Prosinec 2007

 

Jsme normální rodina

 

Jen za partou potrubářů bouchly dveře, usoudil jsem, že budu muset záchod vymalovat. Všude, kde se ti chlapi na záchodě dotkli, byly otisky jako po nepovedené loupeži.

Sobota byla jako stvořená pro doladění WC. Venku bylo deštivo, což se celkem hodilo.

Nejdřív jsme společně zašli do Bauhausu pro nějaké věci, které jsem pro opravu toalety potřeboval. Holky se procházely po prodejně a já si vybíral vše potřebné. Celkem rychle jsem všechno nashromáždil a vydal se k pokladně.

Součástí nákupu byly dvě polystyrenové lišty, dlouhé téměř dva metry. Když jsem vyšel ven, měl jsem co dělat, aby mi je vítr nepřelomil vejpůl.

Auto jsme chytře nechali za Bauhausem, protože jsme se chtěli s Amálkou projít a tenhle tah se lištám, které jsem nesl, moc nelíbil. Vážně jsem si myslel, že je nedonesu ani k autu. Naštěstí se vše povedlo a my se bez jediné ztráty nalodili do našeho okřídleného šípu.

Když jsme přijeli k našemu domu, každý si nesl své. Já materiál na opravu WC, máma si nesla Amálku, které vypověděly nožičky.

Jen jsme nastoupili do výtahu, nevím proč, ale napadlo mě šťouchnout Amálku jednou z těch polystyrénových lišt. Začala se chichotat, protože se jí to líbilo. A líbilo se jí to tak, že chtěla jednu z lišt, které jsem venku tak úpěnlivě bránil proti větru.

„Ne, ne, Amálko, to není na hraní.“

A než jsem to dořekl, mým novým soupeřem v boji o lišty byla Amálka. Pokud znáte elevátor, tak víte, kolik je v takovém zařízení místa.

Než jsem stačil zareagovat, tak Amálka zaútočila a jednu lištu mi normálně zlomila.

„Tak já to bráním proti větru, aby se mi to nezlomilo, a Amálka mi to zlomí ve výtahu za úplného bezvětří !“

Pánové, dětma člověk nezatopí.

Tohle byla jen malá předzvěst pohromy, která měla následovat.

Protože jsme všechno v našem programu dělali cíleně, dalším bodem v naší strategii byl spánek malé Amálky.

Udělali jsme jí mlíčko a mamka ji odnesla do postýlky. I Amálka má svou strategii a tak se zanedlouho ozvalo: „Míčko vypiá. Mámo, mámo, mámo !“

Chvilku jsme ji nechali a čekali, až se rozhostí očekávané ticho.

Já jsem byl nažhavený do práce a tak jsem netrpělivě vyčkával, až Amálka usne. Když jsem dostal pocit, že je Amálka v limbu, začal jsem se záchodem. Už se nikdy nedozvíme, jestli to malé hádě vlastně vůbec nespalo nebo jestli jsem Amálku vzbudil, ale v každém případě se z ložnice ozvalo: „Mámo, táto !“

„To snad není pravda, tys ji vzbudil, Tome.“

„No to určitě, to spíš ani nespala.“

„Já jsem si přála jen trochu klidu“, odsekla mamča.

Kamča se šla kouknout do ložnice a za chvilku už byly obě u záchodu.

„Podívej, Kami, já budu pokračovat, jinak to neudělám nikdy.“

„Jo, jasně.“

Tak jsem pěkně maloval a práce mi šla od ruky. Finišoval jsem s malbou, když přišla Kamča, aby mi oznámila, že si jde lehnou s malou.

Měl jsem radost, jak mi to jde, a když jsem byl v tom pracovním zápalu, rozhodl jsem se, že vymaluji i kousek kuchyně, který byl už naprosto děsný.

Mnohdy je u nás velice těžké něco dělat, protože na přibližně 50 m2 obytné plochy se to prostě nedá, hlavně když se kolem Vás motá dítě, které zajímá právě to, co děláte nebo to, co máte v ruce.

