjádřili slušnou formou své ne. Asi je to nějaký lidský komunikační uzel.

Jako moderní lidé jsme rádi obklopeni nejmodernějšími technologiemi, které nepoužíváme.

Závěrem bych Vás chtěl o něco poprosit. Jestliže by měl někdo z Vás nějaký dobrý nápad, tak jej klidně napište.

Takhle vypadají ilustarce k připravovanému knižnímu Deníku