Listopad část druhá

Čert vem zimu

Zima přinesla první náznaky sněhu, ale na psí spřežení a sáně to ještě nebylo. Na toulky po našem kraji vyrážíme s Amálkou stále s plastovým autem a máme své úspěchy. Jsme populární sídlištní dvojka.

Legrace většinou končí, když se před Amálkou, která řídí svůj ekomobil, objeví kamarád Zdenda.

Jen zbystří auto, už se k němu hrne jako povodňová vlna. Na to, že je Amálce 20 měsíců, se chová velice rozumně a od soubojů ustupuje. Možná bude klidné povahy po mně. Jednu věc však Zdendova touha po autě přinesla. Ježíšek je mocný pán a už se na ty děcké sváry nemohl koukat.

24.12. dostane Zdenda svůj vlastní ekomobil, tak snad bude klid.

Někdy je zima velice krutá a to je zapotřebí děti dobře obléci.

Bože, jak já nesnáším zimu.

To neustálé navlíkání a vysvlékání je rána morová a mezi mou nejmilejší disciplínu patří oblékání rukavic.

Když uhodily první mrazy, bylo potřeba mít dobré rukavice. Když jsem se prvně seznámil s těmi našimi, tedy lépe řečeno s těmi, co jsem měl oblékat Amálce, řekl jsem si, že to budu muset nějak pořešit.

Šťastná náhoda mi přihrála tetu Markétu, která mi během ranní procházky doporučila nový krámek nedaleko našeho bydliště, kde prodávají super rukavice za bezvadnou cenu.

Ihned jsem se do obchůdku vydal, abych dobrou koupi učinil.

Teta Markéta mi doporučovala prsťáky a jejich výhody mi předváděla na Zdendovi.

„Je sice fakt, že tam ty prsty úplně nemá, ale jsou moc hezké“.

A perfektně ladí k oblečení, dodal jsem si v hlavě.

Cestou k obchodu jsme probírali rukavice a já měl pocit, že si jdu koupit drahou televizi.

Když jsem vstoupil s Amálkou do obchodu, hned se nás ujala paní prodavačka.

„Tak copak to bude, mladý pane?“

„Potřeboval bych rukavice pro tuhle mladou dámu“, a sklouzl jsem pohledem na Amálku.

„A jáké by měly být?“, otázala se prodavačka.

„Chtěl bych vyzkoušet prstové, jestli ještě nějaké máte.“

A paní mi podala bezvadné prsťáky.

„Tak, Amálko, dej mi ručičku a zkusíme je nasadit, ano?“

Amálka nasadila výraz NEE a její ruka připomínala uvadlou růži.

„Amálko, prstík po prstíku a hezky mi pomáhej.“

Bohužel, i když je Amálka chytrá holka, slovo „pomáhej“ ještě nepochopila a dokonce bych řekl, že je jí bližší výraz „pomáhej pánbůh“.

„Mladý pane, jak tak na Vás koukám, možná raději vyzkoušejte palčáky, tyhle prsťáčky jsou sice hezké, ale očividně to na tu maličkou ještě není.“

„A máte nějaké?“

„Malý moment, hned se podívám. Co třeba tyhle, jsou teplé a určitě půjdou lépe oblékat.“

Začal jsem navlékat palčáky. Na pátý pokus jsme se trefili a rukavice seděly. Kouknul jsem se na ně znovu, barva nebyla nic moc, jenže při představě té hrozné zimy jsem se nerozmýšlel dlouho a už jsem pyšně kráčel z obchodu i s rukavicemi.

„Kdes byl tak dlouho, strejdo, co jste tam tak dlouho dělali?“

„Víš jakou mi to dalo práci, než jsme to všechno vyzkoušeli?“

Nakonec jsem se pochlubil s nákupem. Barva nic moc, ale alespoň jsme je oblíkli.

Vždy když jdeme ven a potřebujeme rukavice, mám husí kůži. Amálka totiž vůbec nespolupracuje a myslím, že je snažší navlékat rukavice nebožtíkům.

Většinou jsem po půl hodině snahy vyřízený, upocený a maximálně rozohněný. A vůbec největší radost mám, když se po půl hodině snahy a nervů Amálka usměje, řekne ukavice, já se kouknu a oni jsou na zemi.

Čert vem zimu.

Zlaté české ručičky

Po dlouhém hledání nového domovníka našeho panelového domu se jeden chudák našel a přinesl tím klid do duše nejednoho nájemníka. Na poslední schůzi se pan domovník uvedl do funkce a seznámil nás s aktuálním stavem našeho panelového ráje. I přes poloviční neúčast nájemníků jsme se na schůzi dohodli, že stoupačky jsou v katastrofálním až havarijním stavu a že je potřeba dát tuhle báječnou věc do pořádku. Oprava se naplánovala na listopad tohoto roku, a to proto, že od příštího roku se má všechno rapidně zdražit.