Navíc je naše kuchyň midipidi a v ní také vyvrcholilo tátovo číslo kutil Tim. Udělal jsem si potřebné místo na práci a v hlavě mě těšila myšlenka, jak bude mamka ráda, že máme zase čistou kuchyň.

Jen tak jsem si pracoval, když tu se najednou objevila ve dveřích mamka a vedle ní Amálka.

„Já to vzdávám, ona vůbec nechce spát.“

„Najednou se mamka podívala na mou ruku, ve které jsem zahříval štětec.“

„Panebože, ty jsi se pustil i do té kuchyně ?! To je snad špatný vtip.“

„Vždyť už to bylo hrozné“, odpověděl jsem.

„Jenže tady není k hnutí.“

Stál jsem jako opařený a nechal jsem negativní energii mojí mamky protékat tělem. Marně jsem vzpomínal na kamarádku Alenu, která líčila, jak jí manžel přivádí svým laksním přístupem k opravám v bytě.

A já vůl se tady snažím a ještě je to špatně.

Přesunul jsem svou opravářskou šou zpět na toaletu, když tu najednou rána jako když padá nádobí.

„Co to bylo ?“, zeptal jsem se nejapně.

„To byl moc inteligentní nápad postavit to nádobí na pet láhve.“

Ani jsem nestačil odpovědět, že to nebyl moc kvalitní nápad, a vzpomněl jsem si na průšvihy kutila Tima.

Bohužel v nádobí byla oblíbená miska a hrnek, který pád nepřežili a na resuscitaci těchto rozbitých věcí bylo dost pozdě.

To, co z mamky začalo lítat za slova, to snad nemohu ani psát, ale nahromaděná energie zla náhle explodovala i v mé puse.

Štěkali jsme na sebe jako dva psi, kteří mají jen jednu kost a oba by ji chtěli.

Naprostá katastrofa.

Rázem bylo pryč nadšení z vykonané práce a vzduchem lítaly hromy a blesky.

Po každé bouřce se vyjasní a tak tomu bylo i u nás. Měli jsme do večera tichou domácnost a hodně nám to pomohlo. Amálka si vzala mámu ven a já jsem v klidu dodělal naše nové WC a uvařil segedinský guláš, který jsem měl ve svém sobotním programu. Záchůdek je po dramatu jako klícka, za což jsem rád, protože není nad to, když to, co sníte, máte poté i kam dát.

 

Mikuláš

 

Po báječně prožité sobotě se k nám přikutálela neděle. Jelikož mi v sobotu to kutilství tak šlo, měl jsem ještě jasnou vizi o Amálčině poličce nad postýlkou. Měl jsem doma desku, která té představě odpovídala, a tak jsem rozpohyboval mé ručičky. Mamka byla klidná a já si pěkně kutal. Amálku ihned zaujalo množství předmětů, které jsem vybalil. Vrtačka, šroubovák, hmoždinky a jiné mužské serepetičky.

Amálka si se zájmem všechno prohlížela a byla moc šťastná. Já už míň.

„Miláčku, polož ty hmoždinky, to není na hraní.“

„Hát“, řekla Amálka a rozsypala hmoždinky po podlaze.

„Tady jsem měl vrták ! Já tu malou zastřelím.“

A tak to pokračovalo, až do doby, než jsem poličku přivrtal.

Musel jsem si s prací pospíšit, protože nás odpoledne čekal kulturní zážitek v našem městském divadle.

Přes tetu Markétu jsme se dozvěděli, že je v divadle Mikulášská besídka pro děti a že oni se Zdendou jdou.

Po naší rodinné poradě jsme usoudili, že by to mohlo být pěkné a tak jsme tetu Markétu poprosili o lístky i pro naši rodinku.

Polička visela a já si dopřával nedělní chvilku poezie v podobě nedělního oběda.

„Tome, nechci Tě honit, ale je dost hodin. Určitě se budeš chtít vysprchovat a nachystat.“

„Jo, jo“, vychutnával jsem poslední sousto guláše.

