takže všechno od začátku...

Zenová je strašlivá kráva. Ale je štěstí, že si to uvědomila včas (teda snad)...

Bylo nebylo...za sedmero horami žili, byli pejsek a holčička. Jednoho nešťastného dne (představujte si hororové prostředí..za okny burácí hrom, vyjí vlci a z nedalekého začarovaného hranu na to všechno shlíží upír v červeném hábitě) se holčička přiblble rozhodla, že s pejsem vyzkouší pár cviků. Nebyla to totiž normální dvojce. Byli to totiž agiliťáci, a tak u nich nebylo cvičení různých kravinek nic zvláštního. A když říkám, že byli agiliťáci, tak to myslím vážně. Každý týden chodili na trénink, vyráželi na závody...dokonce měli celkem dobře našlápnuto. A měli plno známých a kamarádů z branže. Navíc holčičku pejsek miloval, poslouchal ji (téměř) dokonale a byli celkem pěkně sehraní. Jenže holčička si o sobě moc myslela, věřila, že ví všechno nejlíp a přes růžové brýle neviděla svět.

Takže když se oné děsivé temné noci jeden ze cviků nepovedl a pokojem se rozhleh uši ( a srdce ) rvoucí pláč pejska, myslela si, že se všechno spraví, že "deus ex machina" existuje i ve skutečném světě a že všechno bude fajn a s pejskem budou zas za chvíli běhat jako dřív. Jenže když se pejsek vrátil z nemocnice, maminka holčičky měla asi jiné plány. Začala pejska litovat a při každé příležitosti mu cpala tady piškotek, támhle páreček...takže když se pejsek po sundání bandáže z nožky postavil na váhu, holčičku museli probouzet ze mdlob.

Ovšem po poradě s trenérkou, se holčička rozhodla, že pejsek zhubne nějaké to kilčo a budou se moct vrátit a běhat a běhat...Ovšem kilča se nějak nehýbaly.Při pohledu na váhu holčička stále omdlévala a maminka s pohledem na chudinku pejska krmila a krmila. Když to holčička zjistila, z očí jí začaly šlehat blesky. Maminka slíbila, že už to jaktěživ neudělá a tak se holčička vrhla do nového psího hubnutí.

Začala zima a vše pokryl sníh. Holčička s pejsem měli jediný úkol. Snížit pejskovu váhu než sních roztaje. Bohužel holčička přes zimo zblbla. A s posledním sněhem podle všeho začala mizet i holčiččina posledost agility. A tak se na celé hubnutí tak trošku vykašlala a místo toho se začala věnovat čtení mang, nebo co že jí to tenkrát tolik chytlo, a později hře na keyboard, což je jedinná polehčující okolnost.

A tak čas plynul a holčička pomlau zapomínala na to, jak to tenkrát bylo fajn...Zapomínala na známé, zapomínala sledovat oblíbené stránky...zapomínala na všechno. A tady končím s pokusem vyprávět to nějak rádoby pohádkově.

Prostě a jednoduše jsem se vzpamatovala. Konečně jsem se odvážila přijít na cvičák a dostala ultimátum - buď Zen do konce prázdnin zhubne, nebo končíme. Takže teď už opravdu doufám, že nestihnu za ten měsíc, co nám zbývá nějak zmagořit a dotáhnu to do zdárného konce, protože jsem si uvědomila, že mi to všechno děsně chybí. Tenhle týden ( strávený u babičky ježděním na kole a chozením po malebných Beskydech) jsem nějak přemýšlela a všechno si to uvědomila. A když jsem si ještě k tomu pustila video běhu od Suzan Garrett, došlo mi, že jsem toho fakt moc zaspala. Takže se tímto omlouvám všem, na které jsom za ten rok zanevřela a zapoměla, protože jsem asi měla zatemělý mozek nebo co :D Takže...

Zenovi jsou zpět

(teda aspoň doufejme :D)

tak a já jdu spát a zítra si dávám za úkol to tu zas rozjet..a ozvat se všem :D