Jistě si říkáte, jakou souvislost má tahle záležitost s naší rodinou, ale to vyplyne později.

Přišel den, kdy měla začít oprava a nás čekala odstávka vody. Na hlavním vstupu do domu se objevil rozpis prací. Po dobu čtyř dnů za sebou byla odstavena voda. Začalo se rozvody ve sklepech, což pro nejednoho nájemníka znamenalo pohromu. O některé naše sousedy se pokoušely mrákoty už na schůzi a to v momentě, kdy nás pan domovník informoval o potřebě vyklidit některé sklepy.

„No to nemyslíte vážně,“ ozvala se jedna sousedka, „vždyť já tam mám harampádí až po strop. Co s tím budu dělat? Taky bych potřebovala vědět, jestli je ten zámek u mého sklepa univerzální?“

„Prosím,“ odpověděl nato soused. „Jak univerzální?“

„No, jestli mají všichni od sklepa stejný klíč, protože já jsem ten svůj dávno ztratila.“

„Tak to bohužel“, poznamenal soused domovník a otíral si zpocené čelo.

Palba nesmyslných dotazů pokračovala a já jsem pana Vybulku, coby nového majordóma, začal litovat.

Opravy byly započaty.

Během oprav jsme měli alespoň jednu vodu k dispozici a to buď teplou nebo studenou.

Každé ráno jsem vstal s mamkou, která si udělala hygienu, a já napustil dostatečné množství vody, aby bylo na vaření a jiné dovednosti, ke kterým je voda nezbytná.

I přes naši snahu být připraven na všechno, se v programu vyskytly nějaké ty mouchy a mušky.

Snad jediný den nám nešla žádná voda a to jsme zrovinka zaspali. Mamina sice stihla napustit vanu a rychlovarnou konvici, ale to bylo všechno.

Na pokrytí běžných potřeb to stačilo, ale na zkoušku, kterou pro mě připravila Amálka, to málem nebylo dost.

Když jsme se vrátili z běžné ranní procházky, hodlal jsem Amálku poslat do země snů a tak jsem jí připravil mlíčko a dal ji spinkat.

Je zcela běžné, že když dceru uložím, jakmile mléko vypije, začne na mě z ložnice pokřikovat: „Vypiá míčko“. Jdu tedy do ložnice a řeknu, že je moc šikovná. Jen co se vrhnu do úklidu, začne opět pokřikovat: „Bobek, bobek. Čistit pínu !“

To se stalo i tentokrát.

Amálka volala jako oživot bobek, bobek a já s náhradní plínou přišel do ložnice, kde se vzduch naplnil vůní čerstvě pohnojeného pole.

„Tak jdeme na to“, řekl jsem Amálce a chystal jsem se jí vyčistit nadílku, která byla ukrytá v bombersce.

Když jsem ji rozbalil, nevěřil jsem očím. Hedvábně mazlavá hmota byla až na zádech.

„Bože, ty to vidíš“, zaúpěl jsem.

Když jsem se dostal až k samotnému obsahu, bylo jasné, že mě zachrání jedině sprcha.

V tu chvíli si Amálka nejspíš pomyslela: „Jenže, jak mě chceš sprchovat, když nejde voda, chytráku.“

„Panebože, no jo, vždyť ona neteče voda !“

Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Amálce nejspíš nedošlo, že je od hlavy až k patě hnědá, a vesele se mi šmrdlala v rukou.

„Amálko, okamžitě přestaň, jinak budeme oba jako traktor, co uvízl v hnoji.“

Postavil jsem dceru do umyvadla a zvlhčenýma ubrouskama jsem se snažil udělat zázrak.

Dařilo se to velice obtížně.

Potřeboval jsem vodu.

Hned jak jsem se zbavil nejhoršího, nechal jsem Amálku sedět v umyvadle a ohřál trochu vody v rychlovarné konvici. Když jsem tak tou vlažnou vodou omýval ten sametový zadeček naší dcery, myslel jsem na všechny lidi světa, kteří si ten luxus vody z kohoutku nemohou dovolit. Myslel jsem i na zdravotní sestry, které to při práci nemají vůbec jednoduché, a byl jsem nesmírně šťastný, když nám následující den voda z kohoutku zase tekla.

První fáze oprav byla za námi a my se připravovali na druhou část, která měla začít hned následující pondělí.

Víkend jsme si užívali s vodou, a protože venku bylo chladno a deštivo, vyjeli jsme se podívat po vánočních dárcích pro Amálku.

Náš cíl byla nedaleká IKEA.

Musím říct, že je tento obchod jeden z mála, který mám opravdu rád. Nejde ani tak o zboží, které tenhle řetězec nabízí, ale je to především přístup k zákazníkovi, který se mi velice líbí.

Více než za kvalitu zde člověk platí za nápad, ale ty jejich pokojíčky pro děti jsou naprosto perfektní.