„Chtěla bych tak před druhou hodinou odejít.“

Jenže chtít je moc hezké, ale realita je často úplně jiná.

Divadlo začínalo ve tři hodiny a já si ještě za deset minut dvě dodělával účes. Ovšem já sám jsem byl až brzda číslo dvě. Brzdou číslo jedna je v naší rodině Amálka. Vždy když spěcháme, jako by to vycítila. Vždycky dělá všechno proto, abychom odcházeli s nervy nadranc.

Její osobnost se v současné době rozvíjí do stávkujícího stroje, který na všechno říká NE.

Je to naprosto hrozné období, ale občas je u toho jejího ne i legrace. Hlavně když se jí ptáme, koho že má ráda.

„Amálko, máš ráda maminku?“

„Ne.“

„A tatínka ?“

„Ne“

„A babičku ?“

„Ne.“

„A dědu ?“

„Ne.“

„A Amálku ?“

„Ne.“

„A koho máš ráda ?“

„Ne.“

Někdy jede opravdu jako stroj.

Ale to jsem zase trochu odskočil od tématu.

Přes veškerou snahu jsme z domu odcházeli deset minut po druhé hodině.

Sraz se Zdeněčkem a jeho rodičema jsme si dali před divadlem, kde jsme se také setkali.

My rodiče jsme měli jeden malý úkol a to takový, že jsme pro své děti měli připravit balíčky, které pak osobně rozdával Mikulka. Balíčky jsme odevzdali hned při vstupu a pak už jsme měli čas jen na odložení věcí v šatně.

Měli jsme úplně první řadu all exclusive ala V.I.P. .

Pohodlně jsme se usadili a pozorovali naše ratolesti, jak reagují na tohle úplně nové prostředí.

Amálka i Zdenda seděli maminám na klíně a koukali po ostatních dětech.

Najednou zazněl gong a setmělo se. Zraky dětí směřovaly na potemnělé pódium.

Bylo ticho a někde za námi zazněly kroky. Scéna před námi se pozvolna osvětlovala a na jevišti se objevili dva Andělé se zapálenými svíčkami. Představení začalo.

Amálka koukala na Andílky jako na skutečně svaté stvoření a pečlivě naslouchala, co povídají.

Po úvodu nás Andělé pozvali na pohádku, abychom si ukrátili čekání na Mikuláše.

Postupně se na jevišti objevili i ostatní aktéři představení. Čert, čertice a kouzelná ryba.

Amálka byla zcela pohlcena a hypnotizována postavami na jevišti. Náš soused Zdeněček také ožil a to hned, když se na pódiu objevila kouzelná ryba.

Zdenda začal plakat a schovával se mámě, kam jen mohl.

„Čertů se nebojí, ale z ryby má velký strach“, hlesla teta Markéta.

Pohádka měla spád a děti ochotně spolupracovaly. Zdenda občas kvíknul, ale držel se statečně. To naše malá jen koukala a jak hladová hltala to, co herci předváděli.

Teta Markéta jen uznale pokyvovala hlavou, jaké že to máme šikovné dítě.

Skončilo divadýlko a scéna zase trochu potemněla. Pak se otevřela  opona, která byla zrakům skryta, a za ní se objevil Mikuláš na svém trůnu a po stranách měl nazdobené stromečky.

Přivítal se s dětmi a zeptal se rodičů, jestli byly hodné. Samozřejmě jsme pokývali hlavami a mohlo začít rozdávání dárků. Na každém balíčku bylo jméno dítěte a tak mohl Mikuláš jednotlivé děti volat na pódium.

Byla velká radost vidět ty šťastné děti. Po rozdání dárečků a rozloučení s Mikulášem vypuklo disko trisko pro nejmenší.

Amálka i Zdenda se v doprovodu nás rodičů vrhli na pódium a rozhýbali své dětské boky.

Dvě hodiny utekly jako nic a najednou byl konec. Přes naše obavy, že jsou na tuhle šou děti ještě malé, nás prďolkové pěkně převezli a zvládli to všechno na jedničku.

Tak to byl náš první společný kulturní zážitek.