Nejsem sám komu se v tomto obchodě líbí, i Amálka si IKEU zamilovala. Naše první kroky mířily do oddělení dětských pokojů a dětských doplňků.

Amálka si velice brzy osvojila celý prostor. Tu se točila na otočném křesle, tadyhle si začala kreslit na kreslícím stojanu pro děti. A ani dětský stan neušel její pozornosti.

Po očku jsme ji pozorovali a nechali jsme jí, aby si sama vybrala své vánoční dárky.

Po několika příjemně strávených hodinách jsme i s nákupem zamířili domů.

Doufáme, že se ti, Amálko, všechny dárky budou líbit, protože sis je vybrala ty sama.

Teče voda teče

V pondělí se rozjela druhá část oprav a náš byt přišel na řadu v úterý. Firma, která práci prováděla, měla požadavek na neomezený přístup do bytu, což bylo v našem případě dost nemožné.

A tak nezbývala jiná možnost, než že si mamka vzala dovolenou, aby mohla s Amálkou ven.

I v této situaci jsme si uvědomili, jak jsou babičky důležité a jak je těžké nemít je v dosahu. Naštěstí máme v okolí pár maminek, které situaci pochopily a poskytly Amálce a mamce azyl.

Já jsem zůstal doma a čekal na partu hic.

Práce přímo v našem bytě začali kolem půl deváté a nutno podotknout, že jsem byl naprosto v šoku, jak se v Čechách podniká a pracuje.

Za ten den se u nás vystřídalo hned několik pracovníků a jen jeden jediný mě pozdravil. Navíc jsem z chování některých jedinců vycítil, že pojem týmová práce je jim na míle vzdálený.

Jen malý ústřižek z dialogu.

„Co jsem měl jako uřezat?“

„Chceš říct, že je to moje vina?“

„Tak si to udělej sám a nebuď blondýna, vole.“

No vážně mazec.

O nepořádku, který po sobě zanechali, se ani nebavím.

A i tento příklad mě docela pobavil.

Protože jsme si na vlastní žádost nechali vyměnit i záchod , přišel si jej jeden z pracantů ke konci pracovního nasazení vyúčtovat.

Kouknul se na záchod a zděsil se: „To Vám tady nechali takový nepořádek?“

„No, jak vidíte.“

„To si dělají srandu, ne“, odpověděl mladík. „Tak já tady vezmu ty věci a pošlu je to sem uklidit.“

Mladík zmizel v útrobách schodiště a již jsem ho ten den neviděl, vlastně nikoho z nich.

Když jsem poklidil, zarachotil v zámku klíč. Holky byly z vyhnanství doma.

Bylo půl šesté večer a já se chystal na kickbox. Po náročném dnu jsem potřeboval trochu relaxu.

Když jsem si po osmihodinovém WC půstu odskočil na naši novou toaletu, zjistil jsem, že nám teče.

To je bezva, řekl jsem si.

Šel jsem zazvonit na souseda, abych se poradil co a jak. Nejen že mi neporadil, ale celá situace se ještě výrazně zdramatizovala. Voda začala kapat čím dál víc. Už jsem nebyl sám, kdo si toho všiml. Ozvali se i sousedé pod námi, kteří nám se zděšením v očích přišli říct, že od nás teče voda.

„To bude v pořádku, ujišťoval jsem souseda, již jsem zastavil přívod vody“. Ale když jsem se přišel podívat na záchod, zjistil jsem, že si voda vesele teče dál.

„To není možné, vždyť jsem zastavil vodu“, a nevěřícně jsem koukal, jak se plní nádoba, kterou jsem pod tekoucí přívod dal.

Do toho zazvonil soused, který už u nás jednou zvonil, a ujistil mne, že ta voda stále teče a že je to špatný.

Bylo mi ho trochu líto, protože už jednou jsme je vytopili, a to když jsme dělali novou podlahu v ložnici. Holt jsme jim dělali z bytu takovou malou ponorku.

Kohout, který měl vodu těsnit, netěsnil. „Super den a ještě přijdu o trénink“, poznamenal jsem.

Nezbývalo mi než zastavit studenou vodu úplně a čekat do druhého dne, až odchytnu někoho z party hic.

Hned ráno jsem čekal na svou oběť a měl jsem úspěch. Slušnou formou jsem oslovil jednoho z mužů, který vypadal jako kdyby utekl z výstavy o době kamenné.

Přišel,viděl a prohlásil: „No jo no, ten těsnící kohout je v hajzlu. Ale my to opravíme. To jsou vždycky takový prkotiny.“ A jak řekl, tak se i stalo. Ještě dodal, že tady v okolí dělali několik domů a že je vždycky na co koukat.

A tak si říkám, kde vzniklo pořekadlo, zlaté české ručičky. Já už jsem to nezažil, znám to jen z vyprávění, ale pro nové generace to jistě bude sci-fi.

6. 5. Radoslav

Zítra: Stanislav

Návštěvnost stránek

009151